Tragédie skladatele
Marek Kopelent 16.10.2008
Hudební skladatel Vladimír Šrámek (1923 – 2004) by se byl letos dožil 85 let. Patřil nerozlučně k české hudební avantgardě a jeho vliv na její formování v 60. letech byl jednoznačný. Byl mimo jiné jedním z iniciátorů založení tehdy důležitého souboru Musica viva Pragensis (1961 – 1972) a také členem Pražské skupiny Nové hudby.
Za války byl vězněn Němci, původně byl hráčem na lesní roh a také se realizoval jako výtvarník. Znali jsme ho jako člověka svobodomyslného a prahnoucího po poznání, takže i v temných letech komunistického režimu (50. léta) se mu dařilo udržovat např. písemný kontakt s Bohuslavem Martinů anebo si obstarávat informace o rozvíjející se avantgardě v západní Evropě.
Logicky se ocitl po sovětské okupaci mezi umělci odsouzenými k izolaci. Jedním z ventilů z dusné atmosféry normalizace byl kontakt s mnichovským nakladatelem českého původu Ivo Vyhnálkem (vystudoval skladbu na HAMU ve třídě prof. Pavla Bořkovce). Ten vydával Šrámkovi jeho skladby podobně jako J. Klusákovi, L. Fišerovi aj. V roce 1985 přijel Vyhnálek ve věci další spolupráce do Prahy a spolu se Šrámkem navštívil Československý rozhlas, aby se orientoval v tom, co je v rozhlase od Šrámka nahráno a bylo by ještě vhodné k vydání. Utrpěl šok: drtivá většina - 16 skladeb Vladimíra Šrámka byla smazána.
Šrámek, člověk velmi citlivý, po svém návratu domů ze zoufalství a beznaděje všechny své rukopisy spálil. Zůstalo tedy jen to, co bylo u nakladatele nebo náhodně u interpretů. Toto je bezprecedentní událost. Jen autor pochopí a spoluprožije její temnou hloubku a nenávratnost vytvořeného.
To vše jsem se dozvěděl teprve na konci léta 2007. Neváhal jsem tedy a dopisem jsem požádal generálního ředitele ČRo Kasíka, aby dal vyšetřit, jak k takové nehorázné popravě Šrámkovy tvorby mohlo dojít, kdo, kdy a proč ji provedl a kdo v té době tedy za tento čin nesl odpovědnost. Dopis jsem napsal 21. 9. 2007, tedy před rokem. Do dnešního dne jsem se nedočkal žádného výsledku a Vladimír Šrámek alespoň satisfakce. Jeden pracovník rozhlasu z hudebního provozu, který již tehdy v rozhlase pracoval, mi potvrdil, že se nahrávky, v nichž figurovali umělci „na indexu“ nejenom v oblasti hudby, opravdu mazaly. Zároveň jsem zjistil, že případ Vladimíra Šrámka nejspíš zapadá do šéfování hudebnímu vysílání buď A. Dvořákem (přišedším z ÚV KSČ) nebo Ladislavem Kubíkem (skladatelem!, kterého nyní ČF vydatně podporuje v uvádění jeho tvorby), případně Milanem Kašpárkem.
Mlčení generálního ředitele Kasíka je dokladem toho, jak se v oblasti vážné hudby minulost drží pod pokličkou, na níž mají položeny ruce nejen ti, kdo totalitu spoluvytvářeli, ale i ostatní, kteří z loajality měli profit. A tak jsme se nepohnuli ani o píď. Na vědomí veřejnosti to dává Marek Kopelent.