Hudební fórum z Ostravy s Renátou Spisarovou. Český rozhlas 3 Vltava, 41. týden

Marie Sommerová 14.10.2008

Vzpomněla jsem si na výrok jedné posluchačky varhanního koncertu, na kterém se přichomýtla skladba mého spolužáka Honzy Trojana. Paní jistě hudbu nestudovala, ale očividně vynaložila ze své iniciativy upřímný zájem skladbě porozumět. Mezi oním klasickým repertoárem, pohybujícím se převážně kolem barokních a lehce klasicizujících skladeb, se v té mase kontrapunktu a funkční harmonie Honzova skladba vyjímala jako něco nepatřičného. Vybočovala jednak jinak voleným tónovým výběrem, úsečností v práci s motivickým materiálem a lehce impresionistickým způsobem myšlení. To, co se ale oné pozorné posluchačce jevilo jako stěžejní a kvůli čemu pak měla potřebu to s námi sdílet (Honza provedení nebyl přítomen, ale já a Lukáš Sommer jsme registrovali), mi připomnělo, co my skladatelé postupem času přestáváme vnímat, ale ostatním je to čím dál víc jako pěst na oko. Řekla, že jí tato hudba evokuje, v jak chaotické, nesourodé a nesrozumitelné době, době bez řádu a kontinuity žijeme. A že chápe, jak to musí současné umělce ovlivňovat. Přesto bylo na jejich slovech znát, jak moc jí dělá problém takovou hudbu přijmout a příjemně si ji užít, jako si užívá skladby minulých směrů.

Hned po mém úvodu se zřejmě lecjaký komponista otřepe hrůzou a v obavě z planého lamentování nad vládou konstruktivismu na úkor hezké melodie a harmonie se nastavuje do předem antagonické pozice, zatímco jiný, též komponista, vidí příležitost, jak si potvrdit své sympatie ke tradicí osvědčenému způsobu myšlení. Věc se nemá ale černobíle a nerada bych se s kýmkoli přela.

Proč to píšu. Tato scéna se mi vracela skoro s každou skladbou v Hudebním fóru na Vltavě v týdnu od 6. do 10. 10. 2008. Pondělní díl pořadu mi jen tak mimochodem opět potvrdil, že síto času je nelítostné, ale vesměs spravedlivé a přežijí jen ti, co mají co říct a umí to říct s řemeslnou precizností. Skladby Sequenza VIII pro housle Luciana Beria a Koncert pro housle a orchestr György Ligetiho jsou prostě kvalitní a jejich obsah a vnitřní energie stoupá s kvalitou přednesu, jakou mě nabila houslistka Hana Kotková. Že jí předchází pověst mimořádně talentované hráčky s cikánským uchem, mě Renáta Spisarová, průvodkyně a autorka Hudebního fóra tohoto týdne nemusela přesvědčovat dvakrát. Z pořadu jsem se dozvěděla, a to mě velmi pobavilo, jakým procesem vysvětlování a obhajování před členy Janáčkovy filharmonie Ostrava musela projít, když chtěla provést Feldmanův 60 minutový koncert Housle a orchestr na Pražském jaru 2005. Zmínka, že hrozilo kvůli tomu vzbouření, tak trochu vykresluje obrázek většiny českých orchestrů a jejich přístup k soudobé, v tomto případě dokonce již mezinárodně uznávané hudbě.

Elliot Carter

Jako byl pondělní pořad věnován Haně Kotkové, tak úterní proběhl ve jménu belgického pianisty Daana Vandewalle. Představil se skladbou Dialogy pro klavír a orchestr Elliota Cartera, autora, jenž se letos těší požehnanému věku sta let! Jak by se asi zamotaly dějiny hudby, kdyby se takto podařilo dožít mnoha skladatelům, jako byli třeba Jan Václav Hugo Voříšek, Franz Schubert nebo Vítězslava Kaprálová... S názorem Renáty Spisarové, že je kompozice neobyčejně svěží a plná energie, souhlasím, nicméně tento dojem umocňuje právě fakt o skladatelově věku 95 let v době jejího vzniku.

Dílo má opravdu spoustu svěžích nápadů v instrumentaci či ve využívání materiálu a doporučila bych je pro studijní účely každému žáku kompozice, hlavně pak tomu, který by se do budoucna chtěl s útvarem, jakým je klavírní koncert, poprat po svém. Při poslechu i po něm jsem se ale nemohla zbavit dojmu, že postrádám něco, co by bylo „za tím“. To něco, kvůli čemu bych si kompozici poslechla pro své vlastní potěšení. A když k tomu připočtu ty neskonale těžké party jak sólisty tak orchestru...

Podivuhodně tak vyzněla druhá skladba WU Rudolfa Komorouse žijícího ve Victorii, Britské Kolumbii, kterou Daan Vandewalle provedl na loňských Ostravských dnech v evropské premiéře. Jednovětá kompozice sestávající z jednatřiceti segmentů oddělených krátkými pauzami totiž využívá téměř výhradně jednohlas, občas dvojhlas, po celou dobu ukázky v dynamice piano až pianissimo.
Ona ukázka ovšem trvala větší půlku pořadu (celá skladba má 60 minut!) a přivedla mě k úvaze, jak se za umluveností a stejně tak za minimem vyřčeného nemusí skrývat celkem nic. Ze skladby mi nebyl zřejmý výběr tónů ani význam formálního členění. Měla určitě ale jedno pozitivum, a to ukolébat ke spánku váženého posluchače Českého rozhlasu stanice 3.	Rudolf Komorous

Středeční noc patřila Čechům – dvou mladým skladatelům Miroslavu Srnkovi z Prahy a Františku Chaloupkovi z Brna. První uvedená kompozice Miroslava Srnky s názvem Reservois pro komorní soubor je inspirována příběhem chlapce, který 11. září 2001 ztratil svého otce.

Po této informaci jsem se trochu lekla, že nastane hudební vlna depresivního a ohromujícího zvuku, jako jsem zaznamenala u jiných skladeb upomínajících tento tragický den. Hned jsem ale byla vyvedena z omylu – dílo je hravé, řekla bych až klukovsky. Je zřejmé, že román Extremely Loud and Incredibly Close Jonathana Safrana Foera bude okouzlující, což potvrdila i ukázka z knihy o chlapcově představách odtékajícího pláče z pod polštářů do pomyslné přehrady.

Miroslav Srnka

Čtvrteční díl jsem měla problém doposlouchat. Představen byl holandský skladatel Luis Andriessen s dílem La Passione (Pašije) pro soprán, housle a orchestr. I když jsem si vyslechla, že provedení skladby z roku 2005 na Ostravských dnech bylo strhující, chce se mi říci, že mě poněkud strhalo. Stěžejní bylo totiž téměř nepřetržitě znějící sopránové sólo a tím i text, kterému jsem nerozuměla, takže mi unikala souvislost mezi ním a odvíjející se hudbou. A bohužel, nebyl to ten případ, alespoň podle mého, kdy hudba sama promlouvá bez pomocných berliček, jakým je slovo nebo překlad v programu. Zlatý Janáček, o Glagolské mši nepotřebujete vědět vůbec nic, za to uchvátí a rozechvěje až na dřeň. Byl to jediný případ celého týdne, kdy bych se vzhledem k nemožnosti sledovat text přimlouvala za ukázku, než celé zaznění v rozhlasovém médiu. Mně ale vadila ještě jiná věc, a to všudypřítomné intervaly malé sekundy, velké septimy, tritonu a podobných ostrostí, jakými byla melodie sopranistky lemována, melodie jinak vcelku zpěvná. Miluju disonance, ale čeho je moc, toho je příliš. Skladatel si mě nenaklonil ani ukázkou z druhé kompozice s názvem Hout, kterou jako jedinou hrálo zahraniční těleso Ensemble Zs New York. Její jednostranná poloha neustálých ech neustále stejného instrumentálního zvuku a dynamiky v neustále stejném rytmu vyžaduje stejně naladěné příznivce a shodou okolností jím nejsem.

Závěr týdne se pěkně vypointoval. Petr Kotík, kolem kterého se to všechno točilo, se z iniciátora většiny zmíněných provedení a dirigenta Ostravské bandy či Janáčkovy filharmonie Ostrava vyloupl do tvůrčí, skladatelské osobnosti. S kompozicí Sóla a náhodné harmonie jsem zprvu nevěděla co si počít. Stálé kvinty doprovázené vždy sólem kontrapunktizující melodie (kromě sporé účasti sólových houslí vše v dechových nástrojích), bez nijak závratného průběhu mi celkem dlouhou chvíli nebyly pochopitelné. Jejich náhlé přemostění do jazzové podoby díky vstupu rytmizujících bicích mě po tak dlouhém úvodu ale překvapilo, a to čím dál tím víc příjemněji. Fór dotažený do důsledku. Jednak ve dvou stylových rovinách, neuvěřitelně nehodících – až vlastně hodících se k sobě, jednak v čase protaženém do maxima v obou z nich (forma A B A´). Tento druh ironie se perfektně propojil s ironií Koncertu pro dva klavíry a dva orchestry Johna Cage, kde je každá sekunda nabitá vtipkujícími dialogy nástrojů a prakticky se v každé z nich můžete potrhat smíchy pokaždé jinak.

Nyní musím poděkovat Renátě Spisarové. Celý týden Hudebního fóra, které připravila, byl pro mě inspirující. Kromě jejího příjemného hlasu a poutavého líčení okolností kolem autorů a jejich děl, vždy tak akorát dlouhého, byly vybrané skladby zajímavé, jejich uspořádání mělo smysl a na každý další díl jsem se těšila. To, co dělá pro soudobou hudbu Ostravská banda s Petrem Kotíkem, je nanejvýš ušlechtilé a cenné, kvalita provedení tohoto tělesa, stejně jako Janáčkovy filharmonie Ostrava mě potěšila a těším se na jejich další činnost. Že je pořad příliš pozdě v noci, o tom psát nebudu – jsem skřivan, v tuto pozdní dobu už dávno vězím v říši snů, takže jsem celý pořad musela vyslechnout ze záznamu pořízeného webmasterem A tempo Revue. Jediné, co mě při většině vyslyšeného hlodalo, byla ona otázka položená v úvodu mé recenze. I když jsem skladatelka, můžu říci tedy aspoň studentka onoho těkavého a neuchopitelného umění, lecčemu v hudbě svých současníků nerozumím. Leccos mě nedělá dobře a leccos na mě padá svou dráždivou jednotvárností bez začátku a konce, nebo pře-konstruovaností bez něčeho uvnitř. A co má teprve říkat ta paní, co si zašla na varhaní koncert…