Koncert Ateliéru 90; 29. 9. 2008 - Hudba bez obalu

Ondřej Štochl 10.10.2008

Ateliér 90 není z těch spolků, které by svým koncertům dávaly tématické, nějak směrované dramaturgie. Jeho koncerty jsem tak zvyklý vnímat jako přehlídky, na kterých je třeba každou skladbu oprostit od těch dramaturgických vazeb, které by mi její vnímání křivily. Nabízí se ale otázka: je možné jednotlivé skladby vnímat skutečně „bez obalu“? U koncertu tak stylově (a kvalitativně) rozmanitého?  Možná by stálo za to se nad titulem koncertu ještě trochu zamyslet.

Cyklická skladba Background pro hoboj a klavír Zbyňka Matějů mi přinesla hudbu, jakou jsem od něho očekával. Byla od začátku do konce hravá a nápaditá. Oceňuji, že jejímu autorovi nečiní problém zpracovat více stylových podnětů tak, aby skladba nepůsobila jako chtěný a nepřirozený stylový slepenec. Do tradiční, místy až čitelně tonální struktury tak (celkem) přirozeně zapadly hobojové multifoniky, jemná, až melancholická nálada lyrických, tradičně pojatých částí (hlavně ve 2. větě) se neprala s rytmikou, která byla jasně cítit popem (4. věta).

Skladba tak ukázala práci invenčního a zkušeného autora, jehož nadhled není ničím samozřejmým. Neposkytla mi však trvalejší dojem – jako by lehká, zručná práce postrádala hlubší rovinu. Nebyla laciná, ale více mne bavila, než zaujala. Vazba na T. Takemitsu je zřejmě v (pro mne) nečitelné, autorově osobní rovině –umné stylové surfování se mi nepojí se stylovou jednotou a strhující impresí, jakou mi vždy přináší Takemitsu. Oceňuji ji proto více jako zručnou, chytře napsanou, nápaditou a lidem přístupnou hříčku než jako silnou výpověď.

Zbyněk Matějů

Sólo pro hardingfiddle od Věry Čermákové chtělo rovněž prolínat více hudebních světů. Nutno však říci, že v tomto případě zůstala autorka svému záměru hodně dlužna. Už samotná koncepce – střídání komponovaných úseků (povětšinou mikrointervalových melodií) a improvizovaných, folkloristických útržků (znějících trochu jako citáty) - mi připadá při nejmenším prvoplánová. Skladba nesrůstá v jeden celek, ale ani zamýšlené kontrasty nepůsobí jako záměrné zlomy. Výsledkem tak není polystylová, vtipná skladba, která by nám představila hardingfiddle z více úhlů pohledu, ale nesdělné, velmi dlouhé a nudné pásmo, vystihující pořekadlo „od Bacha až po Vlacha“ – v tomto případě od Háby až po Radúzu. Ještě k pojetí zvoleného nástroje: Hardingfiddle má na první poslech chudší barevné spektrum, než běžné housle. Proto na ně folkové (quasi) citáty znějí nezaměnitelně a svým způsobem krásně. Čtvrttónová kantiléna však působí, jako by malé dítě hrálo ukrutně falešně na čtvrťové housle. Záměr jsem z toho nevycítil a, upřímně, ani se mi nechtělo věřit, že všechny ty mikrointervaly jsou v notách zapsány. I když, možné to je… Protože už jsem od autorky slyšel vydařenější skladby, přijal jsem tuto se shovívavostí a nadějí, že příště se dočkám něčeho poutavějšího.

Musica lirica od Marka Kopelenta byla ukázkou umění, jak říci málo slov, která vyjadřují nadhled a s předstíranou naivitou jsou osobité a vtipné. Vedle Ťukáty patří tato skladba k jeho velmi povedeným vtípkům. Skladba mne díky výborné tektonické rovnováze udržovala v napětí takřka celou dobu. Žádný úsek mi nepřišel přetažený, parodující pseudoklasický quasi-citát zazněl vždy přesně včas, aby svou nadsázkou, ironií a svou lechtivostí (vlezlostí?) obrátil smysl dosavadního vývoje naruby. Skladba byla vůbec velmi dobře vystavěna a bavila od začátku až do konce. Ukázala tak za krátkou chvíli více fantazie i profesionálního řemesla, než kolik se často sejde na celém koncertě.

Od Pavla Kopeckého jsem slyšel více skladeb pro sólový nástroj a elektroniku. Proto jsem byl připraven na standard, kterému obvykle tyto jeho kompozice odpovídají – není sice špatný, ale dosud mne nijak neohromoval. Reminiscence pro klarinet a elektroniku (dílem živou, dílem ze zvukové stopy) mi tak přinesla v pozitivním smyslu slova šok. Pojetí klarinetu jako sólového nástroje přitom nebylo nijak převratné a vlastně ani vynalézavé – používání multifoniků dávno není novinkou. Ani v elektronické složce, byť zručně vypracované, jsem nenalézal zvuky či prostředky, které bych neměl mnohokrát oposlouchané. Co však bylo výjimečné byl autorův cit pro detail a v jeho rámci pro soulad nástroje i elektronické složky. Skladba tak ukázala obrovskou sílu autorovy fantazie a velmi vyvinutý smysl pro tektoniku – každý detail měl své zdůvodnění a skvěle zapadal do celku, aniž by se v něm ztrácel. V prožitkové rovině mi tak hudba přinášela širokou škálu pocitů, které byly silné samy o sobě, ale navzájem si nepřekážely.

Myslím si, že tato autorova výpověď je nejlepší odpovědí pro všechny, kteří hledají svou osobitost v pouhém rozšiřování možností, které dnes hudba má. Její autor nepotřeboval jediný jím objevený (patentovaný) elektronický zvuk, jedinou dosud neznámou techniku hry, aby byl ve svém projevu zcela suverénní a aby jeho hudba byla v nejvyšší míře působivá a originální.

Pavel Kopecký

Koncert vyvrcholil kompozicí „…ad vitam…“ pro klavírní trio od Milana Slavického. K autorově hudební řeči není třeba nějaký analytický komentář – jeho skladby jsou vždy ukázkou vyspělé práce s intervalovým výběrem. V modálním prostředí se Slavický pohybuje s jistotou a lehkostí a jeho hudba je ukázkou čistoty stylu a vyspělého, bezchybného řemesla. To jsou fakta, se kterými netřeba (ne-li nemožno) polemizovat, v subjektivní rovině si však dovolím vyslovit určitou pochybnost, která mne pronásleduje už od premiéry jeho Requiem (na něž ostatně tato skladba volně navazuje). Výsledkem práce s intervalovým výběrem je podle mého názoru až přílišná předvídatelnost harmonické složky díla. Požitek z čistoty práce s intervaly a souzvuky je tak draze zaplacen dojmem, že technika pracuje velmi často za autora a že ve velké míře supluje jeho fantazii na poli harmonie. Tomuto dojmu napomáhá velká převaha tritonu, tvrdých disonancí (malé nóny, velké septimy) a z toho vycházející tritono-kvartové harmonie, která je cítit prakticky pořád. Je to velmi omezující. Nemohu se tak vyvarovat dojmu sterility, vyvolanému faktem, že technika je až příliš slyšet. Když potom čtu v autorově komentáři, že „při práci na skladbě myslel na oběti všech válek, totalitních režimů, utrpení a bezpráví, co jich uplynulé dvacáté století přineslo“, připadá mi spojení velikého tématu s takto vymezeným a strojovým hudebním světem nepatřičné. Hudba sice nepostrádá dynamičnost a energii, ale podle mne neunese tíhu toho, co chce vyjádřit a není v pravé míře sdělná. Autorovi nelze vzít jeho technickou dokonalost, která není běžná a je výsledkem mnoha let práce. Vážím si jí, ale zvědavostí mne nenaplňuje.

I přes všechny výhrady patřil tento koncert k těm nejzajímavějším, které jsem pod hlavičkou Ateliéru 90 slyšel. Sešly se (povětšinou) dobré skladby a potěšilo mne, že (snad vůbec poprvé) nepocházela ta nejkvalitnější z Kopeletnova pera. K dobrému dojmu přispěly i profesionální výkony interpretů – Vilém Veverka, Daniel Wiesner, klavírní trio Orbis i ostatní interpreti předvedli zodpovědné a povětšinou i stylově empatické výkony – tedy to, co by mělo být standardem. Chtěl bych vyzdvihnout zejména strhující interpretaci Karla Dohnala (skladba  P. Kopeckého), která podle mne kvalitu těch ostatních ještě převyšovala. I když, s takto nápaditou skladbou to má interpret o mnoho snazší. Bylo by krásné, kdyby se úroveň tohoto koncertu stala standardem, který Ateliér 90 bude brát jako samozřejmost a rád bych věřil, že se tak stane.