Jiří Červenka: Uvidět Znojmo. Opus – Kristina Mědílková, Zblov 2008. 67 stran.

Martina Pavlunová 3.10.2008

Po výboru básní z let 1963–1995 Paměť okamžiku a sbírce Konec sezony z roku 2003 vychází Jiřímu Červenkovi v pořadí třetí sbírka básní nazvaná Uvidět Znojmo, znovu v edici Opus nakladatelství Opus – Kristina Mědílková. Jiří Červenka, básník a překladatel (C. Miłosz, L. Kołakowski, K. Orłos aj.), občasný přispěvovatel do revue A2, se narodil v roce 1943 sice v Jindřichově Hradci, avšak dětství prožil ve Znojmě, kam se po životních peripetiích (pracoval jako lesní dělník, domovník, horský nosič, kastelán hradu Pecka v letech 1978–2004) v roce 2004 vrátil. Návrat je hlavním tématem sbírky.

Netečně líně / doba plyne. Sám ani nevím kam...

Drobná brožovaná kniha se žlutým přebalem bez ilustrací ukrývá básně v próze s vnitřními rýmy, či spíše rytmizovanou prózu často s atributy deníkových záznamů, jež střídají několikaveršové básně se střídavými rýmy i básně psané volným veršem: datované i nedatované, s názvem i bezejmenné.

Jako se vynořují vnitřní rýmy, vynořují se vzpomínky na dětství a rodiče. Jako kouzlo okamžiku, jako malý zázrak, jako drobnost, která člověku něco připomene.

Básně ve sbírce jsou tematicky rozděleny do šesti oddílů. První oddíl Zapomenutá přítomnost pojímá hrstku autobiografických básní a textů odkazujících velmi volně k české a evropské historii, např. odsun Němců, Vítězný únor vedle osobních témat (např. Červenkovo povolání lesního dělníka, které přijal raději než nesvobodu prorežimního pracovníka). Oddíl U nás v Pecce zahrnuje zase básně vztahující se k Červenkovu období kastelánskému, intimní lyriku nalezneme zase v oddíle Jsi.
* * *
Ne já domem, ale dům
zarůstá zvenčí hadím vínem,
mnou zevnitř prorůstá,
ze šesti smyslů zbyl mi jen hmat,
sám v sobě ve tmě žiju,
vnímám jen slunce, vítr a mráz,
tajemné chvění ve vesmíru,
doba mě míjí
a vstřebává mou vinu,
čas se rozpadá v prach,
vkořeněn v zemi
čerpám z mraků sílu,
v kameni ukryt
trvám v dějinách.

Patrně nejpřitažlivějším a nejpůsobivějším pro mě byl oddíl Přibližný čas – deníkové zápisky psané v holých větách od 16. října do 4. listopadu následujícího roku, avšak neznámých let. Neboť nezáleží na roku, vše je přece cyklické. Záleží na ročním období a liturgickém roce. Svérázný je zápis k 5. červenci – státnímu svátku: „Den jako rána pěstí. Dopis z Prahy. Přinesli důchod. Milí věrozvěsti. S osudem smířen. S lidmi ve shodě. Ještě pár básní. O dětství román. Díky ti, svatý Metode. Před každodenními svody ochraňuj dítky zbloudilé. Za těch pár korun. Večer do hospody. Díky ti, svatý Cyrile.“ 5. července.

Oddíl Opět zde obsahuje obrazy z cest po Polsku, Litvě a Ukrajině: básně V Grodně, V Šetejnách (pozn.: rodiště C. Miłosze) nebo Narozeniny: „Ve staroslavném městě Lublině / čas zvolna plyne, a zpět už neplyne. // V menze jak svatí na orloji / ve frontě na oběd bohoslovci stojí. (…)“ Putování po místech již navštívených, koloběh počasí mu evokují barvy a vůni prožitého.

Minulost mizí v nedohlednu / a budoucnost, / ta z nouze ctnost, / k ní nedohlédnu…

Vedle evokování prožitých časů vzpomínkami a reflektování okolí ke znakům Červenkovy tvorby patří ironie, kontrastnost a pohled upřený k Bohu. Červenkova víra se projevuje v básních - modlitbách k Panně Marii, v liturgických odkazech, často svérázných: „Velký pátek. Ve sklepě zahrada Getsemanská. (…)“ 9. dubna; „Pět nad nulou v noci před Adventem. (…)“ 29. listopadu; „Sněhu poskrovnu. Radostná zvěst. (…) Jsem ten, který nese dary. Bez stáda pastýř. Zbloudivší náhle. Na té pusté pláni. Tajemným jasem oslněn.“ 24. prosince. Pohled k maličkostem, ve kterých je možno nazřít krásu stvoření, připomene tvorbu Bohuslava Reynka.

Často vedle sebe klade buď opozita, nebo slovní spojení stírající se navzájem – metafyzično vedle banalit, poetismy vedle cynismu. Typický sebeironický pohled (např. odkaz na „kolegu básníka“ Robinsona Jefferse) je patrný v titulní básni Idyla: „Jestřábí věž? Po Němcích rozpadlý statek. / Na půdě seno, ve sklepě krysy.  (…) V noci, když vítr přižene se, / praskají trámy, skřípou okenice. / Na schodech kroky. Přísvit měsíce. / Tajemné stíny za oknem / tiše mizí. Záclony nemáme. / V šest ráno vstáváme. Tak k čemu televizi. (…)“

Tématem sbírky je návrat do básníkova dávného domova. Návrat cizince, návrat bolestný, a tedy inspirativní. „Zbourali kino mého dětství (…) Valí se davy. Hordy citoslovcí. / Na spásu kašlou. A v to, co bude, nevěří. / Ve vlastním domě jsme jak bezdomovci. / A v přítomnosti jak předpotopní ještěři.“; „V pokoji, kde otec žil / zůstalo všechno jako dřív,“ svěřuje se Jiří Červenka v závěrečném oddílu nazvaném jako celá sbírka Uvidět Znojmo. Je to deziluze a zklamání, ne však konec, budoucnost patří vzpomínkám na minulost.

A čím je pro něj Znojmo? Svůj vztah k „městu dětství“ se básník snaží formulovat v celé sbírce, nejen v závěrečném oddíle. „Znojmo je stav duše. Mlčenlivá záře. Svět jako možnost. Pod povrchem skrytá. Spatříme ho pouze v zázraku. Bez milosti slova. (…)“, píše Červenka v bezejmenné básni datované 12. října v oddíle Přibližný čas. V závěrečné básni Uvidět Znojmo, jež dala název celé sbírce, tento pocit konkretizuje: „Otevřít oči a uvidět před sebou Znojmo, / jako tenkrát, když jsme poprvé vystoupili / na starém nádraží (…) Najít své Znojmo. Pocítit Znojmo. / Každý jeho kámen, každý dům, keř i strom, / každou vzpomínku, každý odstín i tón, každé gesto, každý závan hlasu i tvář, / mizející mezi vrstvami času. (…) Zatarasit brány, spálit mosty, zvednout stavidla / a vypustit Dyji z břehů. Zatopit Znojmo / a skrýt ho pod hladinou snění. Milovat Znojmo. / Vyslovit Znojmo. Vrátit se tam a žít.“

Sbírka Uvidět Znojmo je nevšední, intimní kronikou, zamyšlením nad prožitým životem ne ve smyslu reflexe sama sebe, spíše okolního světa a několikaleté historie na cestě životem mimo rodiště, za které básník „své“ Znojmo považuje. „Návrat do Znojma“, „uvidět Znojmo“ pro Jiřího Červenku znamená spočinout, zastavit se na své pouti, dívat se zpět a nelitovat ničeho, tím méně sebe. Navrátit se ke kořenům, uzavřít kruh. Vždyť vše je cyklické.