Krzysztof Penderecki na Pražském podzimu 2008
Jan Fila 1.10.2008
Ve čtvrtek 25. září 2008 vystoupil na koncertě v Dvořákově síni Rudolfina v rámci 18. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim a festivalu Dny Varšavy (který probíhá od 23. září a skončí 8. října) polský orchestr Sinfonia Varsovia se svým uměleckým vedoucím Krzysztofem Pendereckim.
 Krzysztof Penderecki |
Jako první dílo Penderecki uvedl výběr tří částí z cyklu Legendy, op. 59 (1881) Antonína Dvořáka (1841 – 1904). Tuto skladbu, původně určenou pro klavír na čtyři ruce, autor již v roce vzniku zinstrumentoval na žádost svého nakladatele Friedricha Augusta Simrocka (1837 – 1901). Ještě o klavírní verzi Johannes Brahms prohlásil, že jsou rozkošným dílem a záviděníhodná je svěží, veselá a bohatá vynalézavost autora. Hans von Bülow se o nich zase vyjádřil jako o velké trefě a vídeňský kritik Eduard Hanslick se nechal slyšet, že jenom mistr umění harmonického a kontrapunktického mohl napsat tyto Legendy. Na koncertě zazněla z cyklu Legendy, op. 59 čísla 6, 2 a 4. |
|---|
Druhou skladbou provedenou na koncertě Sinfonia Varsovia bylo Concerto Grosso pro tři violoncella a orchestr (2000 - 01) Krzysztofa Pendereckiho (* 1933). Jak se sám autor vyjádřil, hledá ve svém aktuálním kompozičním období claritas komorní hudby a tam ušlechtilý její smysl. Skladbu věnoval kanadskému dirigentovi Charlesu Dutoitovi, který také skladbu v premiéře přednesl s NHK Symphony Orchestra Tokio a sólisty Borisem Pergamenschikowem, Truls Mørkem a Han-Na Changem 22. června 2001 v Tokiu. Pro toto zhruba pětatřicetiminutové dílo autor zvolil dosti velký orchestrální aparát (dřeva po dvou rozšířené v alternacích o pikolu, anglický roh, es-klarinet, basklarinet, kontrafagot, čtyři lesní rohy, dvě trubky, tři trombony, tubu, velké obsazení bicích nástrojů, harfu, celestu a smyčce). Tři věty spojené attacca mají tempová označení I. Andante sostenuto, II. Andante con moto, III. Allegro con brio.
Na dnešním koncertě v Praze skladbu přednesli polští violoncellisté Andrzej Bauer, Rafał Kwiatkowski a Bartosz Koziak. V této barokní formě se tradičně zformovaly dvě nástrojové skupiny - na jedné straně tři violoncella a na druhé orchestr - a toto rozdělení bylo dodržováno v podstatě po celou dobu díla. Nástup prvního tématu ve smyčcích je příznačný větším počtem sekvenčně řazených sestupných půltónů. Proti tomu sólové nástroje přinášejí agresivní druhé téma z počátku doprovozené tympány. Je charakteristické velkými disonantními intervaly odvozenými z kvartové harmonie. Téma je polyfonně zpracováno volně imitačním kontrapunktem, v zápětí nastupuje prolínání obou témat v dialozích mezi sólisty a orchestrem. Postupně se napětí uvolňuje a hudba jihne do téměř romantického výrazu pozdně-mahlerovského typu. Sestupné chromatické půltóny v harmonii jsou doprovázeny zvláště působivými protihlasy v sólovém lesním rohu. V dalším formálním dílu nastupuje vyšší téma, které připomíná vzrušené plochy z Pendereckiho velkých vokálně-instrumentálních děl (např. Polské requiem, Dies irae, opera Černá maska) a symfonií. V dalším dílu dochází k propojení těchto světů ve svéráznou stylovou fúzi, autor využívá prvky hlavních směrů evropského hudebního vývoje od 50. let po současnost s odkazy na Šostakoviče a Prokofjeva. Je zde patrný odklon od jeho dřívějšího směřování k poetice Richarda Strausse a Richarda Wagnera (ve vokální Symfonii č. 7 Sedm bran jeruzalémských) směrem k introvertnějšímu výrazu, který přinesl do hudby Gustav Mahler. Zvláště v těchto částech je patrné značné tonální zakotvení blízké f moll - i když skutečným základem skladby je dvanáctitónové zvukové pole.
Ze skladby je patrný autorův instrumentační nadhled. Jsou zde humorná sóla basklarinetu, kontrafagotu a marimbafonu proti agresivním výstupům es-klarinetu. Předěly mezi větami nejsou zcela jasné, ale není to posluchačsky významné. V závěrečné části skladby se vždy po gradaci vrací první téma z počátku v kontrastu s poměrně agresivním pochodem, který dle mého názoru představuje destrukční element. Oproti tomu druhý materiál představuje životní jistotu a něhu. Závěr skladby působí dosti kolážovitě z důvodu střídání velkého množství tematických oblastí, které se objevily v celé skladbě. Po instrumentační stránce je dílo taktéž velmi zajímavé, neustále nás překvapuje proměnami nástrojové barvy a neuvěřitelného množství nástrojových kombinací. Neotřele působí glissanda mezi přirozenými flažolety v sólových nástrojích. Toto Pendereckiho dílo mě příjemně překvapilo svou odlišností oproti ostatním autorovým dílům dřívější provenience. Cítím z něj touhu objevovat stále něco nového a odpor k zaběhnutým stereotypům. Přejme autorovi, který letos na konci listopadu oslaví své pětasedmdesáté narozeniny, ještě mnoho let, aby nás mohl dál obohacovat svými krásnými díly.
Sólové party byly napsány mimořádně obtížně, ale všichni tři violoncellisté se s nimi utkali bez výraznějších potíží. Provedení bylo velmi přesvědčivé, publikum ho ocenilo mnohaminutovým potleskem a mnohačetným vyvoláním hlavních protagonistů skladby. Je určitě škoda, jak málo hudby polských skladatelů se v posledních letech objevuje na českých pódiích. Doufejme, že se tato situace v budoucnu zlepší. Dlužno konstatovat, že u nás by se asi těžko našel orchestr, který by takovéto partitury dokázal přednést přesvědčivě…
Po přestávce zazněla v podání Sinfonie Varsovia čtyřvětá Symfonie č. 3 a moll op. 56 Skotská (1842) Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (1809 - 1847). Skladatel vytěžil své zážitky z cest do Anglie a Skotska koncem dvacátých let 19. století. Penderecki volil výrazně rychlejší tempa, než jsme z našich pódií zvyklí slyšet a svým energickým projevem strhl i orchestr ke špičkovému výkonu. Jen občasné intonační nejistoty hráčů lesních rohů dojem mírně pokazily. Všechny čtyři věty byly provedeny téměř attacca, což podtrhlo výrazovou jednotu díla.
Překvapilo mě zjištění, že Krzysztof Penderecki při minulé návštěvě Prahy roku 2001 (též v rámci festivalu Pražský podzim) uvedl tutéž symfonii Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Mimo jiné ještě se Sinfonií Varsovia uvedl svůj Koncert pro violu a orchestr (1983) v úpravě pro violoncello Borise Pergamenschikowa, který se tehdy představil jako sólista večera. Je smutné, že tento geniální interpret už mezi námi není.
| Publikum si vyžádalo dva přídavky. Prvním bylo Pendereckiho Agnus Dei pro smyčce. Původně skladbu pro smíšený sbor napsal v květnu a červnu 1981 památce zesnulého kardinála Stefana Wyszyńského († 28. května 1981). Agnus Dei bylo poprvé provedeno v Norimberku 21. června 1982 sborem Jihoněmeckého rozhlasu. Penderecki ho zařadil posléze do svého Polského Requiem (1980 - 04). Roku 2007 autor sbor přepracoval pro 8 violoncell k uctění památky Mstislava Rostropoviče (poprvé provedeno 3. října 2007 v Kronbergu, dirigent Frans Helmerson). |  Krzysztof Penderecki |
|---|---|
Tato verze pro smyčcový orchestr je tedy zřejmě třetí verzí skladby. Rozložení jednotlivých hlasů této velice složité partitury do více oktáv, než umožňuje rozsah (i velmi vypjatého) smíšeného sboru, dalo skladbě ještě větší podobu monumentu. Ve vrcholu skladby jsem cítil zoufalé volání po spáse (v partituře sborové verze je zde na slova peccata autorem připsáno u všech hlasů, které se zde v ideálním případě rozdělí do kompletního dvanáctizvuku, quasi uno strilare!, tedy křičet). Dramatické pauzy mezi jednotlivými slabikami původního textu efekt ještě umocnily. Kóda skladby přinesla velké uklidnění zjitřelé atmosféry. Zařazením tohoto díla se mi potvrdila autorova slova, že nevnímá hudbu jen jako estetickou záležitost, ale v širších sociálních, politických a duchovních kontextech - a tak s ní také zachází. |
|
Druhým přídavkem byl Uherský tanec č. 3 g moll Johannesa Brahmse (1833 – 1901). Krajní části byly předneseny v rychlém tempu, naopak provedení středního dílu zaznělo v tempu velmi pomalém, což tuto často uváděnou skladbu předvedlo v nezvyklém, dosti expresivním světle. Poslech celého koncertu byl pro mě mimořádným zážitkem a těším se, s čím k nám tento orchestr přijede příště. Doufejme, že to nebude opět až za sedm let.