Bohumil Nuska – Podzimy a jara. Triáda, Praha 2007, 144 stran
Jonáš Zbořil 27.9.2008
Kdyby sbírka Bohumila Nusky Podzimy a jara vyšla před sto padesáti lety, dostalo by se jí daleko většího uznání než dnes. Svou deníkovou strukturou sevřenou do čtyř ročních období by se mohla řadit k Prostým motivům. Čtenáři by ocenili básníkovu skromnost. Za Nuskovu lásku k tradicím by autor byl vychvalován do nebes. Počet archaismů a záliba v překombinovávání větné skladby, to vše dělá Nuskův jazyk jazykem devatenáctého století.
(…)
Tu stříbřitě září filozofie, nadmíru moudrá paní
skví se i básnictví a démantový věnec zdobí hudbu.
A jedna přivádí k druhé ty,
kdož k některé z nich vzplanou.
píše Nuska v básni Tři královny v cyklu Jaro. Sám svou poezii definuje takto: „Nejedná se tu o básně v běžném smyslu, nýbrž jde o krátké texty (...), jež by měly shrnout emoce a zážitky, dojmy a reflexe, názory a vyznání a hlavně zamyšlení ve výběru úzkém.“
Do Nuskova výběru patří přemítání nad filozofií, básnictvím, historií, ale i uspěchanou současností. Zdánlivý výběr sofistikované tematiky nic nemění na tom, že Nuska není schopný jediné originální myšlenky. V zimním cyklu, kde samozřejmě hraje velkou roli smrt, představuje text Ona i na ni číhá. Svou oblíbenou formu "polosonetu" tady zaplňuje typickým popisem ženské krásy:
Trup krásně dlouhý, jenž v pase útlý jest,
však pánev široká je správně
a zadek modelován tak, by plné hýždě s příslibem temných slastí působily dárně.
Samozřejmě přichází s údernou, nečekanou pointou -
Ona i na ni číhá, ta Paní Vševládná.
Formálně se Nuska očividně inspiruje ve starší poezii (možná někoho napadne, že trefnější přívlastek je slovo špatné) a pouze v několika básních není cítit zatuchlost archaismů. Jeho verše se táhnou do vět a mají velmi malý rytmický potenciál. Metaforami básník přímo hýří, většinu z nich ale čtenáři už někde četli. Když Nuska definitivně ztratí soudnost, nechává za sebou obrazy jako šero konečníků nebo rým "mráčci - dráčci".
V silném protikladu k Nuskovým prapodivným epitetům a básním kritizujícím ignoranci dnešního světa jsou básně filozofické, přemítající. Prvním takovým textem ve sbírce jsou Prameny z mládí.
V mládí dva prameny zasáhly duši, ty doplňují se i navzájem se ruší:
Epikúros, Montaigne, France, anakreontici, renesance, století libertinů,
úsměvná skepse, laskavá shovívavost, užívání si bez předsudků -
a na straně druhé kázeň, opravdovost, sebeobětování a víra.
Jistěže zjednodušováním je ten vzorec, skutečnost složitější bývá,
leč v duši slévají se oba prameny a střídají se v nekončícím cyklu.
Však Hölderlin a Nietzsche zažehli v duši plamen a probudili básníka!
 Bohumil Nuska |
Nuska je v podobných básních daleko silnější a mnohem snesitelnější, než v těch s hledáčkem zaměřeným na Dnes celebritní módu. Tam je mimochodem jediným dobrým textem Jen zvesela, milé děti, v němž Nuska nejen že píše snad nejlepší čtyřverší celé sbírky, zároveň dovede báseň zakončit nebývale nepatetickým a roztomilým způsobem: Je pokročilý podzim a kalné podvečery, Přijde jaro, přijde – zapěje děvčátek sbor,
|
|---|
Tím nejlepším ve sbírce Podzimy a jara jsou texty, jimž by nejlépe pasovalo pojmenování nadšené. Nuska je pokorný učenec, živý doslova o chlebu a vodě. Jakmile ale dočte dílo některého z klasiků nebo složí báseň, v níž popřemýšlí nad básnickým uměním, začne se rozplývat nad krásou knihovny: „Šťastná ta samota tichých pracoven“ (báseň Noční a polední lety), „Ráno když probudí se a pohlédne na regály knih/ té krásné knihovny, sbírky nebeské, jež tolik úsilí jej stála,/ a ticho vůkol z okna vidět les, jenž k horizontu míří! (...)“ (báseň Stará láska), „Z ticha a chladu biblioték palácových, zámeckých či klášterních/ a jejich slastných krás uniknout do jasu letního dne (...)“ (báseň Z ticha biblioték). Se stejným blahem pak Nuska umí básnit o své chalupě: „Když Haydnova hudba ze sousedního pokoje zaznívá/ a z okna zahradního domku daleký je do údolí výhled: / ono sluncem prozářeno je, potok šumí a slyšet je ptačí křik/ za krásného letního dne a v čase vrcholného léta. (...)“ (báseň Zahradní dům neboli idyla). A taky dovede s láskou složit báseň o jídle: Chléb čerstvý s máslem, mléko kyselé a zelenina, / vejce vařené, jež nakrájeno a paprikou poprášeno je, / jakož i rajčata, cibule a čerstvé papriky (…). Text končí: A potom si na chvíli si v stínu pěkně zdřímnout...
Tahle poezie Bohumilu Nuskovi sluší. Tady konečně dodržuje svá až mnišská pravidla pokory, přitom zvládá udržovat příjemný nadhled. Kdyby básník zkombinoval přemítavé, filozofické básně s těmi nadšeneckými a rozhodl se vypustit současnou tematiku, dopadly by Podzimy a jara daleko lépe. Básník by vytvořil dobře stylizovaný lyrický subjekt, u kterého by nadužívání archaismů perfektně dokreslovalo konzistentní atmosféru. Mohly by zůstat dva vzácné texty vyrovnávající se s peripetiemi minulého režimu – i ty jsou totiž poměrně kvalitní a bohatě by stačily k udržení mnohovrstevnatosti sbírky.
Na konci Podzimů a jar nás čeká kýčovité prohlášení, které vyznívá jako poslední snaha o sebeobranu: „rytmizované záznamy vznikaly nejen z vlastní potřeby autorovy, ale i jako sdělení blízkým přátelům.“ Ironií tohoto autorova gesta je, že právě texty, které jako by psal pouze pro sebe a pro své blízké jsou daleko lepší než ty, co snad měly zaujmout davy. Básník Nuska je jednoduše nejlepší ve chvílích, kdy se o nic moc nesnaží, ani o satiru, ani o kritiku, ani o provokaci