Ivan Wernisch - Hlava na stole

Vilma Manová 25.9.2008

Nepřináším nic nového? To nejspíš nepřináším. Ale kdo tady naposledy přišel s něčím novým? A je vůbec třeba přicházet s něčím novým?…
Ivan Wernisch

Ano, o sbírce Hlava na stole Ivana Wernische by se dalo říci, že opravdu není ryze nová. Vyšla již ve druhém vydání, v roce 2007 v nakladatelství Druhé město. Oproti tomu prvnímu z roku 2005 (nakladatelství Knihovna Jana Drdy, Příbram) skutečně nepřichází s nijak rozsáhlými inovacemi – pouze s malými odlišnostmi ve formálním pojetí (jako je třeba grafická stránka nebo drobná, i když ne nedůležitá, nuance v pořadí dvou básní). To ovšem ani v nejmenším nedevalvuje její aktuálnost nebo, možno-li to tak nazvat, jistou mimočasovost, pro dobrou poezii tak příznačnou.

Co se týká rozsahu, kniha je poměrně útlá, obsahuje však téměř pět desítek básní. Ty jsou psány volným veršem, zachovávajícím strofické a rytmické členění. Pro jazykové vyjadřování je příznačná lidovost, hovorovost „Tak co tu teda eště děláš?“, oproštěnost od jakékoliv vznešenosti. Nezřídka jsou zastoupena také obecněčeská a expresivní slova směřující ne vždy, ale o to intenzivněji, k depatetizaci „Kuchař naplival do polévky“. Básník se do jisté obyčejnosti a prostého vyjadřování stylizuje někdy až do míry dotýkající se vulgarity „di už do prdele, sračko“. Výjimkou není ani vkládání děl nebo úryvků jiného charakteru (např. cikánská píseň, krátký sdělný dopis), hojné je zejména využití citátů (často dialogických) z různých tematických oblastí. Výpověď tohoto typu se objevuje na počátku sbírky, dokresluje také závěr, mnohokrát je citát otištěn pod titulem básně, která na jeho myšlenku reaguje a dále ji rozvíjí.

Celkové ladění poezie vizuálně předjímá hned úvodní umělecká fotografie (jejímž autorem je sám Wernisch) v hnědých a bílých barevných odstínech. Formou koláže nabízí výseky obrazů dvou odlišných stylových rovin: Na jedné straně je to velmi seriózně působící mladý pár, který se zastavuje za horkého počasí na cestě a společně se shoduje na budoucím směru svého putování. Na straně druhé kontroverzní, až naturalisticky vyznívající obraz městského prostředí, kde nelítostnost kamenné ulice umocňuje hořící dům, z jehož rozpadajících se oken a dveří uniká hustý černý dým. V popředí, coby nejvýraznější objekt celé koláže, je žena – nahá, kyprá, leží s roztaženýma nohama a zvrácenou hlavou. Pohledem směřuje k rozšiřujícímu se ohni. Syrovost, vyjevení rozkladu jak hmotných předmětů, tak i osobnosti a morálky ženy ostře kontrastuje s malebnou atmosférou prvního obrazu. Jak typické právě pro Wernischovu poetiku! Pro jeho básnickou řeč dýchající harmonií a prosluněností, stejně tak jako na první pohled nepatrnou existencialistickou nejistotou, která prosakuje na povrch postupně, v průběhu sbírky nabývá tvaru, až graduje nejzávažnějším a determinujícím motivem spánku - smrti.

Básník se vydává na procházku. Stává se cizincem přicházejícím do neznámého města. Někdy je možno jeho podobu vidět jako stylizaci v poutníka. Nacházejícího se na pouti přírodou, rozlehlými prostory bytí, na pouti věčné, snové. Potácejícího se v neukotvenosti vyvstávající z polohy plynoucího života orámovaného všudypřítomnou smrtí… Sbírka je koncipována jako cesta životem. Jako jeho metafora.

Hned první báseň sbírky je demonstrativní. Rozprostírá před čtenářem téměř všechny zásadní rysy Wernischovy poetiky. Dozvídáme se zde, že ona hlava na stole je opilcova. Ten nejspíše usnul, což značí začátek nového rozpoložení, vykročení na novou cestu a putování díky všehoschopné snovosti. Vše kolem zdá se být v harmonii, v pohybu: „mouchy bzučí / slunce odchází / …potkávají se den a noc / … opilcova hlava se válí po stole / jak se svět houpe“, je zde patrné rozkývání do jakési rytmičnosti. Prostředí hospody, láhví, opilcův spánek jsou rovněž idealizovány, s čímž koresponduje i název básně – Ukolébavka. Dojem klidu a rytmičnosti však kontrastuje s uplatněním volného nepravidelného verše. Vyjevuje se tak, že na první pohled harmonická atmosféra pozdějších básní nebude čistá, ale ovlivněná něčím pod povrchem – lidskými strachy, pocity samoty, potřebou lásky.

Ivan Wernisch

Co se týká ústředních motivů vytvářejících jednotící linii Wernischovy sbírky, dominantní je právě ono procházení, míjení, klidné až odevzdané komentování viděného, občasné ulpívání na jednotlivém v souvislosti se zachycením drobného okamžiku. Již z přebalu knihy se dozvídáme jakési autorovo vyznání: „…Ze všeho nejradši se procházím po lesních cestách – jen tak – chodím a poslouchám jak bzučí hmyz, šumí listí, krápe déšť…“ V nespočtu básní potom toto reflektuje: „Vyšel si měsíc na procházku / V ten krásný slunečný den“. Také apelativní závěr sděluje: „Jdi ven, projdi se městem, zamiluj se / No tak. Umí to přece každej“. V poklidné lyričnosti vesnického prostředí a přírody občas znenadání problesknou kývající se hlavy. Ačkoli zasazeny do laskavého prostředí, přece jen nenápadně anticipují tragičnost, ke které nezadržitelně směřují: „Stála tam veselá trafika / Hlavami ověšená / Ty hlavy se rozkývaly / Ty hlavy se za mnou smály“. Rovněž hlava ležící na stole se objevuje v nejedné básni: „Jen jsem si na chvíli / Položil hlavu na stůl, / A hle, / Už nejsem sám / Sedí tu žena, nohu přes nohu...“ Hlava je často spjatá právě s motivem samoty, očekáváním nějaké změny, vykoupením se z dosavadního. Stůl, na němž hlava leží, je vždy ten hospodský. Kromě ní se na něm obvykle vyskytují ještě láhve. Ty jsou také účastnicemi onoho rytmického houpavého pohybu a zároveň objekty vytvářejícími kontrast: „V dětském kočárku drncají láhve“. Jak odlišné umístění tohoto motivu oproti zatuchlým krčmám! Jak vhodný symbol začátku a konce života! Láhev je také schopna padat dolů a vytvářet metaforu lidského života a člověka se všemi jeho existenciálními nejistotami: „Láhev od rumu se vrhá / Ze stolu po hlavě Do šílené hloubky, / Ze zoufalství, Z bezradnosti / připadá si tak prázdná.“ Tyto verše evokují i představu člověka jako nádoby (tzv. aristotelské pojetí), do níž zde padá všechen žal a bolest, ale která je dovede ze sebe patřičně dostat – vylít. Častý je také motiv větru souvisejícího se samotou, promítajícího své působení do větví stromů. To všechno bývá zacykleno do úzkého vztahu člověka s přírodou. Lidský jedinec skrz ni vymezuje sám sebe, ale zároveň je průniku mezi nimi využito i poněkud odlehčeněji: „Samota, má máti, / Spílá mi: Ničemo, poleno, / Ty jednou shniješ“.

Verše, i přes svou převládající syrovost a nezdobnost, vyjadřují rozsáhlou impresi. Pomocí smyslových vjemů: „Vůně deště je vůně hlíny / A vůně listí a stromové kůry, a vůně trávy“ nebo „Ze zdi svítila slída / Z nádraží páchl karbid“. Prostřednictvím zvukovosti: „Po náměstí přeběhl vítr Nic, jen pleskot bosých nohou“, „Pod nohama šustí suchá tráva“, barevnosti: „mezi pražci se zelenala jablka“. Ne neobvyklá je zde synestézie – zármutek mívá slabou vůni, také personifikace – jak již zmiňované láhve, tak např. stromu, který chce stejně jako člověk utéct před horkým počasím a přemýšlí nad směrem své vlastní cesty. V tomto případě vznikla rovněž přímo demonstrativní paralela v konání člověka a stromu.

Hlava na stole je nejen opilcova. Básníkova pouť se chýlí ke konci, a tím i lidský život. Hlava je věčná a cennější než cokoli ostatního: „Až umřu, / Zůstane po mně hlava, / Hlava na vycházkové holi“. Když nastupuje smrt, je konec všemu pozemskému a nyní již malichernému tápání – hlava jediná ví. Dominuje v cestě životem a smrtí. Přesahuje do jistého transcendentna. Poslední báseň sbírky prostým způsobem shrnuje celé cyklické putování: „Zase v hospodě / Usínám u stolu, / Zdá se mi, / Že jdu po dlouhé cestě“. Uplynulé vede ke konci. Stejně jako situace ženy z úvodní fotografie. Oproti její bezvýchodnosti však po básni následuje citát Henryho Kutnera. Sděluje, že zabitý Šerchán není mrtev. Že začneme-li číst od začátku, zase tam Šerchána najdeme. Takto je prostě a zároveň osvíceně vystihnut charakter celé sbírky. Naděje a krásná uzavřenost v kruh.