Close hearing Olgy Richterové

 18.9.2008

Ráno rozlámané
kafe rozpustné
cigareta ještě legální
Sedím v křesle za rozbřesku
tichý jako sklenice vody
srkám a polykám
s dýmem si hraju při výfuku
Cítím, jak měknu, ve vší parádě sulcovatím
Půjčíš mi činky, vysvalovaný Henry?
Rozespalé sny o tvrdé bdělosti
bolavá záda, srůstající obratle
slyšitelné ucpávání cév, studené nohy
píchání u srdce
Jak to udržet v pohybu?
Vůlí?
Vzpírat?
Vzpírat se?

Tomáš Weiss: Orchestr kostitřase, Družstevní práce 2007, s. 11

 

Ranní trable, nejednou popsané ponocujícími básníky, můžete pokládat za banalitu. Jenže v básni Tomáše Weisse otištěné ve sbírce Orchestr kostitřase (2007) na straně 11 jsou ty obrazy rozlámaného rána jen předehrou. Jen uvádějí do děje. Stejně tak ani měknutí a bolavá záda nepřicházejí ze dne na den, ale pozvolně.
Táta mi nedávno říkal, že po třicítce začalo být probouzení těžší. Zpočátku jen maličko, ale prý už tehdy téměř vždycky něco vázne, něco zabolí. Natož později.
Z rozlámaného rána básníkova se tak stává rozlámanost stárnutí, zachycená v období, kdy se zdá být ještě trochu nepatřičná (autor se narodil r. 1966). Z banality se stává bilancování, ze zívnutí: „To přece taky znám,“ je závrať: „Tohle mě taky čeká?“. „A tak brzy?“

bolavá záda, srůstající obratle
slyšitelné ucpávání cév, studené nohy

A navíc píchání u srdce. Potíž čistě fyzická, ale přeci jen naznačující, že úpadek tělesné schránky možná nebude tím hlavním trablem. Teď jen, jestli pomůže začít se vzpírat, když ještě nic nebolí.