Zvony – nabídka netradičního harmonického myšlení

Radek Rejšek 15.9.2008

Každý z nás, kdo se snažíme komponovat, dříve nebo později začneme hledat nejrůznější zdroje inspirace a východiska k otevření nových cest, jak učinit svoji hudební řeč osobitou a zajímavou. Je to hledání originality, které já osobně nepovažuji za prvořadý motor své tvorby, leč musím si přiznat, že jistou potřebu něčím se odlišovat od ostatních cítím také. Něco z toho všeho jsem naznačil již v předcházejícím příspěvku, dnes si dovolím zajít o něco dále. 

Ze zcizení originálních myšlenek žádný strach nemám, protože celá problematika je tak složitá a můj náskok před ostatními tuzemskými tvůrci v její znalosti tak velký, že se o některé z elementárních poznatků velmi rád podělím s ostatními. Sleduji tím totiž i jiné cíle – chci za každou cenu dosáhnout stavby koncertní zvonohry na území Česka a probuzení zájmu o nádherné, ale u nás stále opomíjené carillonérské umění (umění hry na zvony). Dost podrobně jsem se o tom rozepsal v letošním červnovém čísle časopisu Harmonie. Chtěl bych probudit zájem skladatelů o tento úžasný nástroj a o zvon jakožto zdroj pozoruhodné hudební a akustické kvality, která posunuje harmonické cítění a myšlení do jiných rovin. Z tohoto hlediska považuji zvony a zvonohry za naprosto ideální nástroje pro soudobé hudební vyjadřování.

Především je třeba si uvědomit, že zvon nezní jediným tónem, ale celou soustavou harmonických tónů, z nichž u dobrého zvonu nejméně čtyři lze postřehnout prostým uchem. Je to hlavní tón prima, spodní oktáva, tercie a kvinta. Jednoduchým pokusem se o tom přesvědčíte. Až uslyšíte někde na ulici zvonit jeden zvon, zkuste si hlasem reprodukovat tón, který slyšíte. Prakticky okamžitě zjistíte, že těch tónů je více. Jako první nejspíše trefíte spodní oktávu, kterou vnímáme jako nejsilnější. Velmi brzy vás ale začne strhávat tercie, která je u některých zvonů mollová, u jiných durová. Mollové zvony jsou považovány za zvukově hezčí a jsou ceněny mnohem více (durové bývají občas označovány za zmetky). Dobří sluchaři by měli po určité chvíli rozeznat i kvintu, která zdaleka ne vždy bývá čistá, velmi často inklinuje ke kvintě zmenšené nebo naopak zvětšené. Pak je to samozřejmě hlavní tón, ale ten bývá někdy nezřetelný, zvláště když  spodní oktáva není v „zákrytu“ s tímto tónem hlavním (velmi častý případ!), takže posluchač pak vnímá spíše jakousi aproximaci, které se poněkud alibisticky říká „nárazový tón“.

Radek Rejšek

Někomu pak může v té směsici dělat skutečně veliké problémy určit vlastní hlavní tón zvonu a často se není co divit. V českých zemích je takřka pravidlem, že zvony odlité v 15. a 16. století nemívají hlavní tón a spodní oktávu v zákrytu, ale že tyto harmonické tóny mezi sebou tvoří interval malé, ale často i velké septimy. Není to výrobní vada nebo neschopnost starých zvonařů, ale je to dáno specificky českým zvonovým profilem (takto je odlitý třeba největší český zvon Zikmund z pražské katedrály sv. Víta, Vojtěcha a Václava a naprostá většina produkce zvonařů zlatého věku českého zvonařství – Tomáše Jaroše, Brikcího z Cimperka, Eliáše Stodoly, Ondřeje a Václava z Hradce, Jana z Bíteše, Ondřeje Ptáčka z Kutné Hory a dalších). 

Tyto zvony jsou díky disonantnímu intervalu mezi stěžejními harmonickými tóny nezaměnitelné a měl by je podle prostého sluchu poznat každý kampanolog, aniž by musel šplhat na věž. Zcela odlišný zvonový profil a tím i zvukový obraz přinesli do Čech na sklonku 17. století lotrinští zvonaři Jan a Štěpán Pricqueyové (bratři) a Melchior Michelin. Jejich zvony jsou „sextové“ a v ideálním případě se spodní oktáva kryje s vrchní tercií, takže tyto zvony znějí obzvláště lahodně a ke zděšení posluchačů jakoby „o tercii jinde“, než se uvádí v papírech. V nedělních rozhlasových pořadech občas uvádím i hlavní tón zvonů a už mi přišel nejeden dopis od pozorných posluchačů, že „vykládám bludy, protože při porovnání mého tvrzení s klavírem zjistili, že zvon zní o tercii jinak“.  Proto zatím žádný ze jmenovaných historických zvonových profilů nelze použít při odlévání zvonů pro zvonohry! Do zvonohry lze začlenit pouze a výhradně takové zvony, které mají spodní oktávu v dokonalém „zákrytu“ s hlavním tónem (primou). Jedině tehdy bude posluchač vnímat i nárazový tón jako konsonanci (nárazový tón je víceméně matematickou aproximací tónu hlavního a spodní oktávy, takže ve většině případů u starých či méně podařených zvonů disonuje). Dalo by se říci, že nejstarším známým českým „oktávovým“ zvonem je gigantický zvon Kryštof z Rychnova nad Kněžnou odlitý Janem Benešovským v r. 1602. S největší pravděpodobností šlo o „kouzlo nechtěného“, protože zvon byl konstrukčně koncipován jako „septimový“, ale při lití asi došlo k posunu formy, takže vznikl nádherný a téměř dokonalý zvon oktávový, za jaký by se nemuseli stydět ani současní výrobci zvonů určených do koncertních zvonoher.

Problémem zvonoher je především mollová charakteristika zvonů, která je paradoxně vyžadována. Ukazuje se, že mollové zvony jsou pro posluchače barevně nejpřijatelnější a znějí nejvíce „zvonově“. Durové zvony znějí tvrdě a jakoby „synteticky“ – mezi flámskými znalci mají hanlivou přezdívku „Coca-cola bells“. Tato přezdívka je odvozena od pokusu nizozemských výrobců zvonoher cílevědomě a programově zkonstruovat durové zvony, které svým tvarem připomínají láhve na zmíněný nápoj…


Uveďme si konkrétní příklad

Vyjděme z předpokladu, že ideální zvon na klávese C zní harmonickými tóny C-Es-G-B-C, tedy měkce malým septakordem. A nyní si v rychlém sledu na zvonohru zahrajme rozložený durový kvintakord C-E-G a uvědomme si, co všechno nám vlastně zní. Zjistíme, že durový kvintakord je snad tím nejstrašnějším a nejnemožnějším souzvukem, jaký si lze při hře na zvonohru vůbec představit! Tady selhává veškerá tradiční hudební teorie, jakékoliv nauky o tradičním vedení hlasů při vícehlasé struktuře zde absolutně nefungují. Hráči na zvonohry tak byli nuceni vytvořit si svoji vlastní „hudební teorii“ a pravidla aranžování tradičních skladeb pro zvonohru původně určených jiným nástrojům. Některá ocituji:

Když durová harmonie, pak nikdy ve tvaru kvintakordu, ale zásadně a vždy ve tvaru sextakordu!
Když mollová harmonie, pak nikdy ve tvaru sextakordu, ale vždy a zásadně ve tvaru kvintakordu!
Když dominantní funkce, pak vždy citlivý tón v basu zdvojit! Citlivý tón v horním hlase pak vedeme tradičně vzestupně k tonické primě, citlivý tón v basu pak skočmo k tonické tercii durové, nebo paralelně s vrchním hlasem v oktávách k tonické primě mollové…

A takových pouček jsou možná stovky - listoval jsem učebnicemi carillonérů Franse Vosa a Leena t´Harta a měl jsem z toho hlavu jak pátrací balón... Ale pozor! Tyto poučky se týkají výhradně tradičních hudebních struktur. Musíme si totiž uvědomit, že jednotlivé harmonické tóny zvonového hlasu ještě navíc nevyznívají stejně dlouho. Nejdříve umlkne kvinta, pak hlavní tón, následně tercie a úplně nakonec spodní oktáva. O malé septimě se nezmiňuji, protože ta je často prostým uchem nevnímatelná a lze ji identifikovat pouze ladičkami. Zvonový hlas velkých zvonů může vyznívat i přes minutu a časový interval mezi umlknutím kvinty a spodní oktávy bývá v rozmezí desítek vteřin. Uvědomil jsem si, že tohoto efektu se dá báječně využít.
V roce 2002 mě zaujalo vyhlášení skladatelské soutěže Mezinárodní carillonérskou federací (World´s Carilloner´s Federation - WCF) pro inaugurační koncert nové koncertní zvonohry na věži radnice v nizozemském Hoornu. Zadaným tématem ke zpracování byla stará nizozemská duchovní píseň „Soll es sein“. Napadlo mě, že bych melodii této písně mohl v několika variacích zpracovat do latentního vyznívání pomocí různé délky přeznívání harmonických tónů jednotlivých zvonů a vsadit tak na fyziku. Práce to byla šílená a vysilující. Navíc to byla totální sázka do loterie, protože jsem neměl prakticky žádnou možnost si cokoliv ověřit praktickým pokusem a spoléhal jsem na zvonařské výpočty ve spojení s prostou muzikantskou intuicí. Počítal jsem i s možností, že moje práce bude prohlášena za absolutní blábol a odmítnuta. Nazval jsem ji Cantio matutina (Ranní zpěv) a odeslal.

Za tři měsíce mi přišlo vyrozumění, že jsem obdržel třetí cenu. Pak mi přišlo zvláštní blahopřání od prezidenta WCF v tom smyslu, že porota považuje za fantastické, že jsem prvním českým účastníkem jakékoliv skladatelské carillonérské soutěže v historii a ihned mi byla udělena cena. Udělalo mi to velikou radost, kterou mi nezkazila ani skutečnost, že žádné z českých hudebních periodik na moje oznámení tohoto úspěchu nereagovalo…

Nahrávka této skladby na našem území neexistuje, snímek koncertního (zatím dosud jediného) provedení, který byl v rámci soutěže pořízen, je uložen v archívu WCF. Ani já tuto nahrávku dosud nemám. Její interpret, přední nizozemský carillonér Boudewijn Zwart , mi pouze v korespondenci sdělil, že „něco tak šíleně těžkého, ale zajímavého“ dosud nehrál a ať se nezlobím, ale že to častěji hrát nebude, protože pro běžné posluchače to nelze použít. Já se nezlobím a chápu to. Pro mě je zadostiučiněním, že se moje úvahy neubírají špatným směrem a jen lituji toho, že zvonohra je u nás zatím nedostupný nástroj.

Jsem přesvědčen o tom, že kdyby se podařilo jej někdy dostat třeba na akci Tomáše Ondrůška do Trstěnic, nebo na nějaké soustředění hráčů na bicí nástroje, kteří hledají nové cesty, mohlo by to mnohým ukázat netušené možnosti nádherného idiofonu, jehož historie sahá do starověku a jehož středověká podoba, která přežila až do současnosti, má stále co říci i současným tvůrcům.

A stejně tak pevně jsem přesvědčen o tom, že začínajícím skladatelům může zvon otevřít cestu ke zcela nekonvenčnímu a nekonformnímu harmonickému myšlení a cítění už jen tím, že durový kvintakord, který jsem já ve svém minulém příspěvku prohlásil za „nejkrásnější a nejsmysluplnější souzvuk, jaký znám“, zvon striktně odmítá a staví do pozice naprosto nepřijatelné, ba přímo odporné disonance. A já nyní pracuji mimo jiné i na tom, že se ve své další tvorbě budu stále více snažit konkrétní kampanologické poznatky aplikovat třeba v instrumentaci a orchestraci. Proto ta matematika, proto ty zdevastované stohy notových sešitů. Vidím před sebou cestu a zároveň velmi dobře vím, že bude velmi obtížná, o to víc mě však láká!

Během jisté doby bych se chtěl pustit do komponování cyklu inspirovaného zvony a zvonařstvím, kde bych chtěl kombinovat „pseudoseriální hláskovou metodu“, kterou jsem si vytvořil již v Brně (použil jsem ji při tvorbě varhanních skladeb a především pak pro vytvoření tónového a souzvukového materiálu variací Statuae kuksenses) s využitím výše jmenovaných fyzikálních vlastností zvonů. Rád bych ji napsal pro orchestr, ale kdo mi to dnes provede? Takže zůstanu nejspíš u varhan a uvažuji zde o i využití elektroakustické a vokální složky. Provokuje mě totiž fakt, že septimové, sextové či oktávové zvony se chovají úplně jinak nejen po akustické, ale i po „kompoziční“ stránce!