Sny Zbyňka Hejdy. Revolver Revue, Praha 2007, 112 stran.
Ondřej Buddeus 11.9.2008
Na úvod jsem si chtěl recenzentsky poplakat, jak nevděčné je psát recenzi na Sny Zbyňka Hejdy, když knížka byla přece nominována na letošní Literu za poesii a bylo k ní řečeno už leccos podstatného, s čím víceméně souhlasím, např. toto: „Pro jeho sny je zvlášť charakteristická jejich "civilní", až deníková autentičnost, autor je nikdy dodatečně neupravoval, uměle nevylepšoval a literárně nekašíroval; snaží se jen o co možná nejpřesnější jejich podání, aby mohly působit ve své přirozené, uhrančivé síle a dráždivosti torzních náznaků a nápovědí. Do jejich magického světla vstupují postavy básníkových blízkých: rodičů, příbuzných, přátel, a samozřejmě také postavy "fiktivní", často i konkrétní scenérie Prahy a rodného Hradce Králové. Některé z nich už autor zařadil do svých dřívějších básnických knih, v této knižní kolekci k nim připojil i tři desítky snů "nových". Je přinejmenším velmi pozoruhodné sledovat, jak hluboce tyto záznamy korespondují s Hejdovými básnickými stylizacemi snových témat. Nejsou tedy pouhou zásobnicí motivů a obrazů, ani zajímavým ornamentem na okraji díla - jde tu skutečně o spojité nádoby - a Hejdovy sny jsou tedy zcela plnohodnotnou, integrální součástí jeho básnické tvorby. Jde o knihu mimořádné intenzity a přesvědčivé síly básnického vidění,“ (zdroj: www.magnesia-litera.cz).
Jsem rád, že kolektivní recenzent už odvedl tu povinnou práci a spočítal, že oproti publikovaným „snům“ jich tentokrát přibývá dalších třicet. Je to o chlup víc než polovina knížky a zdá se, jako by ty dosud neznámé chtěly spatřit z tištěného papíru světlo světa. Důležitost snového vidění a snu jako motivu v Hejdově psaní ovšem nepotvrzuje jen tato nominovaná knížka, přesvědčivě ji dokládá už výběr dvou snových deníkových zápisků (Nikoho tam nepotkám) v úvodu kompletního vydání Hejdovy básnické tvorby z roku 1996. Další Hejdovy sny ze Snů jsou k nalezení také tamtéž a to ve sbírkách Lady Felthamová a Valse melancolique. Nabízí se tak otázka, proč je vydána i nominována knížka na téma, jež už je v Hejdově tvorbě ukázáno jako podstatné? Je to opravdu tlak dosud nepublikovaných snů volajících po zveřejnění, nebo jsou důvody i jiné?
Hejdovy sny skutečně zaslouží onu zmiňovanou „knižní kolekci“, nejenom protože jako nebásňové texty jsou už v jeho díle svébytným útvarem, jímž Zbyněk Hejda zachycuje snově přirozenou hloubku někdy zřetelně symbolickou, jindy nepokrytě surrealistickou a někdy dokonce i tvrdě komickou, ale i proto, že se tak Hejdovo dílo mapuje v určité své výlučné poloze a tím i zřetelně nabízí k zařazení do dalšího kontextu – k literatuře snu.
Kladná odpověď je ale i na druhou část otázky. Zbyněk Hejda (nar. 1930) poprvé „běžnou“ cestou publikoval až v roce 1964 (Všechna slast v Mladé frontě), jako třicátník. Důvodem bylo, že sbírku odevzdanou do Československého spisovatele v roce 1958 a následně do Mladé fronty v roce 1961 nebylo možné ve stále znečištěném politickém ovzduší literatury vydat. „Normálně“ publikovat nesměl ani po roce 69´ a jeho sbírky vycházely v různých samizdatových edicích (Petlice, Expedice, Popelnice, KMD) a v zahraničí. V první polovině devadesátých let se konečně dočkaly svobodného vydávání a splácení publikačního dluhu dovršilo nakladatelství Torst vydáním kompletního díla s komentářem (Básně, 1996). Domnívám se, že i to „splácení dluhu“ je důvodem pro vydání Snů, stěží ale tím jediným.
Knížka Sny přišla s odstupem jedenácti let po Básních, v mezičase vyšly Hejdovy prázdninové deníky z let 1960 – 63 Cesta k Cerekvi (Triáda, 2004). Vypadá to, jako by jedno básnické dílo bylo už uzavřeno a nyní nastal čas k němu vybírat doplňkové texty nebo třídit motivy a kompletovat je, popřípadě k nim přidávat texty dosud nepublikované. Vydání takové knížky ovšem vyvolává jednu ryze současnou pochybnost: nerecykluje-li se do určité míry podoba už řečeného a vyzdviženého a není-li vnější skutečnost, kterou Hejdovy sny po svém přetavily (když si odmyslíme jejich veskrze soukromý význam), v podstatě neaktuální (krom posledních pěti je většina textů z rozmezí let padesátých až osmdesátých), a tedy jakýmsi s odpuštěním „básnickým prachem“ z minulého století?
Tuhle „pochybnost“ rozvíjí přívlastky „ryze současná“ a za publikací Hejdových Snů i v nich samých se skrývá odpověď, která ji obrací na hlavu. Se Sny se totiž potvrzuje ještě jistá nepochybnost.
Zbyněk Hejda rozhodně není autorem s velkým motivickým rozptylem, zato se zevrubně a s nenáhodným expresionistickým přídechem odráží od svých centrálních témat/motivů (smrti, mimoměstské krajiny k podzimu, lidsky přisprostlé touhy nebo vztahu k nejbližším), soustředí se na ně svým strohým pregnantním jazykem vonícím po 20. století a přesvědčuje čtenáře, že jím svým textům nepřidává ani jím nepřikrašluje. A přesvědčuje ho pomalu a tiše až čtenář vstoupí a ukáže se, že aktuálnost/neaktuálnost jsou kategorie u Zbyňka Hejdy spíš nemístné. Palčivost zobrazovaného i nepoddajná osobní pravdivost zobrazování (za nesamozřejmého předpokladu, že lyrické já se do velké míry kryje s tím autorským) neustále rezonují a nedávají jeho textům po uplynulém čase utichnout ani vyčpět. Potvrzuje to ostatně i ona potřeba vydávání Hejdových textů v devadesátých letech. Stejně jako nyní.
Kolektivní recenzent také zmiňuje, že Sny jsou výjimečné v své autentičnosti a podané co nejpřesněji. Také to vyvolává otázku – proč vlastně vydávat záznamy snů básníka, když je jejich povaha tak přesná a mohla by být tudíž „jen“ dokumentární? Důvod je zase víc než dobrý, byť v jednom ohledu se nemohu shodnout se zmiňovanou minirecenzí. Záznamy Hejdových snů se až příliš hladce včleňují do jeho díla, jako by se snad básníkovi ani nezdály sny, které by byly motivicky nepatřičné. Proto nemůže být ani řeč o jejich „deníkové autentičnosti“ jiné než jazykové, v ostatním se stylizují do jeho psaní už jen tím pečlivým výběrem.
Hejdovy sny nikterak nerozšiřují plochu jeho díla, zato ji prohlubují, a po způsobu spojek či interpunkce vchází do jeho stylizovaného literárního jazyka. Hejdovská stylizace je ale výjimečná a znovu to podtrhává už ten prostý fakt, že Hejdovo dílo budí potřebu vydat i takovou motivicky zacílenou knížku. Sama knížka Sny to navíc také zdůrazňuje svou skladbou, nepřináší totiž jen zápisy Hejdova snění, ale i básnění, prozaického polosnění a napjatě tichého, literárního i osobního běsnění.
Nakonec se do téhle recenze vkrádá ještě jeden důvod, který knížku snů stvrzuje. Je totiž hezká jako věc. Velký podíl na tom má výtvarník Viktor Karlík a jeho modrobílá meditace nad Sny, která je provází a člení s neobvykle přirozenou úctou k jejich obsahu. Jen mě zamrzelo, že výtvarník v závěru své ilustrace vysvětluje, což je zbytečné vzhledem k tomu, že se bez námahy zvládnou ospravedlnit samy.