A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Hudební fórum z Brna s Janem Hlaváčem. Český rozhlas 3 Vltava, 36. týden

Jan Fila 9.9.2008

Od 1. do 5. září 2008 odvysílal Český rozhlas 3 Vltava pořad Hudební fórum z Brna s Janem Hlaváčem. Autor nás provedl galerií dnes již méně známých autorů působících v Brně.

Prvním byl žák Leoše Janáčka Osvald Chlubna (1893 - 1971). Chlubna studoval na Varhanické škole v Brně, později vyučoval jako pedagog Varhanické školy a jako profesor Brněnské konzervatoře, souběžně působil na JAMU. Jeho působení bylo přerušeno druhou světovou válkou, část života byl též nucen působit jako úředník České spořitelny. Z jeho početného díla uvedl Jan Hlaváč po stručné biografii čtyřvětou Serenádu pro dechové kvinteto, op. 63. Skladba hudebně vycházela z podnětů Richarda Strausse a Clauda Debussyho. Skladba byla příjemná na poslech, ale nijak zvlášť nezaujala.

Osvald Chlubna

Jan Kunc

Vrstevníkem Osvalda Chlubny byl i další autor Jan Kunc (1883 – 1976), který byl též žákem Leoše Janáčka. Po studiu na učitelském ústavu absolvoval Varhanickou školu v Brně, Pražskou konzervatoř a soukromě i lekce u Vítězslava Nováka. Později působil jako ředitel Brněnské konzervatoře, v poválečných letech působil na JAMU a Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Věnoval se též hudební kritice a folkloristice. Z jeho nepříliš velkého díla nám Jan Hlaváč jako ukázku pustil Trio f moll pro housle, violoncello a klavír, op. 3. Autorova hudební řeč byla ovlivněná Leošem Janáčkem, Vítězslavem Novákem a lidovou písní, v této konkrétní skladbě pak pozdním romantismem. Možná je škoda, že autor pořadu zvolil poměrně ranou skladbu, osobně by mě velmi zajímalo, jak se tento autor v průběhu svého života vyvíjel.

V druhém dílu rozhlasového cyklu vzpomenul Jan Hlaváč na Zdeňka Blažka (1905 - 1988). Zařadil do svého pořadu i výběr nahrávek z jeho vzpomínek, které měl archiv rozhlasu k dispozici. Po studiu boskovického gymnázia odešel Blažek na Brněnskou konzervatoř, studia ukončil u Josefa Suka v Praze. Nejvíce ho ovlivnil prof. Vilém Petrželka a muzikolog Vladimír Helfert.. Působil v brněnském rozhlase a jako ředitel brněnské konzervatoře, stal se profesorem hudební vědy na Masarykově univerzitě. Těžištěm jeho díla, čítajícího 161 opusů, je vokální tvorba. Jan Hlaváč uvedl Písně Mariiny na texty Gaspary Stampové pro soprán a klavír, op. 103 (1971). Lyrické texty jsou podložené povětšinou expresivním akordickým doprovodem. Ve všech písní je sólistka dominantní, klavír má jen doprovodnou funkci, čímž vyniká kantabilita zpěvní linky.

Zdeněk Blažek

Jan Kapr	Pražský rodák Jan Kapr (1914 - 1988) vystudoval Pražskou konzervatoř u Jaroslava Křičky. Za války působil jako hudební režisér Československého rozhlasu, později jako šéfredaktor hudebního vydavatelství Orbis, učil na JAMU skladbu. Jan Hlaváč pustil jako ukázku *Smyčcový kvartet č. 8* (1976). Škoda, že tato velmi zajímavá a posluchačsky vděčná skladba zmizela z repertoáru běžného koncertního provozu.
Bohuslav Sedláček (* 1928) byl autor, který zahájil třetí večer. Skladbu studoval na brněnské konzervatoři u Jaroslava Kvapila, záhy vešel ve známost jako autor hudby k filmové pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele (1959). Působil jako hudební režisér, redaktor a dramaturg brněnského rozhlasu. Jan Hlaváč pro posluchače vybral jeho třívětou *Moravskou suitu pro symfonický orchestr* (1954). Hudební řeč této skladby je zcela romantická, její poslech mě vskutku neobohatil. Lubomír Koželuha (* 1918) vystudoval pedagogiku a skladbu na brněnské konzervatoři u Viléma Petrželky. Vyslechli jsme symfonickou rapsodii *Orlík. Téměř dvacetiminutové dílo by si zasluhovalo podrobnější rozbor. Stylově bych ho přiřadil k neoklasicismu s bohatým využitím expresivních technik. Čtvrtý díl Hudebního fóra z Brna byl věnován hostu Jana Hlaváče Petru Řezníčkovi a diskusi o sborové tvorbě a práci hudebního režiséra. Vyslechli jsme z pera Petra Řezníčka* (* 1938) několik skladeb. První byla komorní kantáta o čtyřech částech *Dies irae pro smíšený sbor a žestě. Autor ve sboru střídá vokální linku s parlandem, čímž dociluje vysoké expresivity skladby i za užití relativně mírných disonancí, než bych u podobně laděné skladby očekával. Příliš jsem nerozuměl souzvukové stavbě, respektive principu, podle kterého autor směřoval od prostých kvintakordů k čím dál složitějším clusterům. Na můj vkus se možná až příliš často operuje s jednohlasem a akordické shluky působí jako šok, ke kterému autor nedojde nějakým logickým postupem zhušťování tónového materiálu. Hudební třívětá poema na texty Oldřicha Mikoláška Tráva pro smíšený sbor* přináší zcela odlišný svět. Vědomě navazuje na Leoše Janáčka s bohatším souzvukovým materiálem v rámci rozšířené tonality. Nejvíce mne oslovila první část, bohužel, v následujících větách již dochází jen k rozmělňování řečeného. Ani návrat materiálu úvodu v závěru skladby tento nedostatek nezachrání.

Jan Kapr

Pražský rodák Jan Kapr (1914 - 1988) vystudoval Pražskou konzervatoř u Jaroslava Křičky. Za války působil jako hudební režisér Československého rozhlasu, později jako šéfredaktor hudebního vydavatelství Orbis, učil na JAMU skladbu. Jan Hlaváč pustil jako ukázku Smyčcový kvartet č. 8 (1976). Škoda, že tato velmi zajímavá a posluchačsky vděčná skladba zmizela z repertoáru běžného koncertního provozu.

Bohuslav Sedláček (* 1928) byl autor, který zahájil třetí večer. Skladbu studoval na brněnské konzervatoři u Jaroslava Kvapila, záhy vešel ve známost jako autor hudby k filmové pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele (1959). Působil jako hudební režisér, redaktor a dramaturg brněnského rozhlasu. Jan Hlaváč pro posluchače vybral jeho třívětou Moravskou suitu pro symfonický orchestr (1954). Hudební řeč této skladby je zcela romantická, její poslech mě vskutku neobohatil.

Lubomír Koželuha (* 1918) vystudoval pedagogiku a skladbu na brněnské konzervatoři u Viléma Petrželky. Vyslechli jsme symfonickou rapsodii Orlík. Téměř dvacetiminutové dílo by si zasluhovalo podrobnější rozbor. Stylově bych ho přiřadil k neoklasicismu s bohatým využitím expresivních technik.

Čtvrtý díl Hudebního fóra z Brna byl věnován hostu Jana Hlaváče Petru Řezníčkovi a diskusi o sborové tvorbě a práci hudebního režiséra. Vyslechli jsme z pera Petra Řezníčka (* 1938) několik skladeb. První byla komorní kantáta o čtyřech částech Dies irae pro smíšený sbor a žestě. Autor ve sboru střídá vokální linku s parlandem, čímž dociluje vysoké expresivity skladby i za užití relativně mírných disonancí, než bych u podobně laděné skladby očekával. Příliš jsem nerozuměl souzvukové stavbě, respektive principu, podle kterého autor směřoval od prostých kvintakordů k čím dál složitějším clusterům. Na můj vkus se možná až příliš často operuje s jednohlasem a akordické shluky působí jako šok, ke kterému autor nedojde nějakým logickým postupem zhušťování tónového materiálu. Hudební třívětá poema na texty Oldřicha Mikoláška Tráva pro smíšený sbor přináší zcela odlišný svět. Vědomě navazuje na Leoše Janáčka s bohatším souzvukovým materiálem v rámci rozšířené tonality. Nejvíce mne oslovila první část, bohužel, v následujících větách již dochází jen k rozmělňování řečeného. Ani návrat materiálu úvodu v závěru skladby tento nedostatek nezachrání.

Hostem Jana Hlaváče v posledním díle jeho cyklu byl muzikolog Viktor Velek, který představil unikátní historické nahrávky skladeb Miloslava Kabeláče (1908 – 1979). Tento díl se v kontextu týdenního seriálu zcela vymykal. Autor se svým hostem představil některé historické snímky z 20. let. Vyslechli jsme část směsi lužickosrbských lidových písní studenta Karla Boleslava Jiráka *Dragoše Jance*. Klavírní part nahrávky se ujal sám Miloslav Kabeláč jako student prvního ročníku Pražské konzervatoře! Následovalo několik velmi raných skladeb, nahraných v říjnu roku 1929. Nahrávky vznikly u příležitosti příjezdu velkého počtu lužických Srbů do Prahy na Svatováclavské milénium.	Miloslav Kabeláč
Objednavatelem byl filologický ústav, který chtěl mít zachycené autentické projevy jejich řeči. Zajímavostí je, že k realizaci došlo v budově na Vinohradské třídě, přičemž aby byl eliminován hluk ulice, byli najati dva policisté, kteří usměrňovali dopravu. Natočily se i skladby lužickosrbských skladatelů, povětšinou studentů Pražské konzervatoře. U Miloslava Kabeláče se jednalo o velmi raná díla, která svého autora vůbec nereprezentovala, protože dosud ještě nenašel ani náznak svého budoucího směřování. Byl to jeho první kontakt s nahrávací technikou. Dílka, jejichž názvy ani nebyly sděleny, byla zajímavou exkurzí do skladatelské kuchyně autora dozajista klíčového, ale stále ještě málo hraného. *Sedm skladeb pro klavír, op. 14* (1944-6) bylo pak už dílo hotového skladatele, přineslo kontrastní cyklus, který je v repertoáru klavíristů neprávem opomíjen.

Hostem Jana Hlaváče v posledním díle jeho cyklu byl muzikolog Viktor Velek, který představil unikátní historické nahrávky skladeb Miloslava Kabeláče (1908 – 1979). Tento díl se v kontextu týdenního seriálu zcela vymykal. Autor se svým hostem představil některé historické snímky z 20. let. Vyslechli jsme část směsi lužickosrbských lidových písní studenta Karla Boleslava Jiráka Dragoše Jance. Klavírní part nahrávky se ujal sám Miloslav Kabeláč jako student prvního ročníku Pražské konzervatoře! Následovalo několik velmi raných skladeb, nahraných v říjnu roku 1929. Nahrávky vznikly u příležitosti příjezdu velkého počtu lužických Srbů do Prahy na Svatováclavské milénium.

Miloslav Kabeláč

Objednavatelem byl filologický ústav, který chtěl mít zachycené autentické projevy jejich řeči. Zajímavostí je, že k realizaci došlo v budově na Vinohradské třídě, přičemž aby byl eliminován hluk ulice, byli najati dva policisté, kteří usměrňovali dopravu. Natočily se i skladby lužickosrbských skladatelů, povětšinou studentů Pražské konzervatoře. U Miloslava Kabeláče se jednalo o velmi raná díla, která svého autora vůbec nereprezentovala, protože dosud ještě nenašel ani náznak svého budoucího směřování. Byl to jeho první kontakt s nahrávací technikou. Dílka, jejichž názvy ani nebyly sděleny, byla zajímavou exkurzí do skladatelské kuchyně autora dozajista klíčového, ale stále ještě málo hraného. Sedm skladeb pro klavír, op. 14 (1944-6) bylo pak už dílo hotového skladatele, přineslo kontrastní cyklus, který je v repertoáru klavíristů neprávem opomíjen.