Kaplického model koncertní síně v Českých Budějovicích

Lukáš Sommer 3.9.2008

Že bude Jan Kaplický stavět orchestrální svatyni, to si nadšenci kolem Jihočeské komorní filharmonie špitali už v době, kdy eskalovala taškařice kolem Národní knihovny. A zatímco se kulturní veřejnost rozpustile bavila na účet pražských radních, Jihočeská společnost přátel hudby v čele s Janem Kazilem připravovala krok za krokem půdu pro nové Koncertní a kongresové centrum Antonína Dvořáka, které do tří let vyroste v areálu bývalých kasáren. Pro architekta prý jeden z nejtěžších úkolů dosavadní kariéry, pro primátora města „něco, co Budějovice zapíše na několik příštích staletí nejen do povědomí evropské hudbymilovné veřejnosti, ale i všech učebnic architektury.“ Zdá se, že pro patent na dobré investice si Praha ještě párkrát musí zajet do Budějovic.

foto: Slavomír Kubeš, MF DNES, 12.8.2008	foto: Slavomír Kubeš, MF DNES, 12.8.2008

 

Samotné představení modelu bylo nečekaně neformální. Po prvních oficiích se novinářstvo rozuteklo sbírat materiály pro večerní zpravodajství a tak se po obřadní síni českobudějovické radnice dalo celkem pohybovat. O eurokomisaři Vladimíru Špidlovi jsem si nejprve myslel, že nad projektem převzal záštitu. Nepřevzal. Prchnul z Bruselu kvůli tomu, že „chtěl síň vidět“! Uváženě a s pohledem zabodnutým ve vzduchoprázdnu formuluje cosi o perspektivě Jihočeského kraje, investorech a kulturním dědictví. Mně ale pořád vrtá hlavou, jak se někdo – nota bene politik – může z vlastní vůle trmácet půl Evropy proto, že ho zajímá soudobé umění.

 

foto: ČT24	Jan Kaplický představuje návrh své koncertní síně v Českých Budějovicích foto: Právo/Jiří Falout, 12.8.2008

To už se ale vše točí kolem Jana Kaplického a jeho tvůrčích východisek, ze kterých ve večerních zprávách zůstane toliko vize, aby si tam „lidi dávali rande“. Ale k budově. Latexově černá má evokovat obřadní okamžik, kterým vstup na koncert je - potud smokingová elegance. Vevnitř to ale hraje všemi barvami a nic se nestane, když ten smoking necháte doma. Skvrnitě organická žluť se podobá útrobám nějakého obřího tvora (odtud asi ten „rejnok“), vesmírná kavárna zase vyhlíží jako kosmická loď, ladně plující pár metrů nad zemí. Co uchvátí, je originalita obou koncertních sálů. Muzeální archetypy bychom v nich hledali marně, za orchestrem se netyčí varhany – ale stromy! Veliká prosklená vitrína do noční osvětlené stromovky, kam lze případně popatřit, když je na sólistu nevalný pohled. Modely pro akustiku hledal tým Jana Kaplického v Berlíně a Londýně, stejně jako pro parametry, které musí budova splnit vůči hudebníkům. Jedním okem budova hledí na město, druhým na hvězdy, srší z toho zkrátka svoboda! V jednom rozhovoru mě zaujala Kaplického odpověď, ve které stálo, že pokud člověk nemiluje, staví jen šedivé krabice.

Nákres Jana Kaplického	Nákres Jana Kaplického foto: ČT24

 

Ale to už je básnění, kterému se nevyhnul nikdo, kdo model viděl živě. Kluci za kamerou a slečny za mikrofonem se navzájem utvrzují: „Ty jo, to bude bomba“, můj pětiletý sourozenec baví architekta otázkami typu „To je jako dračí ocásek?“. Radní diktují do diktafonů, přítomní hudebníci to taky zkouší: „Hrál jsem po celém světě v nejlepších síních a tvrdím, že nám tuto krásnou budovu bude svět závidět. Je to skvost. Je to nádhera. Je to fenomenální.“ Najednou mě popadla úzkost, v kavárně AMU jsem dlouho nebyl a můj žaludek vyšel ze cviku. No nic...
 

 

foto: Jan Kaplický	foto: Jan Kaplický