Hudební horror s matrjoškou
Lukáš Hurník 28.8.2008
Vážím si všech, kteří – mnohdy velmi přesvědčivě a zaujatě - argumentují ve zdejší diskusi o hodnotách soudobého hudebního umění. Sám se momentálně nacházím ve stavu jakési marnosti. Rozhlasové zaměstnání na stanici Vltava mi umožňuje takřka každodenní komunikaci s umělci na jedné straně a publikem na straně druhé. S obavami pozoruji, jak se ty dva světy vzdalují…Před časem jsem dostal dopis, v němž mi posluchač vytýká, že „Vltava hraje od rána do večera samou experimentální hudbu, která je pro běžného kulturního posluchače příliš náročná, komplikovaná a nezvyklá“. Aby mi pomohl, připojil seznam „experimentálních autorů“, kterým se máme vyhnout. Ten seznam začínal Griegem!!!
 Lukáš Hurník |
I v přibližně stosedmdesátitisícovém týdenním publiku kulturní rozhlasové stanice, které je tvořeno vzdělanými, kulturními lidmi, jednoznačně převládá preference poslouchat „známé skladby“. Novější hudbu (od Janáčka nahoru) nechává zapnutou jen neměřitelný hlouček nadšenců ukrytý ve statistické chybě. V koncertních sálech se to nejeví tak děsivě: existují koncerty a festivaly soudobé hudby, kde je narváno, protože na naplnění sálu stačí pár set, někdy tisíc lidí. V mediálních měřítcích ale vidíme, jak se uměnímilovná menšina stále zmenšuje. Hudební umění není, ani nemá být masovou záležitostí, ale existuje jakési existenční minimum, pod nímž už nemá cenu natáčet CD, platit vysílače, najímat sály, provozovat školy. A k těmto minimům se zatraceně rychle blížíme. |
|---|
Je mi moc sympatický boj kolegů skladatelů za principy soudobé hudby. Odehrává se ale hluboko v útrobách obludné matrjošky, která mě děsí ve spaní. Vnější vrstva figurky symbolizuje v mých představách boj za postavení kultury v rámci materiálního světa. Do ní je zasunuta menší matrjoška představující bitvu za prosazení hudební kultury vůči kultuře slova a obrazu. Další vrstvu tvoří souboj hudby komerční a nekomerční. V rámci nevýdělečného hudebního umění pak soupeří méně hraná díla s nadvládou populárních klasických skladeb. Pak je tu teprve matrjoščí figurka hudby 20. a 21. století a v jejím těle paleta prostředků objevených v posledních desetiletích.
Obávám se, že se přetahujeme o stromečky, zatímco nám ze všech stran kácejí les. Jistě je nesmysl volat po spojování sil, po mobilizaci jednotného šiku hudebních umělců vyrážejících do boje za „pravé hodnoty“. Stačilo by, kdybychom si vzájemně trochu více fandili. Uvedu příklad: na stanici Český rozhlas D-dur právě skončilo dvouměsíční vysílání hudby 20. a 21.století. Hrálo se tu 24 hodin denně 700 skladeb vzniklých po roce 1913 (po premiéře Svěcení jara). Kolik vyšlo analytických článků hodnotících tento – mimochodem dost pracný - počin v odborných časopisech? Žádný. Neozval se nám s jakoukoli reakcí jediný autor, jehož skladbu jsme do vysílání zařadili. Pedagogové zjevně nevybídli své studenty, aby tuto přehlídku úžasné hudby poslouchali a reagovali na ni. Nikdo z profesionálů nepřispěl do posluchačské diskuse na webových stránkách.
Tento pocit hořkosti, s kterým jsem se vám „s odzbrojující upřímností“ právě svěřil, jistě zažila většina z těch, kteří se na tomto poli o něco pokusili. A nevím, kolikrát jsem ho sám, ať už osobně, nebo jako zástupce rádia v někom nechtě vyvolal. Mistry v šíření hořkosti jsou ovšem naši kritici (zejména ty dámy z deníků), kteří jen na základě svého dojmu zpochybní práci kohokoli, kdo vpluje do jimi dosud nepoznaných vod. Čtenář novin má pak pocit, že naše umění je v totálním srabu a raději vyrazí na muzikál, o němž se v novinách píše jen dobře… Nefandíme dost ani učitelům hudební výchovy. O její postavení ve školách nikdo nebojoval, takže je z ní jen volitelný předmět. Fandit, nikoli závidět bychom měli i lidem, kteří pronikli jako celebrity do televize. Média si jich všimla spíše kvůli vhodně zvolenému módnímu doplňku než kvůli jejich umění. Ale oni propašovávají klasiku tam, kde tabulka sledovanosti představuje vyšší hodnotu než partitura. Česká televize má letos naplánováno jen šest koncertů vážné hudby. „Klasika patří do rádia“, tvrdí se tam s typickým despektem ke klasice i k rádiu.
V okolních zemích je situace zřejmě lepší. Německá města a městečka už mají dobudovány kruhové objezdy, plyn a kanalizaci, takže investují do kultury, aby se posílil vztah lidí k městu. Městské úřady mají oddělení fungující jako agentury, které pro městem zřizované orchestry získávají peníze od sponzorů, zařizují koncerty. A orchestry objednávají do abonentních řad skladby od soudobých autorů, protože chtějí, aby přijeli na premiéru a dodali koncertu společenského lesku. Třeba to k nám časem také dorazí. Do té doby bychom se měli naučit vnímat úspěch kolegy z kterékoli oblasti hudebního umění a z kterékoli vrstvy pomyslné matrjošky jako úspěch celé vážnohudební sféry a alespoň psychicky se vzájemně podporovat. Měli bychom hledat spojence, držet hlídky. Prostě chovat se takticky - jako skupina trosečníků, kteří neztratili naději v brzkou záchranu.
P.S. Abych alespoň trochu přispěl do zdejší diskuse: ve svém vnímání necítím nějakou přímou vazbu mezi hudebními prostředky a kvalitou skladby. Snažím se rozpoznat nápady, sílu invence, s jakou tvůrce s prostředky zachází, bez ohledu na to, jestli jsou to kvintakordy, klastry, rockové rytmy, reálné zvuky nebo kombinace toho všeho. Když si uvědomím, že Šostakovičova Desátá a Boulezovo Kladivo bez mistra vznikly ve stejném roce 1953, mám dojem, že je to jediný způsob, jak se dá s hudbu posledních sta let vyrovnat.