Čan: Básně. Svazek první. Triáda, Praha 2007, 244 stran
Veronika Zýková 24.8.2008
Vydání kompletního díla básníka, překladatele, ale také matematika, fyzika, informatika a fotografa Čana (2. září 1946 – 12. července 1997), rozdělené do plánovaných tří svazků kritické edice, je sympatickým počinem nakladatelství Triáda. Čtenář se tak může komplexně seznámit s básněmi (a překlady) víceméně neznámého autora. Jedná se o pohled ne chronologický, nýbrž poskládaný podle logické návaznosti autorovy tvorby.
Čan (vlastním jménem Tomáš Ungár), jak se dozvídáme z komentáře, vystudoval v Praze jadernou fyziku, po okupaci Československa v roce 1968 odjel s rodiči do Švýcarska, odtud utekl do Izraele, kde získal doktorát z teoretické fyziky. Působil na univerzitě v Tel Avivu, na fakultě matematiky, která nese jeho jméno. V Tel Avivu také zemřel. Za autorova života vyšla knižně pouze sbírka Červen, posmrtně se básník objevil v několika antologiích. Autor psal poezii také anglicky, ta je k nalezení například zde.
První vydaný svazek připravil a edičním komentářem opatřil Michal Kosák. Velmi zdařilou obálku a typografii připravila Markéta Jelenová. Editor měl k dispozici rukopisné a časopisecké verze, taktéž verze uložené v počítači a nahrávky. Úskalí představovalo nejednotné psaní diakritiky (autor neměl možnost psát na české klávesnici, a tak na diakritiku často zcela rezignoval). Verze bez diakritiky všech tří sbírek otištěných v prvním svazku, stejně jako zvukové nahrávky sbírek Červen a Balady za šesťák a romance po korunce, jsou ke stažení na stránkách nakladatelství.
První svazek Čanových básní sestává ze tří sbírek, které vznikly v letech 1990–1997. První sbírka Červen, co do rozsahu nejobjemnější, je plná hravých až skotačivých básní, o jejichž ladění leccos vypovídá pojmenování v hudebním duchu (Kantáta poustevnické lásky, Allegro pod Petřínem či Blues osudné noci). Sbírka má jasně ohraničený tvar; je uvozena předmluvou ke čtenáři, v níž básník nastiňuje, co všechno spoluprožijeme v jeho básních, když píše: jen tak před kulisou / vaší fantazie / budu tu předstírat / že ve slovech se žije… Příznačně následují tři předehry – v Předehře májové rozehrává svérázně osobitou variaci na Máchův Máj, ve které se proplétají postavy ze Snu noci svatojánské. Stejně jako tato Shakespearova komedie je báseň prodchnuta erotickou hravostí. Z nejrůznějších částí Prahy (Petřín, Střelecký a Slovanský ostrov, Čertovka…) se plynule přesouváme za Máchovým Vilémem, jehož postavu si Čan půjčuje. Následuje jej do cely a nakonec promlouvá k petřínské Máchově soše: jen stůj si klidně / Karle Hynku / v tom svém zelenavém rynku / v tom tvém Máji / šlo tam vůbec o lásku / v zeleném háji…
Ovšem Čan se neomezuje pouze na propojení světa svých básní s tím Máchovým, případně Shakespearovým. Postupně před námi odhaluje další postavy, jak je začleňuje do svých básní, které na sebe navazují a vytváří ucelený příběh. V jedné si Kepler vaří grog …a chystá se špehovat / do rozkroku galaxií / a číhat na hlavičky / ještě mokrých hvězd / a poslouchat jak sluneční / větry vyjí, jinde zas padne zmínka o Odysseovi a Gregoru Samsovi. Jedna z vůbec nejvydařenějších básní sbírky je duet mezi poustevníkem a královnou (tak teď už vím kde končívá tvůj hlas / a jak se ze mě ve mně ozývá / tak teď už vím jak plyne tvůj bílý dlouhý čas / jak tvoje vteřina si ve mně bydlívá). Zakomponování známých (nejen) literárních osobností a postav z jejich děl je pro Čana typické a nalezneme je i v dalších sbírkách. Autor tak vytváří osobitý mikrosvět básní, který je funkční a propracovaný. Dalším zajímavým prvkem Čanových básní je propojení s kosmem, jakési mezigalaktické spojení.
Balady za šesták a romance po korunce představují určitý posun oproti sbírce Červen, ačkoli základní rysy Čanovy poetiky – lehkost, hravost, vtip a nadhled – zůstávají. Balady dají vzpomenout na Nerudu, svou hravostí připomenou některé z básní Karla Hynka (ediční počin podobné důslednosti a kvality představuje svazek shrnující Hynkovo dílo, nazvaný S vyloučením veřejnosti, který vydal Torst v roce 1998).
Balady v sobě mísí nostalgickou notu vystižení okamžiku stejně jako těžkosti i krásy bytí. Název balada bychom v Čanově případě mohli zaměnit za blues. Autor rozeznívá do ticha tóny své poezie: Ten rozvod byl na ně / příliš velký / jak cirkusový stan / jak lavór tísní mělký / stál tu přichystán… Pokud bychom hledali podobnost s baladami Jiřího Wolkera, pak snad v rovině popisování vztahů a běhu života, výrazně sociální tematika u Čana nefiguruje.
Čan svými baladami navozuje atmosféru dávno zašlých časů a pokoutních kramářských písní, stejně tak vykresluje konkrétní vztahy i život obecně. V Baladě o neztracený generaci se vyslovuje se sobě vlastním nadhledem také o životě generace, ke které patřil: Jsme celkem / neztracená generace / jsme zkrátka a moudře / radost na pohled / my jsme ti skvělí / osumašedesátníci / co chtěli vypucovat svět // Nosili jsme / růže v poklopcích / a Lennona na kabátě / kouřili vše co vydávalo kouř / ve vlasech mívali korálky zlaté…
Následující Zpěvy skoro sokolské, jimiž se svazek uzavírá, přinášejí přes třicet básní kratšího rozsahu, tentokrát bez názvů. Jak je pro Čana typické, básně nepostrádají přesný rytmus, v případě této sbírky se jedná spíše o hříčky, cvičení se slovy, kterým však nechybí smysl a pointa. Opět zde figuruje všudypřítomné erotické téma v různých variacích (prso si plove / zasněné na polštáři / od března k září // pak ale vklouzne pod látku / poslouchat prstů pohádku nebo ta naše těla / jsou buď nesmělá / nebo neskvělá / takže ponejvíce / je nejlépe / sfouknout svíce // v nastalé tmě / těch těl / je náhle více).
Triáda představila čtenářům kvalitní titul – jak po stránce obsahové, tak co se zpracování a prezentace týče. Pokud budou další svazky Čanovy poezie stejně zdařilé jako sbírky, které představil svazek první, pak je jisté, že čtenář má co dočinění s osobností básníka, jehož tvorba je svou osobitostí a vyzrálostí pozoruhodná a kterou stojí za to objevit.