Nuberg 2007

Olga Ježková 22.8.2008

Porovnejte s recenzí Jana Fily

Se zájmem jsem poslouchala CD nazvané NUBERG 2007, připojené k časopisu Hudebního informačního střediska. Jde o skladby sedmi mladých autorů, kteří reagovali na výzvu orchestru Berg a napsali skladbu jemu „na míru“. Ten na oplátku odpověděl vypsáním soutěže a pojmenoval ji po první takto napsané skladbě Michala Nejtka NuBerg 05. Orchestr skladby během roku 2007 skutečně premiéroval (škoda jen, že se v přiloženém komentáři posluchač nedozví, zda jsou  to všechny zadané skladby, nebo jen jakýsi výběr, ani kdo vlastně komentář napsal). Vzhledem k tomu, že jsou skladby řazeny podle časové posloupnosti jejich premiér, nejsem ovlivněna žádnou dramaturgií CD a mohu se tedy právoplatně zařadit do jakési ankety, kterou CD také v přebalu nabízí, nastojte, moje odpověď bude slosována a já mohu i něco vyhrát!

Moje pohnutka k poslechu je ale zcela jiná: stačí malý odstup jedné generace, aby mne vždy přepadla zvědavost, zda na CD najdu skladbu, pro kterou budu mít potřebu je vložit do přehrávače znovu…… byla tam. Překvapením pro mne ale bylo, že už z tak malého odstupu mně chyběl ten proklamovaný obrovský stylový rozptyl, kterým teď nejmladší generace vládne. Ta hudba si je velmi podobná! Že by se mezi mladými znovu prosazovala móda, či trendy? To by byla škoda.

Zahajuje Jana Vöröšová, která se převtělila do Gullivera a snažila se vyjádřit hudbou pocity při jeho neobvyklých setkáních. Čtyři zvukové obrazy čtyř čtených úryvků. Zvukové ztvárnění by myslím vyšlo daleko překvapivěji a bezprostředněji, kdyby posluchač nebyl předcházející četbou vystaven naprosto nepatřičnému pathosu v cestopisných informacích.
Pathos mě nabádá: „Pozor, teď něco přijde!“ Možná proto jsem byla vždycky trošku zklamána. Druhá část stylově vybočila do nekomplikované imprese, ušpiněné několika čtvrttóny, ale na konec se stylový kruh příjemně uzavřel v poslední části, která držela nejlépe pohromadě a měla  přehlednou logickou stavbu.

U skladby Michaely Plachké Darovals´ nám pokoj III jsem po celou dobu poslechu měla velkou práci s tím, abych se oprostila od autorčina komentáře i názvu skladby a vnímala pouze zajímavě vystavěný trojdílný celek ze smyčcových barev, prakticky bez vnitřního kontrastu. Stále mě rušila myšlenka, jak je možné, že mladý člověk tyhle vzrušivé až dráždivé momenty považuje za vyjádření „duševního klidu, dosažitelného pouze v meditaci“ - jak píše autorka. Pravda je, že několik posledních taktů mi dalo skutečně vydechnout.

Opravdu příjemného spočinutí se mi dostalo až v následující skladbě Slavomíra Hořínky Pro mého Pastýře. Po prvních taktech bylo jasné, že kdyby už žádná další skladba nezazněla, budu nucena CD poslechnout znovu. Nebylo to jen pro lahodný soprán a čistou intonaci Bronislavy Tomanové, ale hlavně pro neokázalost výpovědi a sdílení smyslu textu sv. Terezie z Lisieux. Vznikl tak úplně přirozený dialog sopránu a křídlovky, prosté vanutí invence, vycházející z potřeby sdělit hudbou něco, „co sám slovy vyjádřit nedokážu“. Mé hodnocení nemůže být objektivní, a tak vše buď projde nebo neprojde neúprosným sítem času, jak velmi správně podotýká v komentáři ke skladbám dirigent orchestru Berg, Petr Vrábel. 12-ti tónová organizace hudební struktury mě sice překvapila, ale ani nerušila.

 

Následující skladba Petra Wajsara byla zřejmě nechtěně, ale vzácně kontrastní po všech stránkách. Stoprocentně dostála názvu Drum n´Berg i komentáři autora. Pro mé uši sice po pravdě tento „stylový koktejl“ pochoutkou nebyl - jak doufal autor - ale věřím, že své příznivce má. Já jsem naopak ocenila, že délka byla přesně odměřena, takže jsem ani nestihla překliknout.

Nová hudba k filmu Frenanda Légera Mechanický balet Jana Duška. Jsem zdánlivě asi handicapována tím, že jsem film neshlédla, ale „nezkrotná inspirativní energie“ v něm skutečně musí být, protože autora vyprovokovala ke kompozici, která následně sama o sobě donutí posluchače používat fantazii. Je to jakási scénická hudba naruby. Viděné není doprovázeno slyšeným, ale naopak! Ve mně osobně vyvolává touhu po choreografickém zpracování. A ještě zázračně drží pohromadě zásluhou nenápadné, ale výborně provedené tématické práce. Je jasné, že jde o dějové epizody, ale „řemen pozornosti nikdy nespadne“. Mimochodem, autor vzácně odhadl v komentáři mou - tedy posluchačovu - reakci a také splnil vše, co slíbil. Také tato skladba nutí k následnému poslechu.

Příběh pro fagot a orchestr Outsider Bohém Martina Hyblera mě nenadchl zdaleka tak, jak se mi to u skladeb tohoto autora už pravidelně stává. Dovedu si ale představit, že nadchne fagotisty, kteří s tímto dílem dostali úžasně instrumentačně vycizelovanou i vybarvenou skladbu, ve které se mohou takzvaně předvést. Nezdálo se mi, že by příběh byl jakkoli postupný, jak naznačuje autor, naopak, přináší mnoho konkrétních příběhových zvratů. Je myslím velká troufalost zkoušet udržet 16 minut hudby bez drolení posluchačovy pozornosti. Vždycky když obdivuji instrumentaci, která je šitá tzv. na tělo, dostávám o budoucnost skladby starost. No, snad budou i jiní fagotisté stejně šikovní a vstřícní k tak komplikovanému partu, jako je Tomáš Františ. Outsider by si to zasloužil.

Benet Romana Pallase je naprosto kompaktní zvukový monolit na pokrajích mírně ostnatý drobnými oscilujícími výškami jako by byl obletován hmyzem.  Během času zvukový proud řídne, je z něj vyfiltrována ukolébavka Halí belí. Toto ostinato v závěru jediné zůstává v mysli posluchače, zatímco hmyz postupně zmizí v otevřeném okně. To je čistě subjektivní obrázek, který ve mně skladba vyvolala a za úsměv, který mi vykouzlila na rtech autorovi děkuji. Medvídkové Benetové jsou v životě nesmírně důležitá „komodita“. V závěru CD se medvídek ocitl patrně náhodou, ale ta náhoda byla šťastná.

Záměrně nekomentuji nikde kompoziční techniky a nechávám na sebe působit pouze výsledný efekt 79 minut a 54 vteřin strávených poslechem hudby napsané mladými lidmi během loňského roku. Také se nechci pasovat do role arbitra, ale zařadím se pouze do fronty na vhození hlasovacího lístku: 1. Hořínka, 2, Dušek, 3. Pallas.