Mladá krev His Voice; Sampler 3; HIS 2005

Lukáš Sommer 21.7.2008

 

V roce 2005 vydalo Hudební informační středisko CD s názvem „Mladá krev“. Kompakt mapuje hudební tvorbu mladé generace napříč stylovým spektrem, což je pokaždé riskantní podnik. Také proto stojí za to vrátit se k němu - po třech letech se víc než v daném čase ukazuje, jak mělo CD šťastnou ruku ve volbě nahrávek. Matěj Kratochvíl na první straně bukletu píše, že „společným rysem vybraných autorů je skutečnost, že jejich hudbu lze slyšet na koncertech, bývá oceňována u nás i v zahraničí, ale je téměř nemožné koupit si její nahrávku.“

Úvodní skladba Nuberg O5 Michala Nejtka mě zcela zaujala svou poetikou. Drobné mozaikovité útržky na pozadí elektronické pulsace vyústí tonální quasi-citací, do níž komplementárně přitakává přeskakující jehla na desce – potud hrubý náčrt. Nezadržitelnost s jakou gradují polymelodická pásma, je mnohdy odzbrojující. Přidejme vědomá, hudebně-sémantická sdělení a máme před sebou skladbu, která uspokojí ve všech kompozičních parametrech. Celé to balancuje na pomezí minimalizující freskovitosti, ale obloukem se to vyhýbá vyzkoušeným paternismům. Nebojí se to využít až naturální iluze prostoru, přesto to nepůsobí popisně. Orchestr Berg si skladbu objednal, několikrát provedl a pojmenoval jí svou letošní kompoziční soutěž. Taková míra ztotožnění je vzácná.

Druhou skladbou CD je Smyčcový kvartet č. 3 skladatele Miroslava Srnky. Jednovětá expresivní kompozice má podle autora „působit jako finální věta cyklu. Nikoli uzavřená, ale uzavírající.“ Úvodní plocha doslova exploduje barevnou škálou tělesa. Začíná těkavou kresbou ve vysokých rejstřících, po první minutě hudba pomalu sestupuje do nižších poloh. Další vývoj věty na mě působí jednotvárně, byť se skladbě nedá upřít řemeslná suverenita. Jazyk kvartetu je pevně zakotven v poválečném serialismu (možná až příliš pevně). Jeden moment mi ale utkví v hlavě. Do pře-punktované faktury bez jakékoli přípravy vpadne pulzující sólo violy - nezastírám, že jsem od toho sebevědomého gesta očekával víc, třeba že do jednosměru hudby vnese nějaký nový prvek. Škoda, že těch zdařilých zásahů do post-seriální kázně není víc. Arditti kvartet – není co dodat.

Skladba Strange Night in Daylight z roku 2000 – 2001 v podání Orchestru pařížské konzervatoře je první skladbou Ondřeje Adámka z pobytu ve Francii a jak sám autor píše, současnou francouzskou hudbou je silně ovlivněna. Z celého CD je právě Adámkova skladba nejpozornější k sebemenším zvukovým detailům a z hlediska zvukového průzkumnictví tak trochu vyčnívá. Elektronika mnohdy dotváří harmonické pole, jindy (občas nadužívaně) podtrhne dynamické vlny. Nejnosnějším motivem je dialog mezi rozostřenými tóny a vnitřně členitým harmonickým spektrem. Konsonantní vyústění je pak nejsmyslnějším prvkem kompozice - ukazuje se, že koketerie se spektro-tonalitou začíná skladatelům chutnat.  
      
Prosper and Gamble Miloše Orsona Štědroně je hravou koláží motivů a quasi-populárních popěvků, která má symbolizovat „neustálou sónickou přítomnost zvukového smogu“. Hravější úhel pohledu na „sónický smog“ by mohl být vděčným tématem, kdyby některé autorovy hudební kousky nepřekračovaly hranici, kde končí koketerie a začíná banalita. Jako by šlo o učesanější rekonstrukci, ale ne o přesah. Tu a tam se sice přihodí cosi rafinovaného, ale se stejnou lehkostí je detail odhozen a návrat do „hry“ posluchače spíš zamrzí. Trio ve složení Helena Velická (violoncello), Markéta Mazourová (bicí) a Gabriela Sýsová (basklarinet) se ale s estetikou skladby – jak je slyšet - sžilo.

Vody – symfonie o šesti větách Markéty Dvořákové je na CD zastoupena jen dvěma větami v podání Státní filharmonie Brno. Pátá proti sobě staví orchestrální plochy s kadenčními vstupy bicích nástrojů, šestá do tohoto dialogu vnáší meditativní úseky. Výsledkem je nepříliš kompaktní - celek? Ne, o celku si z krátké ochutnávky představu udělat nelze. Jde právě jen a pouze o ukázku hudby, kterou po čase přeci jen limituje nadbytek bicích nástrojů a strojenost některých orchestrálních motivů. Proč byla od autorky vybrána právě tato skladba? Nahrávka sama člověku připomene, víc než co jiného, neúprosnou mašinérii orchestrálního provozu – a to je filharmonie Brno jeden z těch  lepších orchestrů. Dost by mě zajímal zbytek symfonie, ale v lepším provedení a sejmutí.

Petr Bakla má pro svou skladbu celkem neotřelý koncept. O Dechovém kvintetu píše: "Skladba měří metr a půl milimetrového papíru. Kreslil jsem si na něj různě pootáčené čtverce a odečítal z nich své noty, počínav si svobodně a s rozmyslem." Sympatické rozkošnictví vyšší logiky však končí prvními několika vteřinami čehosi, co se jen stěží hýbe - a to je úvodní souzvuk víc než dobrým startem. Vygenerované výšky jsou sice tou zajímavější stránkou skladby, celkem citlivě oscilují mezi ostnatou a měkkou vertikálou, jejich účinek ale tu a tam padá s toporným čtvrttónem, jako střiženým z Hábových prvotin. Nelze tomu sice upřít svéhlavost (i hudba asi může mít proleženiny), ale i tak mi důvod k zařazení na sampler uniká.   

Ozvěny stromů a skal - skladba Martina Hyblera nese všechny znaky nástrojově ovládnutého řemesla a baví. Nejlépe na mě působí druhý díl skladby, který kombinuje úvodní clusterovou plochu s těkavými motivky, jež se vynoří a ztratí – jen tak, bez potřeby být rozvíjeny. Na několika místech je zřetelná technika tzv. „harmonického stínování“, kterou Hybler dovedl do důsledku zvláště v Koncertu pro hoboj a komorní orchestr. Závěrečná allegrová plocha přeci jen až příliš koketuje s neoklasicismy a síla autorova jazyka tím strmě padá. Náhle se „to“ rozpustí ve vlastní šťávě a pikantní konec je na světě. Hornisté České Filharmonie se s náročnou a sólově pojatou partiturou vypořádali obstojně, byť je rozdílná úroveň jednotlivých hráčů z nahrávky patrná.

Hravá tečka v podobě skladby Rock‘Goin’On Marka Ivanoviče nejlépe dokládá stylovou tříšť, v jaké se současná hudba pohybuje. Od rafinované hry s populárními popěvky až k obnažené rockové quasi-citaci (či rekonstrukci?) – vše je skladateli dovoleno, může sáhnout po čemkoli.  Pomyslná „jízda v tunelu“, kdy si posedle opakované motivky navzájem kradou prostor, je zajímavým formotvorným principem. Zkrátka - vtipné, trochu „retro“ a netřeba z toho dělat velkou vědu. Nutno podotknout, že dechová sekce orchestru Berg podala o dost jistější výkon, než v úvodní Nejtkově skladbě.

Mladá krev je vcelku ucházejícím produktem jedné malé hudební scény, která má tendenci k provinčním metodám a v tomto ohledu toho na českou soudobou hudbu sampler prozradil víc, než bylo jeho záměrem. Kolekce zahrnuje skladby elitní, dobré, průměrné i k překliknutí, z dramaturgického hlediska asi není dobré dát tři nejlepší kusy hned na začátek. Zabolí jen ten Potěmkin - to když špatnou skladbu v celkem dobré dramaturgii musíme poslouchat s tím, že „lze slyšet na koncertech, bývá oceňováno u nás i v zahraničí“, když nelze slyšet na koncertech a nebývá oceňováno ani u nás, ani v zahraničí. Skladbou kompaktu volím Nuberg Michala Nejtka.