XIX. Forfest

Wanda Dobrovská 17.7.2008

Autorské koncerty Jaroslava Šťastného a Michala Rataje, dva koncerty rumunského souboru Archaeus a světová premiéra Svatojiřské mše Nicolase Zurabišviliho byly dominanty XIX. ročníku festivalu Forfest, který se uskutečnil v posledním červnovém týdnu v Kroměříži.

 

Festival povstal okamžitě po listopadu 1989 s dramaturgickou vizí prezentovat „současné umění s duchovním zaměřením“ (tak to má ve svém plném názvu). Po dlouhodobé masáži materialistickou idelogií to bylo gesto nanejvýš aktuální a potřebné. K prezentaci hudby a výtvarného umění – což jsou dvě hlavní dramaturgické konstanty festivalu, dané profesemi organizátorů, manželů Zdenky a Václava Vaculovičových – brzy přibylo ještě bienální kolokvium na téma „duchovní proudy v současném umění“, neboť pořadatelé (dobře) cítí, že přívlastek „duchovní“ je v čase postmoderní polystylovosti významově nejednoznačný, ne-li bezbřehý až rozplizlý, a snaží se podržet vizi festivalu nejen mýtem, ale i logem.

Zvnějšku drží zaměření festivalu genius loci – Kroměříž bývala sídlem olomouckých biskupů, je tam několik církevních škol včetně konzervatoře (v Kroměříži jsou dokonce dvě konzervatoře!) a zdejší základní umělecká škola si může dovolit odvolávat se na tradici datující se od 80. let 19. století. Proklamativně „duchovní“ hudbou je nicméně na Forfestu jen část prezentované nabídky, ale vzhledem k tomu, že umělecká tvorba je plodem psychické aktivity (tedy ducha) člověka, dá se jako „duchovní“ vždycky ještě obhájit vlastně veškerá hudba a veškeré umění, a svého druhu „duchovní dimenze“ drží festival i „zevnitř“ – všichni zúčastnění počínaje pořadateli přes účinkující až po pravidelné návštěvníky z řad posluchačů investují do festivalových aktivit mimořádný tvůrčí potenciál, čímž Forfest na jedné straně sice balancuje na hranici amatérismu (programy k jednotlivým koncertům jsou rozličné úrovně od marketingového letáčku po rukodělné originály), na druhé straně jej však takto humanistické prostředí do určité míry chrání před spáry komerce a nedovoluje ani příliš akademického estetizování.

Letos mi kroměřížský festival připadal trochu vyčerpaný – ale možná to bylo i tím, že jsem na něm byla poprvé téměř po celou dobu jeho trvání, zatímco v minulých letech jsem si vždycky vybrala, na co se zajedu do Kroměříže podívat, můj výběr mne málokdy zklamal a dobrý pocit z viděného a slyšeného jsem vztáhla na celý festival.

Koncert souboru Archaeus ve Sněmovním sále zámku

První dojem byl dobrý – nedělní (22. 6.) vystoupení rumunského souboru Archaeus. Soubor měl na festivalu dva koncerty, konané v rámci tajuplného „Měsíce rumunské kultury na Moravě“ – akce prezentované Rumunským institutem v Praze, v Kroměříži nicméně dávané na vědomost pouze návštěvníkům Forfestu, a to ještě jen jako jedna z mnoha, významem zdánlivě rovnocenných informací o místě a hodině konání, jménech účinkujících v tištěném programu festivalu, který fungoval zároveň i jako plakát.

Nahoře na plakátu stojí Kroměříž – červen 2008 / Bacau – říjen 2008. To ukazuje na festival „Zilele Muzicii Contemporane“, s nímž je spjato jméno uměleckého vedoucího souboru Archaeus Livia Danceanu. Možná že tedy v Bacau vystoupí zase nějaký český soubor se soudobou českou hudbou a některý český výtvarník tam bude mít v době konání festivalu výstavu - v kroměřížské Galerii Artuš byly po čas Forfestu vystaveny obrazy Iosifa Haidu. Rumunský festival v Bacau ale nemá web, a tak takovou představu vyslovuji pouze jako domněnku.

Na nedělním koncertě představil soubor Archaeus díla současných rumunských skladatelů polarizovaná starou rumunskou a byzantsko-etnickou hudbou, čímž se koncert dotkl archetypálního tématu „kořenů“, spontánně materializovaného několikrát během festivalu v různých podobách a kontextech - konkrétně na koncertě skotského Inchcolm New Music Ensemble, ve Svatojiřské mši Nicolase Zurabišviliho a na závěrečném koncertu, roubovaném z elektroakustických skladeb Michala Rataje a chorálů ve ztvárnění souboru Schola benedicta. Na svém druhém koncertě (23. 6.) uvedl rumunský soubor jedinou skladbu, „suitu“ Exercitions of admiration od Livia Danceanu sestávající z 21 variabilně obsazených částí, přičemž každá část je komponována na anekdotu některé z vybraných zemí světa. Roztomilá, zvukově apartní hříčka, texty vtipů měli posluchači k dispozici. Českou republiku autor nezahrnul, protože údajně žádnou českou anekdotu nesehnal (!). Zurabišviliho mši uvedl ve světové premiéře v chrámu sv. Mořice soubor Q Vox rozšířený o pohostinsky přidružené vokalisty a instrumentalisty. Skladatel (nar. 1936) podstoupil postwebernistickou zkušenost, která jeho hudbu jistí důsledností řemesla, přitom je však i postmodernisticky otevřený – je ostatně také tvůrcem filmové hudby. Jak polaritně zachází v rozsáhlé mešní kompozici s party – ohleduplně s vokálními, odvážně s nástrojovými, tak vtahuje do výrazu idiomatiku staré hudby i hudby nové.

Forfest se dost důsledně pídí po nové hudbě a nových interpretech, s čímž souvisí i obrovské riziko nákupu zajíce v pytli – a nejednou „ušák“ vskutku vyskočí, loni jich bylo hned několik. Častěji se ale hosté (jde zejména o zahraniční účastníky festivalu) ukáží být misionáři specifické vrstvy své kultury, o kterou na velkých mezinárodních festivalech nezavadíme a která vypovídá o duchovních prioritách prostředí, ve kterém žijí a působí, plastičtěji než agenturní festivalové balíčky. V takovém případě je dobře, že je Forfest zve opakovaně. Soubor Archaeus zavítal do Kroměříže znovu po čtyřech letech, hudbu Nicolase Zurabišviliho jsme poznali už v roce 2001. K festivalovým konstantám patří i duo flétna – klavír, Daniel a Dolly Kessnerovi z Kalifornie a varhanice Ruth Forsbach z Německa. Řečtí hosté a portugalské Trio Persona byli na Forfestu poprvé. Řekové se prezentovali trochu problematicky, zřejmě proto, že měli přijet tři včetně tanečníka, který nedorazil. Tahounem jejich produkcí byl skvělý saxofonista Theofilos Sotiriades, ani on ale nestačil zachránit to, co bylo nejspíš znouzectností: večerní koncert řeckých hostů v Muzeu Kroměřížska (25. 6.) byl pojednán jako audiovizuální, jako multimediální kompozice měla ve skutečnosti ale smysl jen „ekologická“ Džungle Manolise Manousakise, ve které je sólový nástroj synchronizován s elektronickou stopou a videem. V sólových skladbách Sotiriades exceloval, nejvíc v „reichovské“ Zahradě lásky pro saxofon a pás od Jacoba Veldhuise.

Podobně nefunkční byla i videoprojekce na koncertě smyčcového Dua Eco – kde hru Pavly a Evy Franců v několika případech (ve skladbách Jana Grossmanna a Jiřího Temla) provázela slide show obrazů Zdeňka Hajného, v případě Temlovy Cesty ke světlu prolínaných se záběry z Hubblova teleskopu. Interpretky dokonce jednu skladbu hrály skryty za pódiem, aby vizuálně dominovala projekce a nikoliv jejich akce, ale propojení se stejně nekonalo – byly to pořád jen promítané obrazy a hudba, žádný aktualizovaný „gesamtkunstwerk“.

Trio Persona (Natálie Grossmannová – flétna, Filipe Freitas – hoboj, Joana Vieira – klavír) reprezentovalo významný rys Forfestu jako festivalu, který poskytuje příležitosti. Mladým interpretům, mladým nebo méně známým autorům, umělcům neprotlačovaným agenturami a v tom všem samozřejmě neznámé nebo málo známé hudbě. I letos, stejně jako každý rok, zaznělo na Forfestu několik desítek skladeb v premiéře, což je určitě plus. Je nezbytné počítat s tím, že většina této hudby bude mít jepičí život. Na Forfestu nejde o to vidět a slyšet díla, která už si kredit získala, ale být při tom, kdy se o vstup do uměleckého provozu ucházejí a kdy si hledají kontext pro svou existenci. Proto to také není festival pro „běžné“ publikum, publikum znavené, bázlivé, znuděné či snobské – nýbrž pro publikum zvídavé, zvědavé a také do jisté míry znalé = „poučené“. Forfest nabízí příležitost i v tomto směru, formou dopoledních přehrávek elektroakustické hudby z mezinárodních soutěží a večerních setkání se zahraničními hosty festivalu. Takže příležitost i pro publikum, pro posluchače. A nejen že ji nabízí, ale vytváří k jejímu využití i vstřícnou, komunitní atmosféru. 

Markéta Dvořáková a Petr Matuszek v rotundě Květné zahrady

Na festivalu bylo někdy až pět akcí denně – dopolední přehrávka, odpolední koncert, podvečerní koncert, hlavní koncert večer a po něm několikrát ještě i beseda – a ačkoliv skoro každý den bylo k vidění a slyšení něco, co stálo za to, v úhrnu bylo více hlušiny nežli klenotů. Při takovém množství nové hudby vystupuje do popředí význam interpreta jako toho, kdo ji zprostředkovává, v tomto směru učinili ze svých koncertů jedinečné události kromě Theofilose Sotiriadese také ještě pěvci Petr Matuszek a Markéta Dvořáková a houslista Milan Paľa.

Petr Matuszek a Markéta Dvořáková věnovali svůj odpolední koncert (28. 6.) Petru Pokornému (který ještě loni na festivalu byl), od něhož přednesli dvě skladby Modlitbu z Ghany a Galantní písně. Petr Matuszek je výjimečnou osobností na české hudební scéně, nejen technicky (ovládá i alikvotní zpěv), ale také vizí, jejíž součástí je práce s konkrétním prostorem. Koncert se konal v rotundě Květné zahrady, skladby, které si interpreti připravili – od Bohuslava Řehoře, Giacinta Scelsiho, Aloise Piňose, Ryszarda Gajdoše, Johna Cage a jejich vlastní – se do prostoru skvěle hodily. Milan Paľa odvedl mimořádný technický i psychický výkon ve skladbě Františka Emmerta Ecce homo, téměř sedmdesátiminutové „symfonii pro housle sólo“.

Koncert zpěvačky Stelly Maris s klavíristou Martinem Vojtíškem měl přetížený program. Chápu, že interpreti, když už jedou do Kroměříže, chtějí nabídnout co nejvíc a ohniskem jejich zájmu je pouze jejich vystoupení, pořadatelé by ale měli uhlídat proporce celodenní dramaturgie. Na koncert klavíristy Eduarda Spáčila a violoncellistky Štěpánky Kutmanové bych zase možná docela ráda šla do Rakouského institutu – tím směrem jeho program i směřoval, neboť zahrnoval dvě pozornosti hodné skladby Kurta Antona Huebera a Wolframa Wagnera, a samostatně by vynikl – tady působil do počtu.

Andreas Kröper a Flavia Devonas	Na Forfestu vystoupil také všestranný Andreas Kröper, další stálice festivalu. Svou přítomností dokáže vždycky něco smysluplného podnítit nebo roznítit. Tentokrát spolu s choreografkou Flavií Devonas představil projekt „Musikseismograf“ – hrál na flétnu, Flavia Devonas v první polovině večera tančila uvnitř stylizovaných „sudů“ a současně malovala na plátna, která potom pověsili na zeď a zase hudba a tanec. Zážitkový večer, jak má  být – jištěný profesí (řemeslem) i inspirací.
	Plátno vytvořené během vystoupení Andrease Kröpera a Flavie Devonas

 

Za rok se bude Forfest konat po dvacáté – nastane čas připomenout, co všechno za čas své existence představil a co vyvolal v život. Nebylo toho málo. Letos sliboval více nežli nabízel: atraktivně pojmenované akce („Umělecká setkání“, „Rumunská hudební zahrádka“, „Sonáty pro violoncello a klavír 20. století“, „Současné řecké umění“) evokovaly zajímavé, koncepčně řešené koncertní řady, ve skutečnosti se jednalo o jednotlivé koncerty. Návštěvník jakoby dostal ochutnat z něčeho, co zřejmě v naznačené komplexnosti existuje kdesi, ale ne zde. Festival je mezinárodní ve skromném komorním rozměru a v chvályhodné snaze o objevnou dramaturgii. Ovšemže jména jako Frank Campo, Jürg Baur, Steve King, Dinos Constantinides, Sergio Azevedo a mnoho dalších padnou do studny i s hudbou tvůrců, ale několik jich v paměti přece jen ulpí (Liviu Danceanu, Livie Marinescu, Massimiliano Messieri, Manolis Masousakis, Nicolas Zurabišvili) a někdy příště, třeba někde jinde poslouží jako majáky.

Nastane čas zvážit i zaměření festivalu. Duchovno dnes už není tabu kategorie, naopak – spiritualita je „ve flóru“ a dokonce dobře obchodovatelná a v tak abstraktním umění, jakým je hudba, lze těžko rozpoznat, jestli opus zadaný festivalu umění s duchovním zaměřením není nějakým „hommage a VŘSR“. Dnešním undergroundem je to, co dokáže silou ducha odolat trvale otevřené tlamě marketingu. Je povšimnutí hodno, že proklamovaná spiritualita se dá docela dobře prodávat, zatímco pro „mravní zákon v nás“ na tržišti místo není. To ale neznamená, že neexistuje.

Bílá pávice