A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Koncert z orchestrální tvorby studentů skladby HAMU 10.6.2008

Ondřej Štochl 10.7.2008

Koncert katedry skladby pražské HAMU přinesl čtyři velmi odlišné kompozice. Vnímal jsem ho tedy spíše jako přehlídku, bez dramaturgického pojítka, uvědomujíc si, že školní koncert ani jinak vypadat nemůže. Skladbám tedy nakonec byl společný pouze výkon Plzeňské filharmonie a dirigenta Jiřího Maláta - zodpovědný, korektní, nezúčastněný. Zkrátka, v situaci, ve které se dnes regionální orchestry nacházejí bylo odvedeno maximum, které prostě musí stačit. Horší to bylo s organizačními zmatky - např. nedostupnost vibrafonu pro první polovinu večera byla jevem dosti trapným. Ale za to nemohou ani hráči, ani dirigent.

Michaela Plachká se představila svou magisterskou skladbou *Údery a něhy*, nedávno dokončenou. Oceňuji její přehlednost a srozumitelnost - forma je v podstatě třídílná, jednotlivé díly jsou vystavěny ze zajímavých, rytmicko-harmonických bloků. Ty mají různou fakturu - od rytmizace souzvuku na principu repetovaných tónů až po jakousi mikropolyfonii, podřízenou harmonii, již zpracovává. Ostatně právě harmonie je páteří celé skladby, směrem ke konci se postupně "pročišťuje" až k diatonice.
Tento proces pokládám za velmi povedený - ne že bych se s ním dosud nesetkal, rovněž mám daleko ke ztotožnění s ním, ale zde byl dobře a přesvědčivě zvládnutý. Nejvíce mne potěšila téměř úplná absence folklorismů, kterých dřív autorka hojně používala - a které mi v této skladbě nemusely překážet. Potěšila mne také významová vyváženost jednotlivých bloků, žádný nebyl jen tak do počtu, i když někdy, při svých návratech, mohly být některé z nich trochu kratší (můj subjektivní dojem). Možná proto mi ke konci hudba připadala předvídatelnější, než bych si přál. Ale to je jen malá výtka, nerušící čistotu a poctivost, která ze skladby čiší.	Michaela Plachká a Jiří Malát
Nemohu sice říci, že bych se cítil touto skladbou nějak hluboce zasažen, ani že by mi její koncepce či jednotlivé detaily přišly nějak progresivní. Ale pokora, s jakou působila, mi i po čase dává dost důvodů si na ni v dobrém vzpomenout.

Michaela Plachká se představila svou magisterskou skladbou Údery a něhy, nedávno dokončenou. Oceňuji její přehlednost a srozumitelnost - forma je v podstatě třídílná, jednotlivé díly jsou vystavěny ze zajímavých, rytmicko-harmonických bloků. Ty mají různou fakturu - od rytmizace souzvuku na principu repetovaných tónů až po jakousi mikropolyfonii, podřízenou harmonii, již zpracovává. Ostatně právě harmonie je páteří celé skladby, směrem ke konci se postupně "pročišťuje" až k diatonice.

Tento proces pokládám za velmi povedený - ne že bych se s ním dosud nesetkal, rovněž mám daleko ke ztotožnění s ním, ale zde byl dobře a přesvědčivě zvládnutý. Nejvíce mne potěšila téměř úplná absence folklorismů, kterých dřív autorka hojně používala - a které mi v této skladbě nemusely překážet. Potěšila mne také významová vyváženost jednotlivých bloků, žádný nebyl jen tak do počtu, i když někdy, při svých návratech, mohly být některé z nich trochu kratší (můj subjektivní dojem). Možná proto mi ke konci hudba připadala předvídatelnější, než bych si přál. Ale to je jen malá výtka, nerušící čistotu a poctivost, která ze skladby čiší.

Michaela Plachká a Jiří Malát

Nemohu sice říci, že bych se cítil touto skladbou nějak hluboce zasažen, ani že by mi její koncepce či jednotlivé detaily přišly nějak progresivní. Ale pokora, s jakou působila, mi i po čase dává dost důvodů si na ni v dobrém vzpomenout.

Jiří Kadeřábek	Poté, co jsem si přečetl básně, jež zhudebnil Jiří Kadeřábek ve své skladbě *In me la morte,* jsem čekal dramatickou, disonantní první větu, po níž přijde pozitivní, pomalá, konsonantnější a sladší druhá věta. A dočkal jsem se se vším všudy. Bylo dramatické „bububu“, i sladké „ádieu“. Obojí bylo vystiženo velmi srozumitelně, jazyk byl vytříbený i korespondující s tématem. Oceňuji zejména fungující harmonickou složku, instrumentaci a melodiku. Citlivé zacházení s pročištěnou - tu diatonickou, tu z alikvotní řady odvozenou - harmonií, jaké autor předvedl ve 2. větě, mi doslova lahodilo. Prostě, zaznělo dílo, které bylo hezké, nápadité a řemeslně zvládnuté. To vše je ale vsazeno do rámce, který mi ve vyšší estetické rovině značně překážel. Takto koncipovaných děl, týkajících se lásky jsem viděl a slyšel příliš mnoho na to, aby mi přílišná předvídatelnost nebránila v hlubším prožitku.
Jako by všemu zajímavému byla nadřazena veliká snaha domluvit se s posluchačem a něco pozitivního mu nenáročným způsobem říci. Tento dojem mi podtrhuje hlavně deklamace zpěvačky na konci - působila doslova jako klišé. Po čase je můj vztah k této skladbě trochu rozpačitý - líbila se mi v daný moment, ale nějaký trvalejší dojem mi neposkytla.

Jiří Kadeřábek

Poté, co jsem si přečetl básně, jež zhudebnil Jiří Kadeřábek ve své skladbě In me la morte, jsem čekal dramatickou, disonantní první větu, po níž přijde pozitivní, pomalá, konsonantnější a sladší druhá věta. A dočkal jsem se se vším všudy. Bylo dramatické „bububu“, i sladké „ádieu“. Obojí bylo vystiženo velmi srozumitelně, jazyk byl vytříbený i korespondující s tématem. Oceňuji zejména fungující harmonickou složku, instrumentaci a melodiku. Citlivé zacházení s pročištěnou - tu diatonickou, tu z alikvotní řady odvozenou - harmonií, jaké autor předvedl ve 2. větě, mi doslova lahodilo. Prostě, zaznělo dílo, které bylo hezké, nápadité a řemeslně zvládnuté. To vše je ale vsazeno do rámce, který mi ve vyšší estetické rovině značně překážel. Takto koncipovaných děl, týkajících se lásky jsem viděl a slyšel příliš mnoho na to, aby mi přílišná předvídatelnost nebránila v hlubším prožitku.

Jako by všemu zajímavému byla nadřazena veliká snaha domluvit se s posluchačem a něco pozitivního mu nenáročným způsobem říci. Tento dojem mi podtrhuje hlavně deklamace zpěvačky na konci - působila doslova jako klišé. Po čase je můj vztah k této skladbě trochu rozpačitý - líbila se mi v daný moment, ale nějaký trvalejší dojem mi neposkytla.

I *Concerto piccolo* od Martina Hyblera bylo ukázkou řemeslné práce. Klasické schéma třívětého kytarového koncertu bylo pro tuto skladbu určující, hudba stylově kotvila kdesi v neoklasicismu. Byl cítit všude - ve faktuře, v převážně synkopické rytmice, v harmonii. Kdybych byl stejného estetického vyznání, asi bych si všímal vypracovaných detailů, čekal bych na formotvorné návraty a liboval bych si, jak je to celé hodné, nenáročné a srozumitelné, protože se to vejde do formátu, ve kterém sám bydlím.
Martin Hybler	Takhle mi skladba připomněla zvukový bunkr, který vidím zvenčí a porovnávám ho s jinými. Nabízí se tak srovnání s jeho větším, silnějším a dokonalejším předchůdcem - s hudbou švýcarského skladatele Franka Martina. Ta už před 40 - 50 lety (F. Martin zemřel 1974) byla zajímavá především svou netypickou stylovou syntézou a hlavně nápaditostí, obsahem - i když už tenkrát hospodařila na poli mnohokrát využitém. Hyblerův Koncert byl pro mne takový méně závažný, méně nápaditý a ještě k tomu o dalších 50 let opožděný Frank Martin, ve kterém navíc plave nějaká ta synkopa.
Kladu si tak otázku po smyslu tohoto díla. Přišel nám autor sdělit něco, čeho jsem si nevšiml? Nebo přišel uzavřít obchod, nabízejíc srozumitelné spotřební zboží a čekajíc na svých cca. 105 a půl sekundy slávy? Rád bych se přesvědčil, že jsem špatně vnímal. Potíž je, že mne k tomu nic nevede...

I Concerto piccolo od Martina Hyblera bylo ukázkou řemeslné práce. Klasické schéma třívětého kytarového koncertu bylo pro tuto skladbu určující, hudba stylově kotvila kdesi v neoklasicismu. Byl cítit všude - ve faktuře, v převážně synkopické rytmice, v harmonii. Kdybych byl stejného estetického vyznání, asi bych si všímal vypracovaných detailů, čekal bych na formotvorné návraty a liboval bych si, jak je to celé hodné, nenáročné a srozumitelné, protože se to vejde do formátu, ve kterém sám bydlím.

Martin Hybler

Takhle mi skladba připomněla zvukový bunkr, který vidím zvenčí a porovnávám ho s jinými. Nabízí se tak srovnání s jeho větším, silnějším a dokonalejším předchůdcem - s hudbou švýcarského skladatele Franka Martina. Ta už před 40 - 50 lety (F. Martin zemřel 1974) byla zajímavá především svou netypickou stylovou syntézou a hlavně nápaditostí, obsahem - i když už tenkrát hospodařila na poli mnohokrát využitém. Hyblerův Koncert byl pro mne takový méně závažný, méně nápaditý a ještě k tomu o dalších 50 let opožděný Frank Martin, ve kterém navíc plave nějaká ta synkopa.

Kladu si tak otázku po smyslu tohoto díla. Přišel nám autor sdělit něco, čeho jsem si nevšiml? Nebo přišel uzavřít obchod, nabízejíc srozumitelné spotřební zboží a čekajíc na svých cca. 105 a půl sekundy slávy? Rád bych se přesvědčil, že jsem špatně vnímal. Potíž je, že mne k tomu nic nevede...

Premiéře skladby Pavola Paprčky-Rinowského An Assonance, op. 12 předcházela velká zvědavost. Dozvěděl jsem se totiž, že autor z jakéhosi ostychu svou partituru zredukoval o mnoho obtížně proveditelných instrumentačních detailů (kterými je prosycena jeho komorní tvorba) a že ji přepsal do pravidelných taktů. Po tom, co jsem měl možnost od něho slyšet či hrát, jsem si myslel, že jeho hudba tím musela ztratit na své působivosti. Skladba mne však od samého počátku dokázala doslova vtáhnout do silného, interaktivního vztahu více, než u mne bývá běžné. Donutila mne tak k zamyšlení nad otázkou, co je vlastně na autorově tvorbě tím působivým momentem. Vertikála je zde (jako u jeho předchozích skladeb) vystavěna na základě řady, založené na střídání čistých a zvětšených kvart. Kvarto-tritonová harmonie tedy zůstává po většiny skladby velmi úzkým harmonickým polem, i když řada není respektována doslovně, skladba rozhodně není seriální. Paradoxem je, že i když bych nečekal, že mi v tomto harmonickém světě vydrží pozornost déle než minutu, hudba mne vtahovala čím dál silněji. Příčinou byla - myslím si - stavba, až matematicky přesná a s psychologií posluchače dokonale korespondující, podpořená citlivou (i když nijak originální) instrumentací. Díky ní hudba disponovala velice silnou energií, která se uvolňovala ze stejnorodé a na kontrasty chudé harmonické složky, po celou dobu. Nedá se říci, že by tato skladba byla navenek nápadná něčím (harmonie, instrumentace, melodika), co jsem nikdy neslyšel. Její osobitost však začne být čitelná ve vztazích jednotlivých složek mezi sebou, protože tyto vztahy jsou plny skvěle fungujících, byť navenek paradoxních, mechanismů. Člověk tak nemusí být s autorovým stylem srostlý ani do hloubky seznámený, aby pocítil napětí, jakému je vystaven. A aby potom měl o čem přemýšlet, byť by sám podobnou koncepci třeba nikdy nezvolil.