Viola Fischerová: Písečné dítě (Agite/Fra, Praha 2007, 67 stran)

Josef Straka 9.7.2008

 

Do krátkých existenciálních básní Violy Fischerové ve sbírce Písečné dítě se jakoby vepsal celý život – trnutí,  ve kterých se odráží bolest i radost chvil, které neustále překvapují. Na malé ploše tu cítím příběh, jenž se vyjevuje ve své obdivuhodné lakoničnosti a přesnosti. Jakýmsi pandánem textům předchozí básnické knihy Předkonec plné bolesti, soucítění a zármutku, je Písečné dítě pro svou náhle se objevivší a zjevenou radost v „blízkém druhém“, který je v čase ten nejbližší. To se podobá zázraku. Setkání je darem – v rozhovoru, v dotyku, v pocitu: Pokaždé se stydíš / žes nedala dost / že z víc / činíme málo / Stín ničeho / Tíseň viny / Zamáloučinění.

Viola Fischerová ve svých textech vždy dokáže vystihnout z naší vezdejší existence to nejzákladnější – jen náznakem, jen jemným nástinem se v čtenáři probouzí její nejupřímnější pocity a reflexe. To, co obdivuji na textech, které napsala za posledních dvacet let, je hloubka, kterou nabízí jako naprosto přirozenou. Vydává svět nijak neochuzený o to podstatné – o lidský cit, blízkost – v  každodenním nelehkém údělu i v radosti. Její texty jsou tou nejkrásnější filosofií života, která se žije i prožívá.

Když jsem byl v březnu na jejím autorském čtení, ohromilo mě, jak texty jsou součástí jejího života a ten jak je součástí jejích textů; není zeď, která by oddělovala text a život, existuje jen jeden příběh, jeden text, kterým jsme, který je to nejcennější právě jako život, se vším, co přináší. Neznám jiného českého autora, který by tolik prostupoval svoje texty a byl jimi zároveň prostoupen, který by tolik nabízel vše.

Co za dary mi přinášíš / Uhaduješ moje sny / a potřeby v domácnosti / o kterých ani nevím / ... / Důvěrné přiznání lásky k mladší ženě se vyjevuje právě v oné radosti z žití, ze setkání, ze sblížení. Jemu se dostává přijetí v úplnosti tak, jako se přijímá sám život: Vím že hledím ze dna/ zrnko toužící po světle/ Mám tu však lásku Pane/ to zahleděné dítě/ které pod tunami vody/ rozeznává v moři/ jenom mne. A zase na jiném místě knihy: Co všechno se tu sešlo / protlo a protíná / něhou / tvé zjizvené dětství / kmotra cizích dětí / dvojí jazyk a jedna řeč / v srozumění / až do konečků prstů / nemýtus touhy / dcery a matky. V jedné básni je řečeno vše, co se v čase událo náhle, propojily se doposud cizí životy, prolnuly se citem i porozuměním, hřejivostí zčistajasna sdíleného osudu, obrácením i převrácením životů.

 

Viola Fischerová

Prostá přítomnost někoho blízkého je ale nepoměrná s jazykem a odráží se v jistém strachu, který cítím z veršů A přece to budu já / kdo tě zavede do pekla / kdo tě opustí / a nechá stát někde při zdi. Strach z opuštění a naproti němu přimknutí k přítomným chvílím jako by zastavovalo čas, vidím útržky filmu, které se zadrhávají a stojí. A pak přichází náhlá trhnutí, v kterých se zachycují okamžiky možná nezachytitelné.  V nich se odráží vroucná úcta k času, který uplývá. Vše, co může trochu pozdržet čas, opěvuje básnířka s pokorou, kterou tuším ve ztišeném hlase, jenž mlčenlivě sleduje neúprosnosti odplývajících chvil i radost, že také zítra potrvá to dnešní prožívání radosti, kterou nepoutá nic už dnes: Procházely jsme září / mědi a zlata / psice ulovila / snášející se list / Tiskla ses ke mně / k zalknutí / Ještě večer před zrcadlem/ nebyla moje tvář/ stará.

V každé básni Violy Fischerové jako bych se krátce dotkl podstaty, lidskosti, prožitku chvíle. Zračí se v nich vždy živá autorčina poesie, která se neustále vrací a reflektuje: Nikdy ses nezeptala/ co na to dva mrtví muži/ které jsem milovala / kteří ti hleděli z očí/ zrána přicházejí psi/ a vlci /... /.

 

Už mi zas lásko nastavuje / svá černá zrcadla / Tentokrát sahá na bratra / Vidíš / a já skoro zapomněla / jak v nich vypadám/ zblízka. Neutuchající starost o druhého, konejšivá i lehce zarmucující, to poznávám v básních Violy Fischerové. Její ruku, která podává, plnou porozumění pro lidský osud, omyly i zklamání bolestně prožité v nekonečné reflexi. Nic jiného není, je to jen život, který přináší nové a jiné, nedá se na něj připravit, lze ho jen hluboce prožít. Nakonec jsou to ale vždy ona zrcadla, do kterých autorka pohlíží s jistým smutkem, a také neustálé rozmluvy s vlastním životem. Pro mě ale vyúsťují v neskonalou úctu k životu, k bližnímu, k lásce, byť jen v náznacích. Nebo právě proto v náznacích. Je radostnou zvěstí o životě, o naději, která neslábne, o víře v každý další prožitek v životě, který je krásný ve svých náhodách i vzplanutích.