early reflections - pátá sezóna
Wanda Dobrovská 8.7.2008
Hudební sdružení early reflections dalo během první poloviny letošního roku dohromady tři koncerty – všechny v Praze, všechny svým způsobem jedinečné. Květnový v experimentálním prostoru NoD byl multimediální (skladby Sylvy Smejkalové a Gašpera Jemece), první červnový v Divadle Inspirace byl scénický, druhý červnový v Muzeu Antonína Dvořáka komorní, sestavený odvážně na téma „romantismus versus dodekafonie“ (Schönberg, Mahler, Webern). Vypovídám o prvním červnovém (18. 6.), který se jmenoval „kabaret Bertolda Brechta“.
 Sylva Smejkalová |
A byl podařený. Sylva Smejkalová – duše early reflections a koordinátorka dramaturgických „exkursů“ sdružení – pozvala k účasti germanistku Radku Denemarkovou, která je též spisovatelka a divadelnice, a herce Martina Sochora. V programu, koncipovaném jako scénické hudebně-literární pásmo, vystoupili ještě Kristýna Valoušková (mezzosoprán), Tomáš Stejskal (klavír), Jan Brabec (klarinet), David Danel (housle) a Balázs Adorján (violoncello). Hudební složka obnášela písně Kurta Weilla (na slova Bertolda Brechta, Maxwella Andersona a Dorothy Lane), dvě skladby Hannse Eislera (Duo pro housle a violoncello op. 7/1, Dvě elegie pro zpěv a klavír) a dvě kompozice Sylvy Smejkalové (Walz pro klarinet, housle a violoncello a Yellow Song pro zpěv, klarinet, housle, violoncello a klavír). |
|---|---|
Byl to pestrý, zábavný, kultivovaný večer. Jako celek je recenzně nepřevoditelný, takže budiž pro tento účel dekomponován – s vědomím, že skutečnost byla mnohem poutavější, živější a komplexnější.
S Martinem Sochorem zavládla z pódia nevšední atmosféra herecké akce nesené výrazem, pohybem, hlasem (modulací), hrou s významem, absolutní přítomností v každém okamžiku a tedy i pohotovostí reagovat improvizací. Sochor fungoval jako moderátor, jako „mediátor“, jako pěvec – je barytonistou, na koncertě přednesl Weillovy písně Mackie Messer a September Song. Nebyl ani tím, ani oním, jeho účast na pódiu by se dala nejspíš popsat jako svého druhu meta-herectví. Herecký rozměr konceptu dodal energii i interpretům hudby, takže zejména Kristýna Valoušková si svou roli náležitě užívala. Ze tří skladeb – Weillovy Polly´s Lied, Eislerových Dvou elegií a Weillovy Surabaya Johnny – si pro sebe nejvíce uzpůsobila poslední Weillovu. Kam až Martin Sochor otevřel herectví hudbě, tam až otevřela Kristýna hudbu herectví. Večer tak dospěl k naprosto nečekanému, uvolněnému konci, kdy si Martin Sochor ad hoc vymýšlel český text na píseň, kterou účinkující přidávali, Kristýna se Sylvou vklouzly do pantomimy a všichni – včetně publika – se bavili. Jaksi cítím potřebu podotknout, že koncepce večera tím nikterak neutrpěla - není to ale potřeba bytostná, nýbrž moralistická a mám za to na sebe zlost. Jako by zábavnost na koncert vážné hudby nepatřila anebo patřila jen v nějaké buď předem vykalkulované nebo škodolibé podobě.
Mezi hudebními čísly předčítala Radka Denemarková z životopisu Bertolda Brechta – pasáže zaměřené na jeho lavírování mezi uměním, politikou a ženami. A i ona dokázala ze čtení, které by klasicky „krasorecitováno“, navzdory pikantním informacím za čas nudilo, udělat zajímavou a poutavou záležitost.
Sdružení early reflections si neokázale, ale vytrvale razí svou vlastní cestu, na které si stále ještě osahává různá teritoria a zkouší, kam až umělecky, eseteticky a technicky dosáhne. A také kulturně a společensky. Zatím si hledá identitu – a právě to se mi na něm líbí. (A doufám, že mu to hledání ještě nějakou dobu vydrží.)