Nejde přeci o politiku
Marek Kopelent 7.7.2008
Nejprve ještě k panu Gemrotovi. Důvod, proč jsem měl potřebu reagovat na Váš rozhovor s Otomarem Kvěchem nebyl ten, že bych chtěl manifestovat svou vyhraněnost, odsuzovat tradicionalismus, nebo propašovat do diskuse politické názory. Nikoli. Jediným důvodem byly Vaše vyhraněné emotivní výklady té hudby 20. století, kterou nemáte rád. A to proto, že takto podané charakteristiky nemůže předkládat profesionál, navíc pedagog. To je pravá příčina mého zděšení. Otomar Kvěch Vám naběhl tím, že nabídl zmíněné nehodnotné schematické pohledy na „onu“ hudbu jako střelivo proti ní. Vytáhl je z šuplíku frází, které ve svém stole zapomněl z doby, jež pominula.
Můj důvod k reakci vzrostl ještě po Vaší odpovědi, která prozrazuje, že jste mou stať četl málo důkladně, asi s potřebou rychle razantně kontrovat. Četl jsem oboje několikrát a stále nevím, kde jste přišel k názoru, že kladu rovnítko (!) tonalita – komunistická éra a Nová hudba – liberální západní společnost? Navíc z toho pak usuzujete, že tonální Martinů (opravdu jenom tonální?) by musel být sympatizantem komunistů. To je pěkná porce demagogie, neseriózně vedené diskuse a opět - neprofesionality. Doporučuji Vaší pozornosti stať Jana Rybáře, je věcná a seriózní. |
|
|---|
Pasáž, v níž se hájíte, že jste nebyl sympatizantem komunistů, je nadbytečná. Také Vám neupírám Vaši toleranci ke studentům, samozřejmě že záleží pak na Vašich komentářích v případě, že se seznamují s hudbou, která je u Vás neoblíbená. Uzavíráte-li svou odpověď tím, že by bylo škoda času se mnou dále komunikovat, uznáte, že je to ukončení vskutku arogantní.
Abych zdůraznil jak nepatřičné, prázdné a zcestné jsou argumenty uváděné k charakteristice hudby, kterou pan Gemrot nemá rád, uvedl jsem zdroj, z něhož se rodily takové a podobné argumenty: byla to ideologie, jejíž praktické uplatnění zprostředkovala politika. Důsledkem byl mj. umrtvený přirozený vývoj v umění (hudbě) a v krajnostech i existenční ohrožení umělců. Jestliže se toto v různých souvislostech připomíná, pak tu nehraje roli politika, ale historická paměť s mravním mementem, jejíž nepřítomnost je pro každou budoucnost zhoubná. Chápu, že následující generace nemohou k té minulosti mít přirozeně bezprostřední vztah. Ale ošívat se při každém příležitostném uvedení konkrétních situací do vztahu ke škodlivé minulosti je jen snahou nepřipouštět si něco rušivě nepříjemného. Nebo zdůrazňovat, že to nějak znesnadňuje diskusi. Bohužel, u mne tomu nebude jinak a bude-li to třeba, potřebné negativní a varovné souvislosti s onou neblahou minulostí nepřestanu uvádět.
Stati Ondřeje Štochla, Hanuše Bartoně a Michala Rataje mají nespornou hodnotu a přišly v pravý čas. Ještě k Hanuši Bartoňovi. Nevím, co si představit pod „ideovým základem Nové hudby“. Pro mě poválečná avantgarda byla rozvinutím nových předválečných kompozičních postupů, bořením konvencí plynoucích z poněkud omšelých předválečných hudebních stylů a aplikací techniky deroucí se po válce vpřed. A přirozeně také reakcí na válečnou dobu včetně existenciálních otázek. Ale že by Nová hudba nesla levicové, až levičácké myslitelské proudy? Boulez, Stockhausen, Berio, Maderna, Penderecki, Cage? Že by snad Nono, ten salonní komunista? To snad je omyl. Formulaci, že by Nová hudba usilovala vyhnat nepřizpůsobivé posluchače z koncertních síní, považuji téměř za agitku. Nová hudba byla výsledkem vývoje autonomního hudebního myšlení, tak jak tomu bylo v průběhu staletí.
Vážná hudba na vrchol hierarchie rovnocenných žánrů? Kdo může za její propad ve společenském vědomí? Ona sama? Ne, zničující vliv médií a show businessu. Ale to je už další z mnoha témat naší doby. Hezké léto všem.