Básně Evy Košinské

 6.7.2008

Čtenář poesie

Nikdo mi není blíž. jen souzvuk kávovaru
a kapající vody - rytmické drtiče spánků.
ale já jsem ze železa. dvakrát
přetavená. cestou do komory zkoumám
v zrcadle všechny své podoby.

v komoře nikdo není. jen staré sáně.
mé vzpomínky na první sníh
a rozbitý ret - který se kdysi obtiskl
do bílé masy.

po nocích. s hlavou v dlaních. čtu
pořád čtu. jedno a to samé slovo
vepsané do čáry života.
pořád jej čtu. bledé a blednoucí

my

 

Zápisky

IV. /Louvre/
Kriste! Ty rány byly
všechny tak symetrické
a divný Měsíc nad tím vším -  tvář
kterou bys nezabil
jen nechal vrazit do láhve
aby už nikdy nemohla
otevřít v noci tvůj byt
a šeptat ti hrdlem
něco o vzdálenosti mezi tebou
a ženou
která tak dlouho čekala
na rozházené boty
přede dveřmi
na zachvění záclony při
projíždění noční tramvaje

 

Sekyrou do mrazu

Prolog:
A tolik vzdálená v ledu díra
skrz kterou nevydechneš
skrz kterou nevydechneš

 ...

sekyrou do mrazu!

Tvář na vybledlém plakátu už nehýbe městem.
Přešla divadelní sezóna. Na odlehlém místě si řekl
že nebude truchlit po dramatech.
Tak hlavu strčil do písku
aby je neviděl
když medem mu promazali záda
tušil že je jen součástí kulis.

 

 

 

Konce pekla

V koupelně svět trubek. Chce se mi křičet
když vidím svá ústa a kartáček - napůl ospalý špatný zub uprostřed léta
jako kočka která právě vylezla z elektřiny
se ještě chvěju rytmem vlaků
tak divně zamotaná
do kovové modly vany
ukládám dary – své tělo
jež uvnitř vymeteno.

	HOŘ HORKO HOŘ !
	Příběh končí na fotbalovém hřišti. Hoří panenky na nebi. Když muži se svalili na hromadu hostiny s ústředním chodem – koulí se strkali po trávě, malé larvy v trenýrkách se zarudlým obličejem a více když jsem ti sundala hodinky slyšels mě celou věčnost chytat čas do klece

 

 

 

 

Doutnání

Hejno. A přece místa hluchá. Jako by v topení
dirigent orchestru zalomil vazy. Haraší housle odevzdaně.
Jsem tou, kterou jsi nebyla. V dece moje jméno
silné jako kosti dinosaurů
nalomeno.

Hraju. Tleskají listy. Všechno opadne. V podzemí bydlí zlá.
Hraju. Nejlépe jak umím. Nevíš.
Až umře, v lomu zařinčí slepé dítě, žárovky zablikají, pak už nebude.
nic nebude, jen jemná mlha vyklíčí kolem domu.

Nebydlíme.
Jen krátce doutnáme na prahu se zábradlím v zubech...

 

 

Fotbalová

z. zy.
/hry jsou vraťké/

fotbalisté byli vykázáni za dveře šatny
převlékání je těžké v podzimní kleci
kdy píská v tělech jako v papiňácích
před výbuchem před mačem

červené dresy do oken
červené dívky do branek

hřiště jsou vratká, skla příliš tvrdá
fotbal nedovařený

pro zanechání autogramu otevři okno
z omítky prýští med - napsala jsem
po požárech nechat zbytnělé kostry
obrůst trávou
nechat se unést čistou hrou
za soumraku z balónu vykrojit Měsíc

 

 

Je třeba mít syna

V parném létě je třeba
mít syna přesně na dosah
mé řeči je třeba s ním mluvit

když teče asfalt mezi prsty
a všechno se noří do šedivé
vypouklé kulisy města

je třeba mít syna – říkáme si
ráno co ráno toho léta
 –  když čekáme

na jeho návrat ze železářství
se správným počtem šroubů –

zda se mu podaří smontovat
dohromady naši podivnou domácnost

 v parném létě je třeba
mít syna – mít ruce, které
v největším horku – otevřou dokořán
balkónové dveře

udělají rychlý průvan

 

 

Eva Košinská (nar. 1983 v Čeladné) pochází z Kopřivnice. Po maturitě na Masarykově gymnáziu v Příboře šla studovat bohemistiku a komparatistiku na FF UK. Nyní je v posledním ročníku a padá na ni únava. V současné chvíli se nachází v Římě, kde se snaží o uspořádání myšlenek, o zachycení nezachytitelného, o studium.
Psát začala v pubertě. Nikdy se nezúčastnila žádné soutěže. Publikovala v DA, Wagonu, v Antologii české poezie II. 1986-2006 (dybbuk 2007) a sborníku z česko-francouzského festivalu poezie Poésies de Paris à Prague/ Poezie mezi Prahou a Paříží (Avant-post/Boulvart 2007). Na internetu se vyskytuje na serveru Totem.