François Sarhan - Cinq piéces pour cor anglaise et orchestre

Lukáš Sommer 5.7.2008

Skladba Cinq piéces pour cor anglaise et orchestre Françoise Sarhana pro mě byla jedna z nejzapeklitějších skladeb letošní přehlídky Pražské premiéry. Během provedení jsem k ní byl spíše kritický, teprve po vyslechnutí nahrávky si mě dílo – v konfrontaci s partiturou - získávalo. Příčina toho rozporu byla podle mě v necitlivé instrumentaci orchestru vůči sólovému nástroji. Anglický roh byl exponován ve středních a vyšších polohách, kde má nástroj převážně nazální zvuk, který se postupně lomí do ostře úzkého, až bizarně mečivého tónu – leč pořád neprůrazného. Obojí v konfrontaci s hutnou, perkusivní fakturou orchestru mnohdy působilo jako protimluv. Jistě lze namítnout, že záměrem autora bylo nástroj v hudebním proudu potápět – někde to tak skutečně fungovalo a sólistovo vymezení se vůči mase zvuku dostalo konceptuálnější oporu.

Na některých místech jsou i přesto k vidění instrumentační lapsy – těkavé motivky anglického rohu jsou ‚tlustě‘ kryté vysokou hornou, sólista se trápí s tónem v nejvyšším rejstříku, což zdatně (a pochopitelně unisonově) dublují vysoká dřeva – takových pantomimických akcí v Sarhanově partituře bohužel není málo. S odstupem také muže být matoucí příliš komplexní akce orchestru, sólista už vlastně nemá šanci přijít s něčím nosným, co nebylo jinak a lépe řečeno v barevném koloritu tělesa. Byť jsem tuto ‚slabinu‘ vnímal, nakonec mi v zážitku ze skladby samotné nepřekážela. Na koncertě mi jen bylo trochu líto sólisty Jiřího Zelby - jeho výkon v nelehké skladbě si zasloužil víc než náraz na akustickou stěnu. Budiž útěchou, že skladba sama je tak dobrá, že výše řečené se zdá být nepodstatné.

François Sarhan

Začněme při zemi - je zde zaprvé velmi účinný tónový výběr. Je založen na intervalové preferenci malé tercie, malé sekundy, velké septimy, zvětšené kvarty, velké sekundy a malé sexty (jen si tu řadu zahrajte, potom převracejte a dělejte transpozice!). Všechny artikulační akce první věty jsou vedeny v tomto koncentrovaném intervalovém rastru a ‚pohromadě‘ to drží dokonale. Sólista se v závěru stále naléhavěji upíná k jedinému tónu, jako by – obklopen sílící vřavou – trval zatvrzele na svém.

Originální výstavba je další deviza Sarhanovy skladby. První věta rozehraje základní gesto. Druhá jemně naznačí motiv, který je klíčový pro následující vývoj. Třetí věta odhodí vše, vyjma onoho motivku. Ten je obnažen až ‚na kost‘, jde vlastně o prostý půltónový sestup v legatu. Orchestr každý z tónů zadrží, a protože i zde funguje avizovaný tónový výběr, výsledkem je ležící spektrum, které uchu lahodí jako máloco. Další dvě věty nejsou ničím jiným než meditací nad tímto prostým hudebním jevem. Fajnšmekrovství, s jakým si Sarhan pohrává s pouhým půltónem, různě ho převrací, převařuje, posedle opakuje, nabourává, demontuje, zahušťuje, karikuje, nakonec člověka musí odzbrojit. Jako by nás autor nutil zaostřit na ten nejjednodušší element hudby - myslel sis, že znáš půltón? Ale, ale...

Nejvíc mě však uchvátila jakási podprahová narativita hudby - věty až nepochopitelně popíraly jedna druhou. První dva kusy byly záměrně těmi dalšími upozaděny jako by „nepovedené“, jakoby se autorovi snad ani nechtělo na ně navazovat. Teprve třetí půltónový kus přinesl hudbu, jejíž kontinuita přesahovala rámec věty. To co zaznělo před ní, nemělo žádné dovysvětlení, nesnažilo se to obhájit, prostě to zmizelo. Odehrálo se to, protože ‚tak by to bývalo taky šlo‘ – a co je zarážející, nebylo to vůbec špatné! Je jen na posluchači, aby si položil otázku, proč ten obrat o sto osmdesát stupňů. Kam ho to autor vede? A kudy ho vést nechce? V jakém stavu vědomí se ho snaží zadržet? Nejeví se obě předchozí koncertantní věty jako iluze? A není to její ozvěna, uvnitř které vnímáme nynější introspekci právě takto a ne jinak? V jednosměrných a ‚správných‘ řešeních, kterými se to na poli naší i světové hudby jenom hemží, je Sarhanova skladba docela riskantní hudební sonda.

Umberto Eco napsal, že jsou dva typy čtenářů. První se ptá, jak příběh dopadne. Druhého zajímá, kudy jej autor příběhu vede. Je hodně skladatelů, kteří uspokojí oba typy - tu zdařile, tu méně. Málo je ale těch, kteří vědí, jak by posluchači chtěli být vedeni a přesto vynalézají takové cesty, které se málokterý ‚čtenář‘ odváží následovat. Možná kvůli přílišné účasti, možná kvůli té introspekci. Připadá mi, že autoři jako Sarhan jsou vždy na okraji, ať je aktuální jakákoli estetická norma – o styl jde v takovém typu myšlení vlastně až v poslední řadě. Pro mě je ale taková hudba právě tím vrcholem, kterým poměřuji vše ostatní – byť je „to ostatní“ řemeslně a technicky mnohem svalnatější.

Skladba byla uvedenana závěrečném koncertě Pražských premiér 2008 6. dubna