A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Opery v Talent Illusion

Jan Fila 2.7.2008

V pátek večer 6. června se v Divadle Talent - Illusion na Vinohradské třídě uskutečnilo první ze dvou operních představení studentů pěveckého oddělení Pražské konzervatoře. Na programu byla dvě drobná operní díla, obě nastudoval Robert Jindra, režii měla Regina Szymiková, kostýmy vytvořila Aneta Krňáková, scénu navrhla Jana Špálová.

Prvním jevištním dílem byla „minutová“ opera, scénický skeč Tam a Zpět (Hin und zurück), op. 42a Paula Hindemitha (1895 - 1963) z roku 1927 na libreto Marcellus Schiffera v českém překladu Přemysla Charváta. Jen desetiminutová opera poprvé uvedená 17. července 1927 v rámci festivalu soudobé hudby v Baden-Badenu společně s obdobně „rozsáhlými“ díly Ernsta Tocha (Princezna na hrášku), Dariuse Milhauda (suita z baletu Vůl na střeše a Únos Evropy) a Kurta Weilla (první verze pozdější celovečerní opery Mahagony) má velmi jednoduchou zápletku. Ráno v salonu měšťanské rodiny plete hluchoněmá teta. Mladá paní provádí rozcvičku v negližé a přitom snídá. Manžel se nečekaně vrátí z práce. Služka přináší paní dopis od jejího milence. Manžel se rozzuří a ženu zastřelí.		Paul Hindemith v roce 1923
Ze zoufalství nad svým skutkem skočí z okna. Když přivolaný lékař konstatuje smrt obou, zasáhne vyšší moc v podobě operního diváka, která žádá nápravu, neboť dost bylo násilí. Celý děj se od tohoto okamžiku odehrává (i hudebně) pozpátku.

Hudební doprovod přednesla klavíristka Natályia Marfynets, sólové party Yukiko Šrejmová (Helena) a Ondřej Socha (Robert). U Yukiko Šrejmové jsem ocenil kvalitní češtinu, herecky zaujali Lukáš Sládek (doktor) a Jaromír Nosek (Zřízenec). Ondřej Socha předvedl nádherné pianissimo při nářku nad svým zločinem. Mudrc (Vyšší moc, Roman Smékal) možná mohl svůj part z balkónu zpívat s větším zaujetím pro danou situaci, tedy s určitou rozhořčeností nad brutalitou aktuální operní scény.
Jeho projev mi spíše připomínal milostné námluvy, než rozhořčeného diváka. Služka Kristýny Horsákové přesně vystihla onu neúčast na ději jako na zcela běžné denní rutině ve službě. Převrácený slovosled vět i chůze pozpátku dodává celé druhé polovině opery absurdní ráz.

Hudební doprovod přednesla klavíristka Natályia Marfynets, sólové party Yukiko Šrejmová (Helena) a Ondřej Socha (Robert). U Yukiko Šrejmové jsem ocenil kvalitní češtinu, herecky zaujali Lukáš Sládek (doktor) a Jaromír Nosek (Zřízenec). Ondřej Socha předvedl nádherné pianissimo při nářku nad svým zločinem. Mudrc (Vyšší moc, Roman Smékal) možná mohl svůj part z balkónu zpívat s větším zaujetím pro danou situaci, tedy s určitou rozhořčeností nad brutalitou aktuální operní scény.

Jeho projev mi spíše připomínal milostné námluvy, než rozhořčeného diváka. Služka Kristýny Horsákové přesně vystihla onu neúčast na ději jako na zcela běžné denní rutině ve službě. Převrácený slovosled vět i chůze pozpátku dodává celé druhé polovině opery absurdní ráz.

Po Hindemithovi nastoupili muzikanti ve stylových oblecích z 30. let a začala předehra k třem operním skečům jakož i dvěma mezihrám Soudničky Šimona Vosečka (* 1978) na libreto Jana Panenky na motivy Soudniček Jaroslava Němce. Dílo bylo uvedeno v premiéře nové verze (1998, rev. 2008). Opera byla poprvé uvedena v roce 1999 v rámci Nekonvenčního Žižkovského podzimu v Žižkovském divadle. O provedení se tehdy zasloužili Otomar Kvěch (u kterého Šimon Voseček tehdy studoval) a Jiří Hošek. Již tehdy operní studio Pražské konzervatoře řídil i dnešní dirigent představení Robert Jindra. Autor toto provedení věnoval památce autora libreta, který předminulou zimu za tragických okolností zahynul.

Šimon Voseček

Sólové nástrojové party přednesli Tomáš Krejbich (housle), Aneta Novotná (viola), Petr Letmajer (violoncello), Jaroslav Dvořák (fagot), Václav Kalivoda (trombon) a Natályia Marfynets (klavír). Po krátké předehře v mírně rozladěné podobě - evokující svět filmů počátku třicátých let - nás dvě Zpěvačky (Věra Likérová a Michaela Kapustová), komentující děj jako vypravěčky všech tří částí, uvedou do situace první soudničky Pan Trmejš a Pikardie.	Pan Trmejš a paní Trmejšová
Zpěvačky	Rodina Trmejšových očekává příchod Boba (Ondřej Socha), který se jde ucházet o ruku jejich dcery Hedvičky (Bronislava Tomanová). Pan Trmejš (Jiří Brükler), holič ze Žižkova, se pilně připravuje na historickou chvíli, kdy jeho dcera opustí rodné hnízdo a jeho domácnost se tak stane pustou a prázdnou. Celý den se učí svou řeč, ale pro přílišné posilňování alkoholem se stále více uvolňuje jeho vášeň: láska a obdiv k Pikardii.
Paní Trmejšová (Miroslava Časarová) se marně snaží uchopit vše do svých rukou. Bob přichází ve chvíli, kdy téměř došlo k manželské hádce. Pan Trmejš se marně několikrát snaží pronést svou řeč, ale vždy se mu do ní po pár větách připlete Pikardie. Strhne se hádka mezi Bobem a Trmejšovými a dojde ke rvačce. Toho dne se Hedvička nevdala. Vše skončilo u soudu. Herecky zde kralovala Miroslava Časarová v kostýmu stopadesátikilové matky. Vzhledem k tomu, jak malé je divadlo Illusion, bylo vidět do nejmenších podrobností veškeré výrazy mimiky. Obzvláště obtížný part měl Bob s mnoha vysokými tóny, kterých se Ondřej Socha zhostil bez sebemenších potíží.	Bob žádá o ruku Hedvičky Trmejšovy

Sólové nástrojové party přednesli Tomáš Krejbich (housle), Aneta Novotná (viola), Petr Letmajer (violoncello), Jaroslav Dvořák (fagot), Václav Kalivoda (trombon) a Natályia Marfynets (klavír). Po krátké předehře v mírně rozladěné podobě - evokující svět filmů počátku třicátých let - nás dvě Zpěvačky (Věra Likérová a Michaela Kapustová), komentující děj jako vypravěčky všech tří částí, uvedou do situace první soudničky Pan Trmejš a Pikardie.

Pan Trmejš a paní Trmejšová

Zpěvačky

Rodina Trmejšových očekává příchod Boba (Ondřej Socha), který se jde ucházet o ruku jejich dcery Hedvičky (Bronislava Tomanová). Pan Trmejš (Jiří Brükler), holič ze Žižkova, se pilně připravuje na historickou chvíli, kdy jeho dcera opustí rodné hnízdo a jeho domácnost se tak stane pustou a prázdnou. Celý den se učí svou řeč, ale pro přílišné posilňování alkoholem se stále více uvolňuje jeho vášeň: láska a obdiv k Pikardii.

Paní Trmejšová (Miroslava Časarová) se marně snaží uchopit vše do svých rukou. Bob přichází ve chvíli, kdy téměř došlo k manželské hádce. Pan Trmejš se marně několikrát snaží pronést svou řeč, ale vždy se mu do ní po pár větách připlete Pikardie. Strhne se hádka mezi Bobem a Trmejšovými a dojde ke rvačce. Toho dne se Hedvička nevdala. Vše skončilo u soudu.

Herecky zde kralovala Miroslava Časarová v kostýmu stopadesátikilové matky. Vzhledem k tomu, jak malé je divadlo Illusion, bylo vidět do nejmenších podrobností veškeré výrazy mimiky. Obzvláště obtížný part měl Bob s mnoha vysokými tóny, kterých se Ondřej Socha zhostil bez sebemenších potíží.

Bob žádá o ruku Hedvičky Trmejšovy

Slečinka ve sporu se slečnou Upejpavou	Krátká Mezihra No. 1 (věnovaná neveřejným polibkům v koupelně) nás zavede do Soudničky druhé nazvané Slečna Upejpavá a kredenc. Na počátku nás opět Zpěvačky uvedenou do problému. Slečna Upejpavá, stará panna (Edita Viskotová) si prohlíží elegantní kredenc vystavenou ve výloze obchodu v Cimburkově ulici. Přichází slečinka (Anna Kubištová) a chystá se vstoupit do obchodu. Slečna Upejpavá je jata podezřením, že slečinka myslí na vdavky.	Zpěvačky
Muži se přece nežení a ženy nevdávají, jinak by ona byla první, která by byla vdaná. Protože zůstala na ocet, svatby neexistují. Slečna Upejpavá slečinku kvůli té jasné lži zahání deštníkem. Ani obchodník (Ondřej Socha) s ní nic nezmůže. Strašná obava, že si někdo koupí kredenc, kterou si vyhlédla pro případ vlastní svatby již před pětatřiceti lety, je silnější než ona sama. Slečinka je zahnána a slečna Upejpavá je pro rušení veřejného pořádku a utrhačné řeči pohnána před soud.
Obchodník se pře se slečnou Upejpavou	Tato soudnička byla dle mého názoru hudebně nejzdařilejší. Absurdita celé scény je dohnána do krajnosti. Vážná slečna Upejpavá a rozverná slečinka s lehce koloraturním partem jsou v ostrém kontrastu. Obchodník nemá lehkou roli, při hájení obchodu mu skladatel předepsal velmi vysoký part.


Mezihra No. 2 (věnováno rovněž Anně F.) jsou velmi vtipné variace na Halí belí. Vosečkův hudební jazyk se zde pohybuje na hranici volné atonality. Zde nejvíce využil svých zkušeností s novou nástrojovou zvukovostí, kterou načerpal během současného několikaletého studijního pobytu na akademii ve Vídni. V komorním ansámblu dobře vynikla alikvotní hra coll legno u všech smyčcových nástrojů. Jen jsem zcela úplně nepochopil, proč byla do této opery tato ukolébavka zařazena. Její uvedení je dle mého názoru samoúčelné, s dramatem nijak nesouvisí.		Pan rada a zapisovatelka
Poslední Soudnička Dáma a apropó nás zavede k soudu. Zpěvačky nastínily základní situaci. V soudní síni se pan rada (Lukáš Sládek) chystá na přelíčení. Již počtvrté je žalována uraženými paničkami paní Kosinová (Miroslava Časarová) za svou prostořekost. Pan rada je již unaven hádavostí žižkovských paniček. Vymýšlí lest, jak paničky dostat ze síně za čtvrt hodiny, aby se blýskl před svou Zapisovatelkou, která ho již léta obdivuje (Anna Kubištová). Vchází paní Kosinová, štěkna Zdrápaná Terka (Pavlína Horáková), Capouch rozježenej, chlupatej, neumytej a neučesanej (Bronislava Tomanová) a největší štěkna Stará Dorota (Ondřej Socha). Strhne se velká hádka přímo v soudní síni. Pan rada si zajistí klid natrvalo tím, že paničky osloví „dámy“ a slovem „apropó“ je požádá o smír. Paničky šokovány takovým postupem uklidněny a usmířeny jako pravé dámy opouštějí soudní síň.
Hudba počíná vážně, jak se na soudní síň sluší, aby se pak stala téměř hudbou parodující svět romantické opery. Nejtěžší úkol dostal opět Ondřej Socha, který celý part Staré Doroty přednášel jako kontratenor. Všechny čtyři štěkny měly pěkně vyvážený kvartet. Capouch rozježenej velmi často dává najevo svou identitu svým leitmotivem, což Voseček umě zakomponoval do velmi dobře zvládnuté polyfonie. Vzhledem k Capouchově asocialitě je to nejvýraznější část jejího partu. Je škoda, že byla naplánovaná jen jedna repríza...

Stará Dorota	Všechny štěkny	Capouch rozježenej