Ovšem co víc: celá tato diskuse je zcela symptomatická. Uvědomme si, že zde létají slova "experiment, avantgarda, modernost..." a to v roce téměř stoletého výročí Schönbergova Erwartung, futuristických manifestů či o něco mladší Duchampovy Fontány, v roce 60. výročí vzniku musique concréte, přibližně padesát let poté, co začalo být operováno s pojmem "postmoderny" a rovněž mnoho desetiletí poté, co pojem "avantgarda" přestal mít v současném umění vůbec smysl a ztratil své opodstatnění. Díky děsivé diskontinuitě v české mentální krajině, k níž došlo díky rudým soudruhům (dosud spolehlivě nalezlým v celé řadě významných institucí), a ovšem také díky velmi citelnému a relativně masovému porevolučnímu odchodu dnešní "střední generace" se stále nepodařilo vyrovnat s věcmi, s nimiž se svět kolem nás vyrovnal už dávno.

Atmosféra české současné scény a hudebního vzdělávání zejména je výsledkem absolutního nevyrovnání se s tím, co se v hudbě odehrálo v posledních sto letech. Velká většina skladatelů napříč několika generacemi z různých důvodů zůstala a dodnes bohužel zůstává fakticky nedotčena tím, co přinesly do hudby dodekafonie, seriální myšlení, nejrůznější formy propojení hudby a technologie, tím, čím hudební myšlení obohatily dnes už dvě generace spektrálních autorů, nemluvě o vědomí toho, co se od druhé světové války odehrává v divokém světě improvizace, soundartu a intermédií. To vše a mnohé další patří dnes - ať už chceme nebo nikoliv - ke vzdělání skladatele stejně jako povědomí o tristanovské předehře, bachovské fuze či notredamském organu.

Ono je vlastně mnohem jednodušší říct: "podívejte na ně - všechny ty avantgardisty - stejně to nikam nevedlo - jak dlouho vydržel serialismus, jak dlouho témbrová hudba ... hm...?"  Jak strašně povrchní je takový přístup, jak strašně rozšířený a ovšem - jak ubírající na řemeslné erudici v místech, kde dochází na hlubší přemýšlení o všech základních parametrech hudebního vyjadřování... Není divu, že se stále v české kotlině za soudobou hudbu považuje hudba počátku 20. století s několika přidanými falešnými tóny.

Těžko z dnešní perspektivy napravíme to, kam komunisté zasadili největší rány - několik dalších generací tím bude postiženo (přestože už dnes není jediné bariéry - vyjma vlastní lenosti - pro kohokoliv, aby se do roku 1989 upíraným a nedostupným vážně nezabýval). Je docela pochopitelné, že skladatel na vrcholu svého produktivního věku dospěje k jakýmsi "uzrálým" přesvědčením, které jsou výsledkem jistého životního a profesionálního procesu, přestože výsledkem velmi konzervativním.

Jednu věc ale nepochopím a cítím, jak mi červené majáčky zběsile blikají kolem hlavy. Jak je možné, že slyším mladé skladatele (mimo jiné text Karla Smékala) hovořit slovníkem adekvátním snad možná komponistovi o 50 let staršímu? Kde se bere u nejmladší generace "umělců" takové sebevědomí, taková jistota ve věcech kolem nás projevovaná navíc často velmi nepoučeným a blbým způsobem (byť by tomu tak být nemuselo)? Proč tolik neuvěřitelné apriorní a tak zjevně akademické uzavřenosti a podezíravosti ke všemu novému, co může obohatit naše myšlení? Jak vzniká klima, které generuje takto formované "mladé umělce" nejevící mnoho zájmu tvůrčím způsobem se zajímat o všechno, co je na tak divoce se rozvíjející soudobé hudební scéně aktuální!?

Zdá se mi, že by mělo být v zájmu všech, aby i díky konzervatornímu či vysokému hudebnímu vzdělání stále více docházelo k vyrovnávání se s věcmi minulými a k jejich zasazování do věcí přítomných, aktuálních - ne metodou odmítnutí, ale metodou vlastního pečlivého ověřování, jakéhosi osobního "experimentování", které jediné může každému jednomu tvůrčímu mozku pomoct v nalézání a precizování vlastního pravdivého (protože vybojovaného) tvůrčího jazyka.

P. S.   A o těch sbíječkách - prosím pěkně - o těch už nemluvme. Zní to v roce 2008 fakt trapně...