První skladbou večera byly Čtyři kusy pro klavír Jana Rossy v autorově interpretaci. Nejsilnějším momentem cyklu byla dobře znějící virtuózní klavírní sazba a Rossa také podal dílo s interpretačním nadhledem. Stylově se autor vymezuje jako pokračovatel tradice virtuózní klavírní literatury konce 19. a začátku 20. století. Zřetelné jsou zejména vlivy ruské kompoziční školy. Skladba na některých místech přináší výrazné melodické a harmonické nápady, které tam, kde zaznějí ve spojení se zajímavým stylizačně nástrojovým momentem, vytvářejí nejlepší úseky cyklu.

Další skladba večera – písňový cyklus Terezie Švarcové Pět písní na lidové texty pro smyčcové kvarteto, soprán, mezzosoprán a klavír mě podobně jako její violová sonáta sice zaujal bezprostředností melodické invence, ale podobné kritické výhrady mám i k němu. Mému vkusu nevyhovuje kolísání mezi funkční tonální harmonií a pro mě těžko srozumitelnými pasážemi preferujícími disonantní souzvuky. Taková kombinace dvou světů by zřejmě působila přesvědčivěji, kdyby byly oba, nikoliv jen ten tonální, jasně a nekompromisně vysloveny. Uvítal bych také poněkud na rytmu textu méně závislou výstavbu melodických frází. 

Ze stejného důvodu mi zřejmě nebyl jasný dramaturgický záměr citace lidové koledy. Doporučoval bych u kompozice tohoto typu přiložit k programu koncertu text skladby. Dílo by zřejmě skutečně vyšlo, jak odpovídá i názvu, ještě přesvědčivěji v rozhlasové verzi, kde by bylo lépe možno korigovat dynamické poměry. Poměr hudby a slova je ve většině trvání díla poměrně nespojitý, jakoby paralelně probíhaly dva různé plány, což místy působí zajímavě, ale tento princip převažoval až příliš. Nejlepší pasáže díla byly podle mého názoru ty, kde se nejen zpívané úseky, ale také mluvené slovo podařilo začlenit do hudební složky jako její součást.