A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Michal Macourek – Otčenáš

Marie Holáňová 25.6.2008

Dříve než se začnu zaobírat premiérovanou skladbou, ráda bych upozornila na zdroj, který posloužil Michalu Macourkovi jako inspirace. Je jím Harry Macourek, skladatelův dědeček. Na rozdíl od mladších ročníků je u starší generace toto jméno ještě v povědomí, je spojováno s populární a filmovou hudbou, Čs. státním souborem písní a tanců a možná také Tanečním orchestrem Československého rozhlasu. Málo kdo však ví, že Harry Macourek napsal i několik skladeb zařaditelných do vážné hudby. Zmínila bych především jeho dvě symfonie, koncert pro kytaru a orchestr či klavírní cyklus Na konci Dlouhé třídy. Samozřejmě, že tyto tvůrčí „zajížďky“ z jinak komerčního světa populáru nezapřely přídech jazzových a jiných nonartificiálních tendencí. Přesto jsou jeho artificiální kompozice napsány s řemeslnou jistotou a vkusem. Je velká škoda, že prozatím uvízly v hlubině zapomnění. Harry Macourek dovedl svého vnuka k hudbě a už od dětství mu dopřál kvalitní vzdělání jak v hudební teorii tak ve hře na klavír.

Michal Macourek	Pod vlivem silné hudební osobnosti zároveň patřící do nejbližšího rodinného kruhu se utvářel kompoziční styl a charakter Michala Macourka. V hudbě obou skladatelů se tak snadno naleznou shody v některých parametrech, jako je charakter (převážně lyrický), vedení melodie nebo harmonický terén či jeho postupy. Během studií Michala Macourka na HAMU se tyto zjevné vlivy mírně zastřely, dalo by se možná říci – rozvinuly do sofistikovanějších nuancí, jmenujme např. Rozstmívání pro klarinetové kvarteto.
Nicméně po absolvování školy se začaly cesty opět intuitivně stáčet zpátky k základům, ze kterých vzešly a názvuky původního autorova hudebního jazyka se pootevřely v jejich neskrývané a méně strukturální podobě, např. ve Francouzské suitě pro cembalo, Siriam – variacích na Maraisovo téma pro violoncello a klavír, ještě více pak v Koncertu pro cembalo a komorní orchestr. Po delší tvůrčí odmlce jsme mohli na Pražských premiérách dne 4. dubna 2008 vyslechnout skladbu *Otčenáš* pro komorní ansámbl v provedení Resonance, tedy souboru věnujícímu se soudobé hudbě, kde autor působí jako umělecký vedoucí a dirigent Harmonický svět, v němž se autorova hudba pohybuje, se odvíjí na poli rozšířené tonality vztahující se k tónovým či souzvukovým centrům. Podstatnou úlohu v této kompozici ovšem hraje modální způsob práce. Harmonické postupy se odvíjí z častých lineárně vedených paralelních postupů v některém z hlasů, jako jsou např. paralelní kvinty či ne vždy důsledně vedené celé akordy. (Jedna z nejlépe postřehnutelných charakteristik hudby Harryho Macourka jsou právě akordické paralelizmy.) Dlouhý úvod, pro který se pojem „předehra“ vzhledem ke svému rozsahu a jakési svébytnosti nehodí, všechny zmíněné harmonické postupy uplatňuje převážně ve smyčcích na dlouhé basové prodlevě. Plynutí souzvuků prochází ve svých tvarech barevnými nuancemi, které díky střídání ať už zjevného či podvědomého durového nebo mollového základu pocitově oscilují mezi nejistotou a nadějí, tedy v náladě poezie. Prodlévající smyčcový fundamentál je postupně s přispěním klavíru zrytmizován a jeho monotónnost vytváří dojem odbíjejících hodin v uplývajícím čase. Sólový vstup stejně jako instrumentální doprovod vzestupnými kroky nechává vyznít modu pravidelně seřazeného v intervalové posloupnosti 2 1 2 1 2 1, který rychle vyústí v rozprostřeném klastru ve vypjatější poloze transponovaného modu (několikrát opakovaná otázka: Je nebo není?). I když je modální schéma postupně narušováno občasnými chromatizmy a paralelizmy, stále je v zásadě znatelně rozpoznatelné. To platí i o následující hybnější části, ve které je melodičnost prosazována v instrumentaci na úkor nivelizované pěvecké linky v jednom tónu. Toto místo mimochodem nemá daleko od známého způsobu deklamace hodícího se k Janáčkově hudbě; přispívá tomu úsečná rytmizace slov, př. vypočítavec a baziliš (vyslovováno krátce – vypočitavec) a také následné rozprostření klastrů se zpívaným: „Co když je, co když opravdu umí všechno?“, jež svým melodickým vývojem připomínají Janáčkovy notové zápisy lidské mluvy. (H. Macourek mimochodem pocházel ze severní Moravy.) Krátký návrat úvodní nálady na malé ploše podobně vrcholící v klastru (text: tak se modlím Otčenáš) je stejně spoře vystřídán charakterem střední části, jehož vrcholem je kvintově navrstvený souzvuk v širokém rozsahu. Tento závěr je jakousi apoteózou všech předchozích vrcholů, jež jsou docíleny širokým klastrem na modálním základu. Kvintový souzvuk tím na rozdíl od těchto ostatních vrcholů nabývá na jakési jasnosti a čistotě. Zajímavé je povšimnout si, jakým slovům takové vrcholy náleží: „není“, „na nebesích“ (kde hlas oproti instrumentaci paradoxně klesá do spodního vrcholu), …co když „je“, „Otčenáš“ a závěrečné „věřit“. Text z deníku Harryho Macourka je sentimentální, vnitřně pochybovačnou až pesimistickou poezií v próze, ve které se umírající člověk vyznává z nejistoty a strachu. Název skladby zde neproklamuje známou modlitbu z novozákonních evangelií, nýbrž modlitbu vzhledem ke své malověrnosti směřující spíše zpátky do lidského nitra než k všemohoucímu Bohu – „co když je, co když opravdu umí všechno …asi ještě neumím dost věřit“. Jeho zhudebněním skladatel docílil ještě intenzivnějšího dojmu a - musím osobně přiznat – svou tíhou nesnadno stravitelného. Z uměleckého hlediska je to klad, z hlediska přenášené myšlenky a působení na posluchače je výsledek nositelem skoro až negativního charakteru. Tato hlediska samozřejmě nemohou sloužit k hodnocení kvality, protože spadají do oblasti estetiky. Co lze zhodnotit jako zdařilé, je hlavně zajímavý formální koncept úzce související s textem (zmíněné vrcholy), citlivé vedení sólového hlasu ale stejně tak logika a přirozenost ve vedení hlasů nástrojových nebo úsporné použití materiálu. Možná přece jen až moc úsporné. Domnívám se, že dílo přibližně deset minut dlouhé by potřebovalo více mezi sebou vzájemně působících poloh, neboli „třecích ploch“, aby ve výsledku nabylo na formální závažnosti, tedy na přesvědčivější samostatnosti.

Michal Macourek

Pod vlivem silné hudební osobnosti zároveň patřící do nejbližšího rodinného kruhu se utvářel kompoziční styl a charakter Michala Macourka. V hudbě obou skladatelů se tak snadno naleznou shody v některých parametrech, jako je charakter (převážně lyrický), vedení melodie nebo harmonický terén či jeho postupy. Během studií Michala Macourka na HAMU se tyto zjevné vlivy mírně zastřely, dalo by se možná říci – rozvinuly do sofistikovanějších nuancí, jmenujme např. Rozstmívání pro klarinetové kvarteto.

Nicméně po absolvování školy se začaly cesty opět intuitivně stáčet zpátky k základům, ze kterých vzešly a názvuky původního autorova hudebního jazyka se pootevřely v jejich neskrývané a méně strukturální podobě, např. ve Francouzské suitě pro cembalo, Siriam – variacích na Maraisovo téma pro violoncello a klavír, ještě více pak v Koncertu pro cembalo a komorní orchestr. Po delší tvůrčí odmlce jsme mohli na Pražských premiérách dne 4. dubna 2008 vyslechnout skladbu Otčenáš pro komorní ansámbl v provedení Resonance, tedy souboru věnujícímu se soudobé hudbě, kde autor působí jako umělecký vedoucí a dirigent

Harmonický svět, v němž se autorova hudba pohybuje, se odvíjí na poli rozšířené tonality vztahující se k tónovým či souzvukovým centrům. Podstatnou úlohu v této kompozici ovšem hraje modální způsob práce. Harmonické postupy se odvíjí z častých lineárně vedených paralelních postupů v některém z hlasů, jako jsou např. paralelní kvinty či ne vždy důsledně vedené celé akordy. (Jedna z nejlépe postřehnutelných charakteristik hudby Harryho Macourka jsou právě akordické paralelizmy.) Dlouhý úvod, pro který se pojem „předehra“ vzhledem ke svému rozsahu a jakési svébytnosti nehodí, všechny zmíněné harmonické postupy uplatňuje převážně ve smyčcích na dlouhé basové prodlevě. Plynutí souzvuků prochází ve svých tvarech barevnými nuancemi, které díky střídání ať už zjevného či podvědomého durového nebo mollového základu pocitově oscilují mezi nejistotou a nadějí, tedy v náladě poezie. Prodlévající smyčcový fundamentál je postupně s přispěním klavíru zrytmizován a jeho monotónnost vytváří dojem odbíjejících hodin v uplývajícím čase. Sólový vstup stejně jako instrumentální doprovod vzestupnými kroky nechává vyznít modu pravidelně seřazeného v intervalové posloupnosti 2 1 2 1 2 1, který rychle vyústí v rozprostřeném klastru ve vypjatější poloze transponovaného modu (několikrát opakovaná otázka: Je nebo není?). I když je modální schéma postupně narušováno občasnými chromatizmy a paralelizmy, stále je v zásadě znatelně rozpoznatelné.

To platí i o následující hybnější části, ve které je melodičnost prosazována v instrumentaci na úkor nivelizované pěvecké linky v jednom tónu. Toto místo mimochodem nemá daleko od známého způsobu deklamace hodícího se k Janáčkově hudbě; přispívá tomu úsečná rytmizace slov, př. vypočítavec a baziliš (vyslovováno krátce – vypočitavec) a také následné rozprostření klastrů se zpívaným: „Co když je, co když opravdu umí všechno?“, jež svým melodickým vývojem připomínají Janáčkovy notové zápisy lidské mluvy. (H. Macourek mimochodem pocházel ze severní Moravy.) Krátký návrat úvodní nálady na malé ploše podobně vrcholící v klastru (text: tak se modlím Otčenáš) je stejně spoře vystřídán charakterem střední části, jehož vrcholem je kvintově navrstvený souzvuk v širokém rozsahu. Tento závěr je jakousi apoteózou všech předchozích vrcholů, jež jsou docíleny širokým klastrem na modálním základu. Kvintový souzvuk tím na rozdíl od těchto ostatních vrcholů nabývá na jakési jasnosti a čistotě. Zajímavé je povšimnout si, jakým slovům takové vrcholy náleží: „není“, „na nebesích“ (kde hlas oproti instrumentaci paradoxně klesá do spodního vrcholu), …co když „je“, „Otčenáš“ a závěrečné „věřit“.

Text z deníku Harryho Macourka je sentimentální, vnitřně pochybovačnou až pesimistickou poezií v próze, ve které se umírající člověk vyznává z nejistoty a strachu. Název skladby zde neproklamuje známou modlitbu z novozákonních evangelií, nýbrž modlitbu vzhledem ke své malověrnosti směřující spíše zpátky do lidského nitra než k všemohoucímu Bohu – „co když je, co když opravdu umí všechno …asi ještě neumím dost věřit“. Jeho zhudebněním skladatel docílil ještě intenzivnějšího dojmu a - musím osobně přiznat – svou tíhou nesnadno stravitelného. Z uměleckého hlediska je to klad, z hlediska přenášené myšlenky a působení na posluchače je výsledek nositelem skoro až negativního charakteru. Tato hlediska samozřejmě nemohou sloužit k hodnocení kvality, protože spadají do oblasti estetiky. Co lze zhodnotit jako zdařilé, je hlavně zajímavý formální koncept úzce související s textem (zmíněné vrcholy), citlivé vedení sólového hlasu ale stejně tak logika a přirozenost ve vedení hlasů nástrojových nebo úsporné použití materiálu. Možná přece jen až moc úsporné. Domnívám se, že dílo přibližně deset minut dlouhé by potřebovalo více mezi sebou vzájemně působících poloh, neboli „třecích ploch“, aby ve výsledku nabylo na formální závažnosti, tedy na přesvědčivější samostatnosti.