A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Ostravská banda na Pražském jaru

Tomáš Pálka a Ondřej Štochl 21.6.2008

- konfrontace kritik Tomáše Pálky a Ondřeje Štochla -

Koncertu, který jsme měli možnost slyšet v rámci letošního ročníku Pražského jara ve Dvořákově síni Rudolfina v pátek 23. května 2008, výrazně dominovaly dvě skladby: „La Passione“ Louise Andriessena a „Koncert pro housle a orchestr“ György Ligetiho.

V podání Ostravské bandy, ansámblu s mezinárodním přesahem a s precizní interpretací, v čele s uměleckým vedoucím, dirigentem a skladatelem v jedné osobě – Petrem Kotíkem, šlo o výjimečný zážitek. Výkony všech sólistů byly strhující a přesvědčivé: Michaela Riener – soprán, Monika Germino – housle (hrála svůj mimořádně náročný a rozsáhlý part zpaměti!) v již zmíněné skladbě L. Andriessena, Daan Vandewalle – klavír ve skladbě Elliotta Cartera „Dialogues“ a Hana Kotková – housle v Ligetiho koncertu.
Koncert zahájila skladba Petra Kotíka Solos and Incidental Harmonies. Ta výrazněji dramaturgicky kontrastovala s ostatními skladbami, tím poněkud utrpělo i její vyznění. Rozsáhlá plocha stále se opakujících postupů, ať již v melodické složce (flétna, housle), nebo kvart-kvintových souzvuků ve složce doprovodné (žestě), se po chvíli stává výrazně transparentním principem.	Petr Kotík

V podání Ostravské bandy, ansámblu s mezinárodním přesahem a s precizní interpretací, v čele s uměleckým vedoucím, dirigentem a skladatelem v jedné osobě – Petrem Kotíkem, šlo o výjimečný zážitek. Výkony všech sólistů byly strhující a přesvědčivé: Michaela Riener – soprán, Monika Germino – housle (hrála svůj mimořádně náročný a rozsáhlý part zpaměti!) v již zmíněné skladbě L. Andriessena, Daan Vandewalle – klavír ve skladbě Elliotta Cartera „Dialogues“ a Hana Kotková – housle v Ligetiho koncertu.

Koncert zahájila skladba Petra Kotíka Solos and Incidental Harmonies. Ta výrazněji dramaturgicky kontrastovala s ostatními skladbami, tím poněkud utrpělo i její vyznění. Rozsáhlá plocha stále se opakujících postupů, ať již v melodické složce (flétna, housle), nebo kvart-kvintových souzvuků ve složce doprovodné (žestě), se po chvíli stává výrazně transparentním principem.

Petr Kotík

Množství symbolů a vzájemných propojení textů z Campanovy sbírky ve skladbě následující *La Passione* Louise Andriessena přineslo živou pulsující hudbu, která i přes svou celkovou délku neustále strhávala novou pozornost. Snad i díky tomu, že hudební motivky se neustále navrací v jiných souvislostech a permutacích.
*Dialogy* Elliotta Cartera pro klavír a orchestr jsou kompozicí, která svou barevností a rafinovanou stručností rovněž velmi zapůsobila, navíc s nábojem, který bych téměř neočekával u skladatele, jenž v letošním roce slaví své sté narozeniny (premiéra kompozice proběhla v Londýně 23. ledna 2003).

Poněkud rozpačitě se mi jevily *Reservoirs* Miroslava Srnky. Hudební materiál, především v první části kompozice, jasně odkazuje k programovému podtextu. Přesto - proud hudby se stále mlhavě vytrácel. To jsem chápal jako symbol vzhledem k oněm „zásobárnám“. Nicméně celková forma kompozice se poněkud rozmělňovala ve svém průběhu. Zde jsem pak již ztrácel pozornost.
Závěrečný Koncert pro housle a orchestr György Ligetiho je skutečnou přehlídkou mistrovské techniky, barevného myšlení (ladění podle alikvotních tónů kontrabasu, okaríny v dechové sekci…) a formální dokonalosti. Podobně jako například sonáta pro sólovou violu (1991 – 1994) přináší koncert (1992) zajímavý prvek ve formě a tím je výrazný kontrast mezi jednotlivými větami, odlišnost v obsahu a faktuře. Dílo působí velmi přesvědčivě a celistvě.	György Ligeti
Koncert byl skvělým zážitkem. Zůstává apel, zda by se nemělo právě takových koncertů objevovat na našich pódiích více. Tomáš Pálka

Poněkud rozpačitě se mi jevily Reservoirs Miroslava Srnky. Hudební materiál, především v první části kompozice, jasně odkazuje k programovému podtextu. Přesto - proud hudby se stále mlhavě vytrácel. To jsem chápal jako symbol vzhledem k oněm „zásobárnám“. Nicméně celková forma kompozice se poněkud rozmělňovala ve svém průběhu. Zde jsem pak již ztrácel pozornost.

Závěrečný Koncert pro housle a orchestr György Ligetiho je skutečnou přehlídkou mistrovské techniky, barevného myšlení (ladění podle alikvotních tónů kontrabasu, okaríny v dechové sekci…) a formální dokonalosti. Podobně jako například sonáta pro sólovou violu (1991 – 1994) přináší koncert (1992) zajímavý prvek ve formě a tím je výrazný kontrast mezi jednotlivými větami, odlišnost v obsahu a faktuře. Dílo působí velmi přesvědčivě a celistvě.

György Ligeti

Koncert byl skvělým zážitkem. Zůstává apel, zda by se nemělo právě takových koncertů objevovat na našich pódiích více.

Tomáš Pálka

Koncert Ostravské bandy předcházela pověst souboru složeného ze špičkových hráčů, kteří odvádějí špičkové výkony. Mohu potvrdit, že jsem se od nich dočkal všeho, co jsem očekával - kromě souhry, intonace, širokého dynamického a barevného spektra to byla málokdy vídaná stylová empatie. Interpreti dali vyniknout každé skladbě i přes to, že velmi různorodá dramaturgie, ukazující pět hudebních světů, mezi nimiž jsem souvislosti nenacházel, jim v jejich konání nemohla být nápomocna. Samotné skladby jsem tedy vnímal odděleně a z každé jsem si odnesl alespoň dílčí uspokojení.

Petr Kotík v programu (ne doslovně) uvedl, že chtěl své hudbě zachovat pohyb, dynamičnost, která ale bude takřka neměnná. Zvolil k tomu velmi střídmé prostředky, jejichž použití je cítit původností. Potěšilo mne, že autorovi jeho záměr vyšel, jednoduchá lineární faktura ve spojitosti s až příliš průhlednou vertikálou opravdu "protékala okolo mne". Kolega sedící vedle mne prohlásil, že o této hudbě bude přemýšlet, mne však k nějaké hlubší reflexi nevybídla. S přibývajícími minutami mi stále více připomínala LEGO, pár dílků, které kdosi stále přestavuje do nových (vlastně stále stejných) kombinací. Aby bylo jasno, mám více než rád hudbu, která jakoby nemá konkrétní obsah a čeká, vybízí, aby si ji posluchač naplnil. Ale tato hudba mi pro to nedala prostor, ani mne k tomu nijak nevybídla. Takže o ní nejvíc přemýšlím teď - rád bych věděl, pro koho vlastně byla napsána...
Louis Andriessen	Louis Andriessen ve mne zanechal opačný dojem – jeho skladba byla až útočně expresivní. Nešlo jí nepodlehnout, případný protest posluchačova estetického přesvědčení prostě převálcovala. Byla plná nápadů skvěle zasazených do celku a mám-li být čistě objektivní, nelze jí nic vytknout. Mohu-li být také trochu subjektivní, potom přiznávám, že jsem byl rád, když skončila. Cítil jsem se totiž jako po důkladné, ale velmi agresivní masáži. Na vině byla podle mne vertikála, která stála celou dobu (45 min.) na ostrých disonancích či mikrointervalech. Pokud ale i ta nejklidnější místa jsou řešena jako mixtura v malých nónách, potom je vertikála proti košatosti všech ostatních hudebních složek uniformní. Mně to vadilo.

Petr Kotík v programu (ne doslovně) uvedl, že chtěl své hudbě zachovat pohyb, dynamičnost, která ale bude takřka neměnná. Zvolil k tomu velmi střídmé prostředky, jejichž použití je cítit původností. Potěšilo mne, že autorovi jeho záměr vyšel, jednoduchá lineární faktura ve spojitosti s až příliš průhlednou vertikálou opravdu "protékala okolo mne". Kolega sedící vedle mne prohlásil, že o této hudbě bude přemýšlet, mne však k nějaké hlubší reflexi nevybídla. S přibývajícími minutami mi stále více připomínala LEGO, pár dílků, které kdosi stále přestavuje do nových (vlastně stále stejných) kombinací. Aby bylo jasno, mám více než rád hudbu, která jakoby nemá konkrétní obsah a čeká, vybízí, aby si ji posluchač naplnil. Ale tato hudba mi pro to nedala prostor, ani mne k tomu nijak nevybídla. Takže o ní nejvíc přemýšlím teď - rád bych věděl, pro koho vlastně byla napsána...

Louis Andriessen

Louis Andriessen ve mne zanechal opačný dojem – jeho skladba byla až útočně expresivní. Nešlo jí nepodlehnout, případný protest posluchačova estetického přesvědčení prostě převálcovala. Byla plná nápadů skvěle zasazených do celku a mám-li být čistě objektivní, nelze jí nic vytknout. Mohu-li být také trochu subjektivní, potom přiznávám, že jsem byl rád, když skončila. Cítil jsem se totiž jako po důkladné, ale velmi agresivní masáži. Na vině byla podle mne vertikála, která stála celou dobu (45 min.) na ostrých disonancích či mikrointervalech. Pokud ale i ta nejklidnější místa jsou řešena jako mixtura v malých nónách, potom je vertikála proti košatosti všech ostatních hudebních složek uniformní. Mně to vadilo.

Elliot Carter se představil seriálně znějící skladbou, proto jsem zpozorněl, tento svět je mi jako posluchači blízký. Řada ale byla cítit od začátku do konce. Možná u této skladby šlo (jediná polemika s jinak výtečnými interprety) více pomoci výrazovým dimenzím, některá místa jako by byla sušší, než nutně musela být. Nevím, jestli to bylo díky tomu, ale skladba na mne působila trochu suchopárně, připomínala mi hudbu Miltona Babbita. Ke konci mi znělo v hlavě „řada Tě chrání, řada Ti radí, řada Tě nikdy nezradí“ I am sorry.
Miroslav Srnka	Skladba Miroslava Srnky měla svou největší devizu v jemné práci s mikrostrukturou. Vše fungovalo, paleta barev byla velice široká, umně provázaná s vertikálou a nízká dynamická hladina ještě napomohla k faktu, že celek zněl velmi příjemně. Inu, je vidět, že její autor je obohacen velkou zkušeností s tím, co přináší opravdu nová hudba (především francouzská). A v tom je vlastně skryto vše, co mi vadilo – byla tato hudba původní? Na mne spíš působila jako výrobek, jehož zpracování ocením, ale jinak mne nechává chladným. To mi vysvětluje větu onoho vedle sedícího kolegy „nemůžu říct, že by to bylo silný“.

Elliot Carter se představil seriálně znějící skladbou, proto jsem zpozorněl, tento svět je mi jako posluchači blízký. Řada ale byla cítit od začátku do konce. Možná u této skladby šlo (jediná polemika s jinak výtečnými interprety) více pomoci výrazovým dimenzím, některá místa jako by byla sušší, než nutně musela být. Nevím, jestli to bylo díky tomu, ale skladba na mne působila trochu suchopárně, připomínala mi hudbu Miltona Babbita. Ke konci mi znělo v hlavě „řada Tě chrání, řada Ti radí, řada Tě nikdy nezradí“ I am sorry.

Miroslav Srnka

Skladba Miroslava Srnky měla svou největší devizu v jemné práci s mikrostrukturou. Vše fungovalo, paleta barev byla velice široká, umně provázaná s vertikálou a nízká dynamická hladina ještě napomohla k faktu, že celek zněl velmi příjemně. Inu, je vidět, že její autor je obohacen velkou zkušeností s tím, co přináší opravdu nová hudba (především francouzská). A v tom je vlastně skryto vše, co mi vadilo – byla tato hudba původní? Na mne spíš působila jako výrobek, jehož zpracování ocením, ale jinak mne nechává chladným. To mi vysvětluje větu onoho vedle sedícího kolegy „nemůžu říct, že by to bylo silný“.

Houslový koncert György Ligetiho svou sílu měl. Obrovskou. Krom toho jsem při jeho poslechu nebyl ničeho přesycen, celou dobu jsem si uvědomoval, že takhle vypadá dokonalost. Skladba mluvila ke mně i se mnou, měl jsem možnost se v ní snadno orientovat a díky tomu jsem stačil zpracovávat vše, co mi v emotivní rovině přinášela. Pro mnohé skladatele může být tento koncert vzorem dokonalé práce s tektonikou. Prostě, po dlouhé době jsem skutečně jásal – mimo jiné nad fenomenálním, strhujícím výkonem Hany Kotkové.

Ondřej Štochl