A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Giorgio Tedde – Polaris

Lukáš Sommer 19.6.2008

Jednou z nejlépe přijatých skladeb letošní přehlídky Pražské premiéry byla novinka Giorgia Tedda s názvem Polaris uvedená 5. dubna. Přítomný autor mohl být s provedením zcela spokojen, shoda mezi partiturou a znějícím výsledkem je téměř doslovná. Bylo radost slyšet hudbu nestojící proti zdi, skvěle interpretačně dotaženou. Skladba z letošního roku vychází, jak se dovídáme z partitury, „z idey neměnné konstanty, kolem které krouží celý vesmír“. Takto abstraktní inspirace měla naštěstí oporu v základním gestu díla, které bylo založeno na těkavě dramatické akci v diskantových a středních polohách s oporou hutných fundamentálů. Tato - až tělesná - podoba hudby skvěle korespondovala s vizuální představou čehosi pevného, okolí nabalujícího.

Jazyk díla vychází z tradice Bartókovské hudební řeči, záměrně dopracovává některé její hudební principy (např. rytmus, využití folklorních prvků, bitonalitu atd.). Nejedná se však o stylovou rekonstrukci, která by možná u tak definitivní osobnosti, jakou Bartók je, působila nepatřičně. Šlo spíše o hudebně-technický problém, na který skladatel svou kompozicí upřel zrak. Ve svém průvodním slovu se Tedde poměrně jasně vymezil vůči avantgardnímu chápání rytmu, coby labilní veličiny. Jeho cílem je naopak vycházet z periodického členění a jeho nabouráváním nacházet nové vztahy uvnitř rytmické struktury. Skladba tento princip domyslela v míře vrchovaté – tektonická suverenita, s jakou Tedde ovládl takřka patnáctiminutovou gradační plochu, je úctyhodná. Z málokteré skladby přehlídky šlo cítit tak silné zaujetí jedním jediným principem, který dominoval všem ostatním hodnotám díla. Kdo od počátku přistoupil na tento autorův záměr, byl zaujat od prvních okamžiků. Kdo hudbu vnímal – pro svou vlastní stylovou preferenci - s rezervou, musel po pár minutách uznat, že ho přesto „něčím“ přepadla.
Materiál díla vychází z velmi střízlivě vrstvené poly-modality. Jedna její část je zabarvena do diatoniky s příklonem k prázdným intervalům, druhá tuto čistotu nabourává tritónovými a septimovými střety – jazyk ne nepodobný severským autorům. Občasné mollové zabarvení je výsledkem spíše melodického pohybu, preference prázdných intervalů je záměrná. Souzvukový materiál na sebe nijak neupozorňuje, neboť „řečí“ hudby je převážně ostinátní rytmus, jehož narušení pokaždé rozehraje vlnu nových zvukových akcí. Zprvu banálně působící ostinátní figury podnikají nové a nové proměny, témbrové podbarvení crescendujících tónů je rytmicky promyšleno tak, aby vytvářelo novou vrstvu k ostinatu. Časem se vnímání hudby přeorientuje a jaksi přestáváme pozorovat jednotlivé hudební akce jako individua, mysl je zcela v zajetí samotného procesu vrstvení. Svítivé zadržení klastrové harmonie je vrcholem díla a zajímavé propojení s „dnešní“ spektro-tonalitou, která se – jak vidno – stává zajímavou novinkou, ne-li proudem současné hudby.

Jazyk díla vychází z tradice Bartókovské hudební řeči, záměrně dopracovává některé její hudební principy (např. rytmus, využití folklorních prvků, bitonalitu atd.). Nejedná se však o stylovou rekonstrukci, která by možná u tak definitivní osobnosti, jakou Bartók je, působila nepatřičně. Šlo spíše o hudebně-technický problém, na který skladatel svou kompozicí upřel zrak. Ve svém průvodním slovu se Tedde poměrně jasně vymezil vůči avantgardnímu chápání rytmu, coby labilní veličiny. Jeho cílem je naopak vycházet z periodického členění a jeho nabouráváním nacházet nové vztahy uvnitř rytmické struktury. Skladba tento princip domyslela v míře vrchovaté – tektonická suverenita, s jakou Tedde ovládl takřka patnáctiminutovou gradační plochu, je úctyhodná. Z málokteré skladby přehlídky šlo cítit tak silné zaujetí jedním jediným principem, který dominoval všem ostatním hodnotám díla. Kdo od počátku přistoupil na tento autorův záměr, byl zaujat od prvních okamžiků. Kdo hudbu vnímal – pro svou vlastní stylovou preferenci - s rezervou, musel po pár minutách uznat, že ho přesto „něčím“ přepadla.

Materiál díla vychází z velmi střízlivě vrstvené poly-modality. Jedna její část je zabarvena do diatoniky s příklonem k prázdným intervalům, druhá tuto čistotu nabourává tritónovými a septimovými střety – jazyk ne nepodobný severským autorům. Občasné mollové zabarvení je výsledkem spíše melodického pohybu, preference prázdných intervalů je záměrná. Souzvukový materiál na sebe nijak neupozorňuje, neboť „řečí“ hudby je převážně ostinátní rytmus, jehož narušení pokaždé rozehraje vlnu nových zvukových akcí. Zprvu banálně působící ostinátní figury podnikají nové a nové proměny, témbrové podbarvení crescendujících tónů je rytmicky promyšleno tak, aby vytvářelo novou vrstvu k ostinatu. Časem se vnímání hudby přeorientuje a jaksi přestáváme pozorovat jednotlivé hudební akce jako individua, mysl je zcela v zajetí samotného procesu vrstvení. Svítivé zadržení klastrové harmonie je vrcholem díla a zajímavé propojení s „dnešní“ spektro-tonalitou, která se – jak vidno – stává zajímavou novinkou, ne-li proudem současné hudby.

Giorgio Tedde a Kaspar Zehnder krátce po premiéře skladby Polaris	Něčím je Teddeho skladba velmi podobná Koncertu pro orchestr Witolda Lutosławského. Těžko to říct oklikou – Polaris dociluje tradičními prostředky něčeho, pro co se jiní od nich odvracejí. Stejně jako Lutosławski dospěl poly-modalitou k rovnováze souzvukových protikladů, a tím donutil posluchače vnímat víc vrstvy než bloky, dochází Tedde hutnějším vrstvením poly-modality k dojmu spektra, byť na jeho partituře není spektrálního zhola nic. Chceme-li si zkrátka obě skladby vychutnat, nelze je poslouchat jinak, než vertikálním putováním z nástroje do nástroje a hudební skládačku dotvářet v hlavě. Komu se nechce totéž podnikat v hustém intervalovém rastru, pro jehož zpětnou rekonstrukci se ne každému bude chtít trávit čas u notebooku, najde v Teddeho hudbě naturálnější přístup, který funguje a baví. Polaris je zkrátka originální, živelná, bezprostřední hudba – demonstrativně široká, trochu neukotvená a netradičně skloňující obecné hudební kódy evropské tradice. Autoři jako Tedde mě vždycky přitahují.
Jsou sami – nestojí za nimi „právě aktuální dění“, žádný zvukový bunkr, instituce, ne-li něco horšího. Aniž by chtěli, jsou právě oni něčím zcela originální – těžko paušalizovat, možná proto, že je jejich tvorba tak nepoddajná přiřazení a má ze současné zvukové produkce největší potenciál k diskursům. Malá futuristická provokace: Nechce se nám zaplakat nad skladatelem s popraskanými zorničkami a vyšisovanou tváří od laptopu? Giorgio Tedde přišel na koncert v sandálech...

Giorgio Tedde a Kaspar Zehnder krátce
po premiéře skladby Polaris

Něčím je Teddeho skladba velmi podobná Koncertu pro orchestr Witolda Lutosławského. Těžko to říct oklikou – Polaris dociluje tradičními prostředky něčeho, pro co se jiní od nich odvracejí. Stejně jako Lutosławski dospěl poly-modalitou k rovnováze souzvukových protikladů, a tím donutil posluchače vnímat víc vrstvy než bloky, dochází Tedde hutnějším vrstvením poly-modality k dojmu spektra, byť na jeho partituře není spektrálního zhola nic. Chceme-li si zkrátka obě skladby vychutnat, nelze je poslouchat jinak, než vertikálním putováním z nástroje do nástroje a hudební skládačku dotvářet v hlavě.

Komu se nechce totéž podnikat v hustém intervalovém rastru, pro jehož zpětnou rekonstrukci se ne každému bude chtít trávit čas u notebooku, najde v Teddeho hudbě naturálnější přístup, který funguje a baví. Polaris je zkrátka originální, živelná, bezprostřední hudba – demonstrativně široká, trochu neukotvená a netradičně skloňující obecné hudební kódy evropské tradice. Autoři jako Tedde mě vždycky přitahují.

Jsou sami – nestojí za nimi „právě aktuální dění“, žádný zvukový bunkr, instituce, ne-li něco horšího. Aniž by chtěli, jsou právě oni něčím zcela originální – těžko paušalizovat, možná proto, že je jejich tvorba tak nepoddajná přiřazení a má ze současné zvukové produkce největší potenciál k diskursům. Malá futuristická provokace: Nechce se nám zaplakat nad skladatelem s popraskanými zorničkami a vyšisovanou tváří od laptopu? Giorgio Tedde přišel na koncert v sandálech...