A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Petr Wajsar – Bellvoices

Lukáš Sommer 18.6.2008

Netradiční koncert 31. března ve Dvoraně Rudolfina byl dějištěm hned několika světových novinek. Skladatel Petr Wajsar se představil kompozicí zvanou Bellvoices pro ženské hlasy a zvukovou stopu. Inspirací autorovi byly zvony ve frankfurtském kostele, jejichž elektronické zpracování bylo založeno na izolování fundamentálních prodlev alikvotního spektra. Dívčí sbor Brécy přispěl ke skvělé premiéře, která jako jedna z mála celé přehlídky počítala s parametry prostoru.

Petr Wajsar	Minimalistická faktura díla dobře korespondovala s autorovým požadavkem postupného vrstvení harmonie k prodlevám zvonů, skladba získala – autor promine – až „haluzoidní“ atmosféru. Každá z dívek, rozmístěných po prostoře Dvorany Rudolfina, měla svůj izolovaný patern, dialog polyrytmů vyústil v těkavou heterofonii. Střed díla tvořil homofonní díl pracující s hutnými harmonickými bloky, nad nimiž v diskantové poloze občas prosvitl názvuk melodie v augmentacích. Celkové gradaci pomohlo vrstvení zvonů, jejichž občasná tříštivost působila velmi čistě, za což jistě může i autorem provedená počítačová transpozice harmonických spekter, neboť mnohé střety by bez ní narušily požadovanou harmonii. Ta se odvíjela velice pozvolně. Na skupinku ges-es se postupně vrstvily intervaly as-f, des-b, es-c. Jak se spektrum pomocí malých tercií rozšiřuje, stále více vystupuje z hranice diatonické modality a tíhne k septimovým střetům.
Další harmonický vývoj hudby nepokračuje lineárně, každá souzvuková změna proběhne ihned, i když není narušena polyrytmická struktura hlasů. Jejich vrstvení je zapříčiněno metrickým odlišením paternů. Jeden má periodu 8/8, druhý 7/8, další 5/8 atd. Harmonický vývoj sestupně opadá a časem upozorní na absenci i jiného principu, než je zadržení hutného, měnlivého bloku. Ten je až příliš odvozen z původního souzvuku a vzhledem k omezenému intervalovému výběru je mnohdy předvídaný. Jeho trvání není nijak zvlášť modelováno, na vztahy paternů uvnitř hudební struktury si tak ucho zvykne příliš brzy. Jsou to ale nárazové harmonické změny, které posluchače vedou a nedovolí povolit jeho pozornost. Autor tato posunutí v tekoucím proudu hudby podniká bez příprav, což ostře kontrastuje s dynamikou, která chce být právě tím „prostředníkem“ mezi harmonickými změnami. Výsledný dojem připomíná až vizuální obraz rádiového přeladění frekvence na jinou stanici. Dynamika zde navíc hraje roli jakési podprahové významovosti mezi bloky a přisuzuje jim (možná nevědomky) určitou citovou charakteristiku. Střední díl je pro mě jedinou spornou stránkou skladby. Homofonní prodlevy septakordů, byť s diatonickým zahuštěním, těžko lze považovat - s ohledem na předchozí kontext - za věrohodný vrchol. Úsek, ve kterém je oblast tónové hudby opuštěna a na moment se prosadí i naturální vrstvení zvonů, je právě tím, co by člověk poslouchal rád a déle. Návrat k původním paternům se zdá také jako příliš upjatý a mající formu pouhého zarámování. Proč ale rámovat něco dosud tak svobodně plynoucího? To vše jsou ale otázky vznikající s velkým vypětím sil překonat opojnou atmosféru, kterou Petr Wajsar namíchal víc než vynalézavě. Skrytá meditativní rovina je vlastně dost překvapivá - s dravým dynamismem Waltzaru a koketním úšklebkem elektronických Ptáčků má pramálo společného, jako by se autorův rukopis vydal novým směrem.

Petr Wajsar

Minimalistická faktura díla dobře korespondovala s autorovým požadavkem postupného vrstvení harmonie k prodlevám zvonů, skladba získala – autor promine – až „haluzoidní“ atmosféru. Každá z dívek, rozmístěných po prostoře Dvorany Rudolfina, měla svůj izolovaný patern, dialog polyrytmů vyústil v těkavou heterofonii. Střed díla tvořil homofonní díl pracující s hutnými harmonickými bloky, nad nimiž v diskantové poloze občas prosvitl názvuk melodie v augmentacích. Celkové gradaci pomohlo vrstvení zvonů, jejichž občasná tříštivost působila velmi čistě, za což jistě může i autorem provedená počítačová transpozice harmonických spekter, neboť mnohé střety by bez ní narušily požadovanou harmonii. Ta se odvíjela velice pozvolně. Na skupinku ges-es se postupně vrstvily intervaly as-f, des-b, es-c. Jak se spektrum pomocí malých tercií rozšiřuje, stále více vystupuje z hranice diatonické modality a tíhne k septimovým střetům.

Další harmonický vývoj hudby nepokračuje lineárně, každá souzvuková změna proběhne ihned, i když není narušena polyrytmická struktura hlasů. Jejich vrstvení je zapříčiněno metrickým odlišením paternů. Jeden má periodu 8/8, druhý 7/8, další 5/8 atd. Harmonický vývoj sestupně opadá a časem upozorní na absenci i jiného principu, než je zadržení hutného, měnlivého bloku. Ten je až příliš odvozen z původního souzvuku a vzhledem k omezenému intervalovému výběru je mnohdy předvídaný. Jeho trvání není nijak zvlášť modelováno, na vztahy paternů uvnitř hudební struktury si tak ucho zvykne příliš brzy. Jsou to ale nárazové harmonické změny, které posluchače vedou a nedovolí povolit jeho pozornost. Autor tato posunutí v tekoucím proudu hudby podniká bez příprav, což ostře kontrastuje s dynamikou, která chce být právě tím „prostředníkem“ mezi harmonickými změnami. Výsledný dojem připomíná až vizuální obraz rádiového přeladění frekvence na jinou stanici. Dynamika zde navíc hraje roli jakési podprahové významovosti mezi bloky a přisuzuje jim (možná nevědomky) určitou citovou charakteristiku.

Střední díl je pro mě jedinou spornou stránkou skladby. Homofonní prodlevy septakordů, byť s diatonickým zahuštěním, těžko lze považovat - s ohledem na předchozí kontext - za věrohodný vrchol. Úsek, ve kterém je oblast tónové hudby opuštěna a na moment se prosadí i naturální vrstvení zvonů, je právě tím, co by člověk poslouchal rád a déle. Návrat k původním paternům se zdá také jako příliš upjatý a mající formu pouhého zarámování. Proč ale rámovat něco dosud tak svobodně plynoucího?

To vše jsou ale otázky vznikající s velkým vypětím sil překonat opojnou atmosféru, kterou Petr Wajsar namíchal víc než vynalézavě. Skrytá meditativní rovina je vlastně dost překvapivá - s dravým dynamismem Waltzaru a koketním úšklebkem elektronických Ptáčků má pramálo společného, jako by se autorův rukopis vydal novým směrem.