Experimentování je přece krásná věc! - polemika s Jiřím Gemrotem

Jan Rybář 12.6.2008

Ačkoliv na rozhovor se skladatelem Jiřím Gemrotem „Často máme plné břicho ale prázdnou hlavu“ již reagoval Prof. Marek Kopelent, rozhodl jsem se vnést do této konfrontace rovněž pohled zástupce mladé generace – tedy pohled svůj vlastní. Rozhodně nechci Jiřímu Gemrotovi vyvracet jeho vlastní názory na hudbu. Ty máme každý jiné a je to naprosto v pořádku. Těžko může jedna strana druhé diktovat, co se tomu či onomu má líbit. Samozřejmě, ani mně se nelíbí všechno, a mnohdy to jsou i tzv. prověřené hodnoty. Každý máme své oblíbené autory a na druhé straně autory, kteří jdou mimo naše vnímání a s jejichž hudebním jazykem nejsme schopni se ztotožnit. Málokdo už však je schopen říci: „tato skladba je dobrá, ale mně se vůbec nelíbí“. 

Jiří Gemrot však není pouhým komponistou, ale je zároveň profesorem na Pražské konzervatoři a jako takový má velký vliv na svoje žáky. Ti ho berou jako autoritu a zároveň k němu i jistým způsobem vzhlížejí. Přenáší-li vlastní estetické smýšlení na své žáky způsobem naznačeným v rozhovoru, nechtěl bych jako student poznávat širokou paletu soudobé hudby právě jeho prostřednictvím. Já  sám jsem na konzervatoř nechodil. Studoval jsem hudební větev Gymnázia Jana Nerudy a dodnes jsem tomu velmi rád. Mým učitelem skladby byl prof. Vladimír Tichý. Do jisté míry se dá říci, že kompozičně-estetická východiska Jiřího Gemrota a Vladimíra Tichého nejsou příliš vzdálená. Způsob nahlížení na současnou hudbu je však diametrálně odlišný!

Jan Rybář

Nikdy nezapomenu na to, jak mě profesor Tichý neváhal v jistém stádiu mého studia seznámit se zásadními díly poválečné avantgardy (Penderecki, Lutoslawski, Ligeti, ad.). Cítil, že to, co mám za sebou, již nelze dále  rozmělňovat, že je potřeba jít dál. Otevřel mi nové hranice poznávání hudby a já jsem si z toho vzal to, co pro mě bylo podstatné. Co však činí  Jiří Gemrot? Přesvědčuje sebe i své okolí o tom, že vývoj hudby za posledních sto let nemá smysl, a že je nutno jít zpět. Kdo však šel kdy zpět? Nemám teď na mysli neoklasicismus, neoromantismus, atd. Psal snad Šostakovič jako Mahler? Stravinskij jako Mozart, či píše Pärt jako Bach?

Nechci zavést tuto polemiku na politickou úroveň jak činí prof. Marek Kopelent. To je v současné době, alespoň tedy pro mě, v podstatě irelevantní. Podezírám však  Jiřího Gemrota z jiné věci, v mnohém možná ještě nepochopitelnější. Tou věcí je neznalost. Jiřímu Gemrotovi do hlavy nevidím a vycházím pouze z toho, co jsem si přečetl. Házet progresivní, či snad avantgardní soudobou hudbu do jednoho pytle s performancemi v podstatě experimentálními (sbíječky, některé počiny J. Cage) je dle mého názoru nedostatečná orientace a neznalost hudební historie.
 
Nedávno jsem přemýšlel nad tím, jaké kompozice jsou vlastně experimentální. Došel jsem k překvapivému zjištění, že takových kompozic je v podstatě poměrně málo. Jedná se o část tvorby Johna Cage, pár raných opusů Pendereckého, některé výzkumnické počiny Ligetiho, atd.  Podíváme-li se třeba na slavné Ligetiho Lontatno nebo Requiem, nalezneme tam nové, originální (možná i experimentální) řešení a přístup ke kompozici, ale ve svém výsledku se jedná o svébytnou, silnou a stavebně výborně zvládnutou kompozici. Rovněž pozdní díla Johna Cage či Mortona Feldmana jsou krásnými, meditativními skladbami s promyšlenou koncepcí i  harmonií a nikoli pouze experimentování s notami.

Když se nad tím vším zamyslím, mám pocit, že Jiří Gemrot v podstatě „nezkousnul“, anebo (v horším případě) nepochopil, že tím hlavním rozdílem mezi hudbou tradičního charakteru a hudbou, řekněme progresivní, je právě diametrálně odlišný přístup ke komponování - jiný druh myšlení. Ligeti v Lontanu pracuje s přeléváním harmonií, barev a hustoty a tím vytváří novou, originální expresi. Steve Reich zase staví na konfrontaci rytmických patternů a jejich posouváním a opakováním. Jeho harmonický plán je velmi diatonický, avšak myšlení je úplně nové.

Nejpřekvapivější však je to, že Jiří Gemrot považuje evropskou hudbu staršího data za něco přirozeného. Opět tu narážíme na postoj, který bych od profesora Pražské konzervatoře neočekával. Stačí se podívat do kultur neevropských a zjistíme, že tomu tak není. Tonalita, (jíž Jiří Gemrot nazývá přirozeností) je systém, který je naprosto uměle vytvořený pro potřebu jistého typu hudebního jazyka, který se vyvíjel v Evropě. Indická kultura například pracuje s mikrointervaly, myšlení tradiční japonské hudby má blíže k progresivní soudobé hudbě než k hudbě klasické a zmíněný Steve Reich se např. velmi inspiroval tradiční hudbou africkou, jejíž rytmické patterny jsou do klasické evropské notace téměř nezapsatelné.

Bohužel jsem se však v rozhovoru nedočetl nic více, než populistické srovnávání jednoho krajního a spíše provokativního experimentu s tzv. „opravdovou hudbou“. Bojí se snad Jiří Gemrot napsat otevřeně, že třeba Ligeti, Lutoslawski, či Berio je špatná hudba? Ono se lehce řekne a obhájí, že nahraná sbíječka je nesmysl. Ale nechť Jiří Gemrot zkusí obhájit názor, že Ligetiho Lontano či Beriova Symfonie je nesmysl a planý experiment.

Na závěr bych ještě dodal, že často zkoumám na internetu programy zahraničních orchestrů či festivalů a nemám pocit, že by dramaturgové „pochopili, že sto let planého experimentu je za námi“ a v novém století začínají zase hrát tu „správnou“ hudbu. A navíc: experimentování je přece krásná věc!