Je zřejmé, že to bude problém pro řadu hudebních ideologů – nelze přeci použít Beethovena spolu s ostinátem bicí soupravy! Nelze jen tak zformulovat „moderní“ spektrum a shodit jej „trapnou“ flétnovou melodií v půlových hodnotách! Řešení? Podprahová významovost mezi sebou hovořících hudeb byla natolik semknutá, že vytvořila nový tvar  - je to hudba, ale výsledek se nepodobá hudebnímu zážitku. Jako byste zhlédli Lynchův film a viděli vysoce strukturované scény, jejichž řazením vznikne něco, co funguje, nelze to zapřít, ale vzpírá se to dosavadní nauce, jak „uštrikovat“ film. Vlastně lhostejno, zda film, spektralismus, nebo baroko. Možná proto bezprostředně po premiéře dávali najevo nadšení právě posluchači vesměs náhodní, zbloudivší japonští turisté, všichni překvapení náhlou silou prapodivně nevzhledného jazyka, jenž byl naopak příčinou mnohých odsudků lidí z oboru. Dílu se tak sice nevyhne kolektivní podezření z megalomanství a nekázně, ale o to větší může být útěcha, že promlouvá ryzím, intimním a samo-svým světem k tomu, kdo projeví zvědavost.
 
Tvar kompozice vyhlíží jako nepravidelný mnohoúhelník -  a při analýze je třeba ptát se, proč na nás jedno spektrum vůči Beethovenově fragmentu působí právě takto a ne jinak. Zjistíme totiž, že do náhodné koláže má skladba daleko a příprava materiálu je značně sofistikovaná. Je zde úvodní konsonantní melodie zobcové flétny, jež svým originálním intervalovým obrysem člověku jednou provždy utkví v paměti. Je zde lineárně vedené spektrum pomocí prodlev - tu směřující k volné atonalitě, tu k spektro-tonálnímu prosvětlení. Je zde vertikálně cítěné spektrum vyjádřené těkavým pohybem hlasů, či legatovým ‚výbuchem‘ – prvkem, na který narazíme i v předchozím Kadeřábkově díle. Přirozená čistota těchto komplexů je dána počítačovou analýzou, neboť tónový výběr z analyzovaného spektra vzniká na fundamentálu přirozeného pra-zvuku, není tedy umělý. Je zde quasi-ostinátní pohyb bicí soupravy, nad níž probíhá kontinuální melodická gradace. Je zde fragment Beethovenovy Eroicy a její fajnšmekrovské „rozebrání“. Je zde neo-rockový názvuk ostináta se syrovým komentářem tleskajících sboristů s frkačkami a rázný vpád elektronické složky. V ní slyšíme zdeformované reklamní spoty - demonstrace obludnosti komerčních zvukových produktů snad ani nemůže být lapidárnější. Bylo by hloupé chtít dosavadní vazby se silným sémantickým a narativním nábojem vysvětlovat, jisté ale je, že vrcholový význam má právě ona elektronická plocha. Jako by negativní síly došly svého maxima. Následné imitační hymnické zpracování úvodní melodie působí jako ostrý protiklad a odpověď na vztahy uvnitř kompozice. Závěr má úchvatnou citovou sílu. Melodie, jež vznikla jako vzpomínka na zemřelého, je nositelkou slov „Chvalte ho, slunce s měsícem, chvalte ho, všechny jasné hvězdy“. Závěrečné tutti je několikrát narušeno břitkým spektrálním mihotáním, jež se stává tečkou díla – otazníkem.