Ale pane Gemrote...
Marek Kopelent 5.6.2008
reakce na rozhovor s Jiřím Gemrotem
Znovu a opět je třeba chválit Lukáše Sommera za to, že vyvolal v život A tempo revue. Nejen to. Nebál se garantovat a skutečně dodržet její otevřenost různým názorům, střetům, dialogu a polemikám.
Nejnověji se tak stalo otištěním rozhovoru Otomara Kvěcha s Jiřím Gemrotem. Jak důležitý je to příspěvek ke studiu temných stránek kulturní politiky a ideologie komunistického režimu před téměř padesáti lety! Ale ano, opravdu je tomu tak, neboť v položených otázkách a odpovědích na ně nacházíme téměř autentické znění způsobu, jak se tenkrát bojovalo proti ideologickému nebezpečí vnikajícímu plíživě do naší hudební scény ve formě tzv. Nové hudby. Za argumenty sloužily excesy některých tvůrců patřící to do sféry hledání, kde hrály roli sbíječky či „šimpanzí patlanice“. Pozor ale, v tomto případě šlo o aplikaci náhody při pokrytí plochy barvami, byť to byl samozřejmě průzkum obskurní a vážně ho mohli brát leda snobi. Charakterizovat vznikající umělecký styl takovými okrajovými jevy je ovšem čirá zlomyslnost a má mít odstrašující účinek. V řeči ideologů se ovšem skrývalo to, že se novou hudbou nezabývali a plavali po povrchu.
Je ovšem téměř absurdní mluvit po padesáti letech stejnou demagogickou řečí a styl, který pan Gemrot nemá v lásce, charakterizovat sbíječkami a zpěvy ptáčků - „patří do snobsko-dekadentní kategorie“. Bože můj, prospal pan Gemrot snad celý život a probudiv se, domnívá se, že se nachází na konci padesátých let a v průběhu šedesátých 20. století v ČSR?! Hudba a hluk - vždyť hranice tónové hudby jsou dávno překročeny a zvuk se stal její nedílnou součástí (EAH, řeč atd..). Co je hluk? Podle slovníku „zvuk projevující se rušivě“. Tato kategorie zvuku opravdu byla povýšena na materiál charakterizující avantgardu? Ale pane Gemrote… Přesně jak ti komunisti se zdráháte uznat existenci jednoho stylu (Nová hudba) a používáte k tomu zástupný pojem experiment, dokonce planý, který existuje 100 let (sic!). Experiment je zkoušení něčeho nového, dosud neznámého, pokus. Ten však už dávno jako součást rodícího se stylu skončil. Ne proto, že by „vedle tradiční hudby neobstál“, jak pravíte, ale proto, že experiment nemůže být dlouhotrvajícím jevem. Přímo historický význam bude mít Váš soud, že „mrzuté je, že absolutní většina té hudby není dobrá“. Garantujete tedy svým studentům, že když setrvají u tradiční, přirozené (?) hudby, bude zároveň dobrá?
|
Co mě děsí je, že oba pánové s těmito názory učí na Pražské konzervatoři a budou tuto vymlácenou a ideologicky přiotrávenou slámu cpát do hlav svých žáků. Navíc pan Kvěch jistě není bez ambicí usednout na pedagogickou židli katedry skladby HAMU, jen co se uvolní. Bože chraň. Nakonec k Šostakovičovi. Je dodnes absurdní, že tento skladatel spolu s Prokofjevem byl autoritou, kterou vyznávali svazoví funkcionáři (bezpochyby i tajemník O. Kvěch), ačkoli museli vědět, že on i Prokofjev byli obětí pronásledování zrůdným ideologem Ždanovem a Chrenikovem, svazovou zkamenělinou SSSR. Jaká úleva, že je to za námi! |
|---|
Tato moje reakce není ani tak určena oběma autorům, ale spíš mladým skladatelům.