Ondřej Macura: Indicie Edice Tvar, svazek 1 (Abonentská příloha literárního obtýdeníku Tvar, Praha 2007, 56 stran)

Veronika Zýková 4.6.2008

Indicie, sbírka Ondřeje Macury (nar. 1980), jsou prvním vydaným svazkem z nové ediční řady, která vznikla jako příloha literárního obtýdeníku Tvar. Na první pohled nepříliš vzhledná „tvarovská“ obálka, vyhlížející spíše jako jakýsi návod elektrospotřebiče značky ETA, ukrývá osobité básnické vyjádření, které by mohli ocenit také čtenáři mimo okruh předplatitelů Tvaru, pokud by se k nim Indicie (například prostřednictvím knihovny) dostaly.

Macurovu básnickou prvotinu (na svém kontě má taktéž knihu povídek nazvanou Hnízdo, již vydal Tvar v roce 2001) tvoří dvě skladby – Beethoven a Indicie. První, kratší z nich, je rozdělena do devíti částí. Sepjatost s Beethovenovými symfoniemi a klavírními skladbami je všudypřítomná. Básníkova existence jako by byla zasažena a prosycena dobou minulou. Beethovenova hudba se zdá být inspirací a zároveň fascinací (Pust mě, hudbo, / nepouštěj mě, vyvýšená krví…), nedílnou součástí života: Celý den vedle vrtali hmotu. / Pouštěl jsem hudbu, abych je přehlušil (…).

Zpřítomněni jsou Goethe i Ulrika, čteme úryvky z Beethovenovy korespondence. Do všednodenní reality proniká v podobě Beethovenovy hudby cizí element; zběsilá imaginace, kdy zestárlá Ulrika rozestýlá mrtvolu postýlky / bronzová bysta padá.Na jiném místě Macura pojí zdánlivě vzdálené výrazivo do překvapujících a originálních souvislostí – Psí jatelina vrtí ocasem, chodící keř, / na němž blechy rostou bez pecek.

Již začátek druhé, podstatně delší skladby o třiceti šesti částech je důkazem autorova vtipu – téměř mystický tón (Tušíš za mlhami / divně roztoužený / moře utopených…) se záhy mění v realitu všednosti („No jo, filozofii, právo, medicínu / a bohužel i teologii jsi studoval…“ Syreček / s krví na talíři / tvému srdci se podobá). Vedle užití nečekaných asociací a přirovnání je zřejmě nejsilnější stránkou skladby opět propojení minulosti s přítomností, například ve formě výstižně nadsazeného používání toho nejsoučasnějšího jazyka: Učil na ČV vole UT, / (…) Za všecky vole hříchy se teď / flambuje, ale jak ten uměl rožnit.

Vrstvení asociací a originálních obrazů se Macura přidržuje v obou skladbách. Ve druhé se již nesetkáváme s Beethovenem a spol., ale autor k nám přivádí několik dalších historických postav, stejně jako těch literárních. Otázkou je, do jaké míry jimi Macura zabydluje svůj fikční svět ústrojně a nakolik je jejich zakomponování do textu pouhou exhibicí. Název skladby dává tušit, že na své si přijde i čtenář pátrající. A pozornější četba ukazuje, že ony osoby opravdu mají své nezastupitelné místo ve světě literatury, pověstí a mýtů, kterým se Macura obklopil.

Vyrovnává se s historií, reaguje na Rukopisy: Vaším patronem je Boleslav, naším Václav! / ale bylo jim to na prd (…); Když jsem ještě chodil s Hankou a Lindou, / bál jsem se veřejně smát (…); bez zmínky nezůstávají ani Viktor Dyk, Jaroslav Vrchlický či Jan Neruda (…a změnit se ve vodu, jež protéká / rezavým kohoutkem / v domě U Tří lilií.). Historie, minulost české země se Macury dotýká, a tak ji ve své sbírce často tematizuje – tvoří parafráze (Svatý Prokope, / orádluj nás, / k rádlu nás přivaž, / ty tolik staroslověnský...) a paralely, jakoby uvažuje nahlas.

Některé pasáže připomínají zaříkadla, oscilují však někdy na hraně jednoduché říkanky, což je však zřejmě Macurův záměr, stejně jako to, že se často uchyluje k repetitivnosti. Ta někdy význam zesiluje, jindy však opakování působí jako projev nadprodukce, vytrácí se původní vtip, je rušivé (…ohnivý vánek rozpráší popel / ohnivé můry vzlétnou; jen herci nehoří / ohnivá soulož, ohnivý durman / ohnivá písmena…).

Dalo by se říct, že Macurova poezie je stejně současná jako minulá. Nechybí v ní však ani rozměr tělesnosti. Tu zde zastupuje nejrůznější zvěř (především šelmy). Krása není nic trvalého, toho si je Macura vědom, když píše: Šelmy šly spát; / kaluže krve osaměly, / nastal bílý den, / démon krásnou tvář zakryl kýblem… Spojení něčeho vyššího s tím nejpřízemněji lidským je typickým prvkem, na kterém Macura staví svou poezii. Zároveň z jeho slov prosvítá, že si je tohoto propojení vědom sám, lidé kolem je nevnímají: (…) neví, co je Antonín Sova u počítače v Městské knihovně, / že netopýr v kožené bundě je směšný, zatímco Teréza Nováková je divně veselá (…).

Básník jako by se ve formě druhé osoby, která převládá, obracel zároveň k sobě i ke čtenáři – tak působí obě skladby velmi osobně, jako výpověď o životě, ve kterém minulost a přítomnost není oddělena jasnou hranicí. Oběma skladbám je vlastní plynulý přechod od volného verše k vázanému.

Macurovy Indicie stojí za to vnímat právě jako projev individuality a zdánlivé nespoutanosti, za níž však stojí důkladně promyšlená koncepce. Přes značnou provázanost lze číst Beethovena i Indicie také po jednotlivých částech – některé celky mohou stát samy o sobě jako dobrá báseň. Macura vytvořil originální kompozici, ve kterém čtenáři předkládá svůj svět, jenž mu nemusí být blízký, ale má své osobité kouzlo.