Jiří Gemrot: Často máme plné břicho ale prázdnou hlavu

Otomar Kvěch 29.5.2008

 

Jiří Gemrot patří k nejvýraznějším hudebníkům, které jsem poznal. Jeho proniknutí do hudební tkáně, do obsahu a smyslu předváděné hudby je dokonalé. Není proto divu, že je dnes nejvyhledávanějším hudebním režisérem. Jeho příspěvek k nahrávání není jen v běžné práci typu oprav nesouhry, distonací, apod. Jiří Gemrot umí na místě od režisérského stolku vdechnout hudebníkům nápad na lepší interpretaci detailu i celku, na lepší výklad natáčené hudby. Inteligentní hudebníci se jeho návrhům rádi podřizují, protože věří v jeho letitou režisérskou zkušenost kombinovanou se skladatelskou i interpretační erudicí. Ačkoliv jde autor z režie do režie, jeho kompoziční práce nezaostává. Jeho tvorba není u nás ale zdaleka tak známá, jak by si zasluhovala. Jednak píše často na objednávky z ciziny, kde jsou posléze jeho skladby prováděny, jednak mu jeho osobní noblesa nedovoluje doprošovat se u místních pořadatelů o provádění svých děl, či nějakým způsobem si zajišťovat prostor v médiích. Proto jsem Jiřímu Gemrotovi položil několik otázek s cílem trochu jeho práci "zviditelnit".

Přesto, že jako nejvyhledávanější hudební režisér v Praze i jinde trávíš většinu času v nahrávacích studiích, vím, že pilně komponuješ. Bohužel se o Tvé tvorbě v zavedených hudebních periodikách příliš nepíše. Mohl bys vyjmenovat a trochu popsat své kompozice z poslední doby?

Jedna studentka muzikologie píše práci o mých klavírních sonátách a k tomu jsem jí připravil i seznam svých skladeb. Tak jsem zjistil, že těch, které bych ještě nechal hrát, je asi padesát. Před třemi roky jsem byl potřetí v USA na premiéře objednané skladby. Po Americké předehře a Concertinu pro flétnu, tympány, dudy a orchestr v Chicagu to byl Klavírní kvintet v Tucsonu. Před necelým rokem jsem dokončil Kvintet pro klarinet, dvoje housle, violu a cello a do USA pojedu v březnu počtvrté na provedení obou kvintetů. Kontinentální premiéru Klarinetového kvintetu budu pak mít v dubnu v Hamburku. Ve Francii se konala premiéra mého Smyčcového kvartetu, byl už hrán i leckde jinde. V poslední době zazněly mé skladby, pokud vím, i třeba v Litvě, Německu, Kanadě, Mexiku a Itálii. Sám dobře víš, jak je to u nás s odměňováním skladatelů vážné hudby. Nabídek napsat někomu skladbu, kterou někdo chce a hodlá ji hrát, dostávám spoustu. Bohužel, složenky se platit musí, a tak často musím nejdříve vydělávat režií a jinak, a potom vybrat z nabídek to nejpřitažlivější a psát. Pokud by honoráře pravidelněji odpovídaly vložené práci, psal bych jistě více. Ale nestěžuji si a píšu stále, jak to jde. V roce 2007 jsem napsal svou 6. klavírní sonátu, kterou v lednu 2008 poprvé uvedla Markéta Janáčková. Klavíristce Irine Kondratěnko jsem napsal dlouho slibovanou suitu Z deníku 2006. V létě 2006 jsem dokončil své II. klavírní trio, které zaznělo v únoru 2007 v Rudolfinu.
V Rudolfinu byla provedena v cyklu Světová klavírní tvorba i moje 5. klavírní sonáta. A do třetice, pro PKO jsem v roce 2006 napsal svou první symfonii. Uvedena tam byla v červnu 2007. V lednu na několika koncertech uvedla Komorní filharmonie Pardubice mé Concertino pro cello, klavír a orchestr. Před rokem byl znovu proveden cyklus mých melodramů Milostná ronda na J. Seiferta. Řada dalších provedení a objednávek je v plánu a jistě jsem něco uvést opomenul....

Dnes už se nejeví otázka kompozičního stylu tak závažná, jak tomu bylo v době tvého vstupu do praxe. Přesto se zeptám na tvůj pohled na dnešní zmatenou stylovou scénu, na otázku hodnotových kritérií, kdy je zvuková melanž zvuku sbíječky - po 45 minutách vystřídaná krátkým pípáním ptáčků - analyzována jako stejně závažný tvůrčí počin rovnocenný dejme tomu Šostakovičově partituře.

Moje odpověď na tuto otázku bude jistě subjektivní. Já připouštím, že - zvláště od 20. století - existuje více uměleckých pravd. Čím jsem starší, tím více mě neirituje existence těch mnou neoblíbených, ale tím více pro sebe čistím a opečovávám tu svou. Počin sbíječky a ptáčků pro mě patří do snobsko-dekadentní kategorie vystavených živých krav /New York/ nebo šimpanzích patlanic, nad kterými se učeně mudruje a snobsky vzdychá. Zmínil-li jsi Šostakoviče, pomůžu si jím: on řekl, že je pro každý experiment v rámci hudby. Nikoli však mimo její rámec! Je hudba a jsou hluky. Všeobecně se zvuky právě na hudbu a hluky dělí. Mimohudební zvuk mohu v hudbě použít a dělá se to po staletí, ale nemohu jimi hudbu nahradit. Je umění jako pozitivní plod lidského ducha. Je kráva jako užitečné zvíře s duševní, uměleckou činností lidí nesouvisející. Kráva jako motto uměleckého díla? Proč ne. Ale sama o sobě není lidským uměním. Je šimpanzí patlanice, proč ne zajímavé sousto ke zkoumaní přírodovědců, ale ne kumšt. Je spousta zvuků, které mohou být a byly uměleckou inspirací: zpěv ptáků, automobilový provoz, vlnobití, proč ne i sbíječka. V kumštu ale musí jít o stylizaci. Je moc těžké - a zdaleka ne každému při sebevětším úsilí dané - přinést do kumštu něco osobitého. Velmi často nahrazuje tvůrčí potenci a poctivou dřinu s ovládnutím řemesla právě šok, někdy až zvrhlost. A nepochopení toho, co umění je a k čemu je a má být dobré. Ale ono to má širší rámec: duchovní krize naší západní společnosti plně pokřivených a falešných hodnot. Tento model má svou podobu i v tom, že na sbíječky budeme pohlížet jako na koncert. Často máme plné břicho ale hlavu prázdnou.

Při své režisérské práci potkáš mnoho soudobé hudby. Která díla tě v poslední době zaujala?

Ano, natáčím spoustu zahraniční soudobé muziky. Velmi často, bohužel, špatné. Autorům chybí elementární vědomosti, s počítačem spolupracují podle hesla „skladatelem snadno a rychle“ a v drtivé většině jen rozmělňují to, co dříve a lépe řekli jiní, ať jde o nejrůznější stylová a estetická východiska. V posledních letech jsem natáčel víc hudby, která se obrací více k tradičnějšímu pojetí tohoto umění. Může to být náhoda, anebo souvislost s pochopením situace, že planý experiment opravdu nikam nevede. Tedy trvale ne. A ačkoliv by se tak rád sto let tvářil, dodnes vedle tradiční dobré hudby neobstál. Mrzuté je, že absolutní většina té hudby není dobrá. Patrně nyní nežije génius, který by s hudbou pohnul dál a dobře...

Vyučuješ hudební kompozici na Pražské konzervatoři. Můžeš popsat, jací jsou dnes mladí skladatelé, jaké jsou jejich vzory, co preferují?

Studenti jsou úžasní! Oni ještě nemají za sebou ten proces střízlivění a deziluze. Já jim mohu radit zkušenostmi, ale oni mě leckdy nabíjejí optimismem, energií a svou čistotou. Tento kontakt je oboustranně blahodárný proces. Jsou různí, v každém je zárodek svébytné osobnosti. V té různosti se mi zdá, že více než moje generace vnímají hudbu v tom tradičnějším zaměření. Víc ji tak cítí a nechtějí se přetvařovat. Oni už ví, že sto let experimentu nevedlo nikam. V mé generaci se leckdo přetvařoval v naději, že bude úspěšnější. Oni leckdy chtějí soudobou muziku v té široké stylové paletě poznat, většinou ale chtějí setrvat na poli přirozené, totiž v zásadě tonální a tradiční hudby. Nevím, jestli někdo z nich bude mít dost vůle a ctižádosti, aby dozrál ve skutečného tvůrce, ale jejich přirozená muzikalita je příjemným zjištěním a snad se objeví někdo, u koho bude příslibem do budoucna.