A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Václav Kučera – Života divuplný čas

Lukáš Sommer 27.5.2008

Písňový cyklus Života divuplný čas skladatele *Václava Kučery* byl další novinkou letošní přehlídky Pražské premiéry uvedenou uvedenou 4. dubna. Zazněl na koncertě Resonance 4. dubna v Sukově síni. Inspirací se autorovi staly pozdní verše Reinera Marie Rilkeho, jejichž intimní a reflexivní lyrika určuje celkově přemýšlivou atmosféru díla. Tempová značení se pohybují od 64 – 96, čímž vzniká dojem jakéhosi „biorytmu“, pomalý tep má však i jiný důvod. Jím je především doslovná práce s dodekafonní a seriální řadou, jejíž vyznění si nízkou rytmickou hladinu svým způsobem vynucuje. Stále ohýbané melodické předivo tak zní zcela samozřejmě, síla takových kontrapunktů není rytmickou stránkou přebíjena. Velmi úzké výrazové mantinely díla po chvíli vykrystalizují v stylově čistý svět, v němž je osobitost autorova zpracování spíše „třešní na dortu“. Jazyk Václava Kučery se ponejvíce blíží Bergově hudební poetice, s níž má společné vyhledávání konsonantních střetů a krátkodobých tonalizujících momentů. Byť v cyklu narazíme na přísnou práci v rámci quaternionu, většinou nalézáme řadu či sérii ve volnějším zpracování. Časté obohacení o zmelodizované paralelní intervaly rovněž koresponduje s autorovým hudebním jazykem a tak nic nebrání pohybovat se ve skladbě s jistotou, že nač narazíme, je správně.

Milostnou píseň otevírá vzestupný akordový rozklad, expresivní flétnová melodie a charakteristický (později tematický) vokální obrys. Jakoby se nám tři nástroje představily tím, co bude zásadně určovat tematický plán věty – flétna exponuje charakteristickou kvintolu, vokál vzestupný třítónový zdvih, klavír ukotvené souzvukové centrum. Vše se pohybuje na konsonantním modu h-c-d-e-fis, jehož volně atonální zpracovávání upozorňuje hlavně na intervalové pnutí mezi c-fis, septimovými obraty fis-e, a-h. Postupné nabalování nového tónového materiálu jazyk díla zostřuje a převážně kontrapunktickou sazbou místy zatěžkává. Souzvukový vývoj je lineární, nikdy nenarazíme na blokové pročištění hudby, či náhlé narušení materiálu, flétnová sóla působí jako nádech před dalším ponorem do útrob volně atonální polyfonie. Samostatnou stránkou autorovy řeči je pak artikulace. Je to právě ona, která v husté souzvukové sazbě dokáže vydobýt hudbě tolik potřebný (a místy se nedostávající) dech.	Václav Kučera
Vždy znovu převážně čerpá z duality taktu 6/8 a 3/4. Přenášení váhy z dvoudobé na třídobou je hlavní hnací silou věty. Řady jsou posluchačem cítěny převážně lineárně, čehož autor dociluje občasným náznakem imitační techniky, vertikální vedení série napříč nástroji je spíše výjimkou. Lidový nápěv je nejodlehčenější částí cyklu. Třebaže se souzvuky pohybují v obdobné hustotě, jako tomu bylo dříve, stylizace písně má k zadumanosti předchozích vět daleko. Markantní je intervalová pohyblivost řad a sérií. Jsou až demonstrativně lomené, hravý giocosní tep věty tak dostává na hravosti, časté přírazy a synkopický rytmus rovněž vybočují z převážně legatové faktury díla. Jediné co z mého pohledu charakter věty narušuje je stereotypní hustá sazba klavíru. Je to jediný prvek díla, který nás odkazuje k romantickému gestu a byť by taková asociace byla zhledem k textu oprávněná, spolu s měnlivou povahou souzvuků přeci jen nesouzní. Života divuplný čas je jakousi reminiscencí a vrcholem cyklu. Počíná až strohým rozvíjením kontrapunktů desetitónové série (či volné dodekafonní řady s občasným opakováním tónu coby melodického průchodu). Série je vedena nejprve v latentním tvaru, nabaluje se na ní její nivelizovaná variace, následuje zrcadlová odpověď a rak. Vše je vedeno s fugovou neúprosností, teprve později je suverenita řad umírněna intervalovými transpozicemi. Patetické gesto poslední věty dokonale koresponduje se ‚sumarizujícími‘ verši Maria Rilka. Není náhodou, že autor – dlouholetý profesor novodobých kompoziční technik – jako hudební protipól zvolil strukturálně nejčistší formu dodekafonní práce. Arzenál autora disponuje velmi uzavřenou kompoziční technikou, na kterou v tak krystalické formě nenarážíme často. Práce s řadami probíhá na půdorysu tradiční faktury, máloco vyruší (a ani vyrušit nesmí) plynule jdoucí série, mezi nimiž se zlehka pohybuje skladatelova invence. Protistranou je intervalový výběr, jehož neklidná vertikála může vyústit kamkoli. Může tak úzkými mantinely dnes ještě autor komunikovat? ...A proč by taky nemohl? Nakonec, není tomu tak dávno, co se náš pan prezident pozastavil nad skutečností, že si Evropská Unie zvolila jako svou hymnu Ódu na radost, když realita je podobná Schönbergově dodekafonii, kde má každá řada svou vlastní logiku, nepoddajnou celku a přesto od celku neodlučitelnou. Metaforu si rychle osvojily všechny noviny, jak vidno, dodekafonií to žije!

Milostnou píseň otevírá vzestupný akordový rozklad, expresivní flétnová melodie a charakteristický (později tematický) vokální obrys. Jakoby se nám tři nástroje představily tím, co bude zásadně určovat tematický plán věty – flétna exponuje charakteristickou kvintolu, vokál vzestupný třítónový zdvih, klavír ukotvené souzvukové centrum. Vše se pohybuje na konsonantním modu h-c-d-e-fis, jehož volně atonální zpracovávání upozorňuje hlavně na intervalové pnutí mezi c-fis, septimovými obraty fis-e, a-h. Postupné nabalování nového tónového materiálu jazyk díla zostřuje a převážně kontrapunktickou sazbou místy zatěžkává. Souzvukový vývoj je lineární, nikdy nenarazíme na blokové pročištění hudby, či náhlé narušení materiálu, flétnová sóla působí jako nádech před dalším ponorem do útrob volně atonální polyfonie. Samostatnou stránkou autorovy řeči je pak artikulace. Je to právě ona, která v husté souzvukové sazbě dokáže vydobýt hudbě tolik potřebný (a místy se nedostávající) dech.

Václav Kučera

Vždy znovu převážně čerpá z duality taktu 6/8 a 3/4. Přenášení váhy z dvoudobé na třídobou je hlavní hnací silou věty. Řady jsou posluchačem cítěny převážně lineárně, čehož autor dociluje občasným náznakem imitační techniky, vertikální vedení série napříč nástroji je spíše výjimkou.

Lidový nápěv je nejodlehčenější částí cyklu. Třebaže se souzvuky pohybují v obdobné hustotě, jako tomu bylo dříve, stylizace písně má k zadumanosti předchozích vět daleko. Markantní je intervalová pohyblivost řad a sérií. Jsou až demonstrativně lomené, hravý giocosní tep věty tak dostává na hravosti, časté přírazy a synkopický rytmus rovněž vybočují z převážně legatové faktury díla. Jediné co z mého pohledu charakter věty narušuje je stereotypní hustá sazba klavíru. Je to jediný prvek díla, který nás odkazuje k romantickému gestu a byť by taková asociace byla zhledem k textu oprávněná, spolu s měnlivou povahou souzvuků přeci jen nesouzní.

Života divuplný čas je jakousi reminiscencí a vrcholem cyklu. Počíná až strohým rozvíjením kontrapunktů desetitónové série (či volné dodekafonní řady s občasným opakováním tónu coby melodického průchodu). Série je vedena nejprve v latentním tvaru, nabaluje se na ní její nivelizovaná variace, následuje zrcadlová odpověď a rak. Vše je vedeno s fugovou neúprosností, teprve později je suverenita řad umírněna intervalovými transpozicemi. Patetické gesto poslední věty dokonale koresponduje se ‚sumarizujícími‘ verši Maria Rilka. Není náhodou, že autor – dlouholetý profesor novodobých kompoziční technik – jako hudební protipól zvolil strukturálně nejčistší formu dodekafonní práce.

Arzenál autora disponuje velmi uzavřenou kompoziční technikou, na kterou v tak krystalické formě nenarážíme často. Práce s řadami probíhá na půdorysu tradiční faktury, máloco vyruší (a ani vyrušit nesmí) plynule jdoucí série, mezi nimiž se zlehka pohybuje skladatelova invence. Protistranou je intervalový výběr, jehož neklidná vertikála může vyústit kamkoli. Může tak úzkými mantinely dnes ještě autor komunikovat? ...A proč by taky nemohl? Nakonec, není tomu tak dávno, co se náš pan prezident pozastavil nad skutečností, že si Evropská Unie zvolila jako svou hymnu Ódu na radost, když realita je podobná Schönbergově dodekafonii, kde má každá řada svou vlastní logiku, nepoddajnou celku a přesto od celku neodlučitelnou. Metaforu si rychle osvojily všechny noviny, jak vidno, dodekafonií to žije!