Konvergence No. 1 28. 4. 2008
Josef Počepický 25.5.2008
V duchu komorního podvečeru proběhl další z koncertů skladatelského sdružení Konvergence. Ze spiklenecky vyhlížejících párů, proudících zpod petřínských sadů, se dalo soudit, že měsíc lásky klepe na dveře. Bývalý kostel Svatého Vavřince - tradiční to prostor pro koncerty Konvergence - hostil skladby autorů P. Zemka, T. Pálky, J. Rybáře, C. J. Waltera a É. C. de Chizy. Start lehce po osmé, jen z poloviny zaplněný sál přivítal ansámbl Konvergence a koncert mohl začít.
První uvedenou kompozicí se stala NUAGES BLANCS (1998) Pavla Zemka. Skladba je dedikována památce předčasně zesnulého Gérarda Griseye (1946 - 1998). Nezvyklé nástrojové obsazení v podobě basklarinetu (J. Mráz), violy (O. Štochl), kontrabasu (O. Melecký), harfy (J. Mandelová) a klavíru (E. Hutyrová) nám připravilo zvláštní zážitek. Hlavním mottem díla je pro mne práce s pauzou, nízká dynamická hladina a práce s tónovým výběrem. V takovém prostoru by i dopad špendlíku na zem vytvořil obrovský hluk. Kompozice měla být jako „plynutí beránků po obloze“.
|
|
---|---|
Tomáš Pálka ve skladbě pro flétnu (Z. Bandúrová), klarinet (J. Mráz), kytaru (J. Tuláček) a klavír (T. Pálka) SILENCE D´ÉTERNITÉ (2007) vychází z hudebního materiálu Messiaenova Quatour pour la Fin du Temps. Hlavní substancí kompozice je čas, jeho plynutí a snaha o zastavení. Motto skladby zní: „… Ticho nás oklopuje ve věčnosti….“ Nálada celku je veskrze kontemplativní, nepříliš dramatická. Dynamicky i témbrově se skladba povětšinu času drží velmi nízko. Za vydařený akustický počin považuji hru klarinetu do ozvučné skříně koncertního křídla, kdy má - dovnitř zahraný - tón specifický kovový dozvuk. |
Tomáš Pálka |
Třetí bod programu bylo dílo francouzské skladatelky Edith Canat de Chizy pro violu (O. Štochl) a klavír (E. Hutyrová) EN BLUE ET OR (2005). Nejdramatičtější skladba koncertu, postavena na myšlence vztahu nehybnosti a pohybu. Kompozice z hlediska pocitového stojí na půdorysu dynamické formy nehybnost-pohyb-nehybnost-pohyb-nehybnost, plyne na hranici volné, místy expresivně výbušné atonality. Instrumentace umožňuje barevně vhodné odstínění oněch dvou myšlenkových protikladů. Oba interpreti zde zaslouží velkou pochvalu za více než zasvěcené provedení. |
Edith Canat de Chizy |
---|
Další uvedenou skladbou bylo TRIO PRO FLÉTNU (Z. Bandúrová), VIBRAFON (D. Růžička) A KLAVÍR (J. Rybář) Jana Rybáře. Kompozice z roku 2006 je postavena na předem vymyšlených souzvucích, které se navzájem prolínají. Skladba je poměrně kontrastní, ke konci se objeví polyrytmické pásmo, které je zakončeno závěrečnou katarzí. Zvuková podoba je diatoničtější, než většina Rybářových skladeb, které jsem doposud slyšel. Méně je někdy více, což pro tuto kompozici platí dvojnásob. Zdá se mi, že zde autor ubral tónového materiálu a přidal na nápaditosti. Zvukomalebný svět tria mne velmi potěšil, jak instrumentací, tak celkovým rozvržením a působností. |
Jan Rybář |
---|---|
Koncert pokračoval skladbou německého autora Caspara J. Waltera LICHTWECHSEL II (1994). Dílo je pro smyčcové kvarteto (M. Vlk, I. Štochlová, O. Štochl, H. Velická) a kontrabas (O.Melecký). Velmi svérázná zvuková podoba přináší zvláštní atmosféru díla, dalo by se říci, že je svým vlastním způsobem lyrické. Navzdory tomu, že kompozice zní jaksi nahodile, jako když rozsypete po zemi puzzle, má svou vlastní promyšlenou logiku. Ta se projevuje častým unisonovým vyústěním těkavých frází. CHRÁMOVÉ SÓLO pro sólový klarinet od Pavla Zemka je původně hudba pro soubor, který se věnuje improvizaci při liturgii. Autor rozvrhl skladbu do dvou částí: „první je reflexí chrámového prostoru, druhá je taneční stylizace prostoru vnitřního“. Jiří Mráz se při interpretaci „schoval“ z pódia za boční sloup, což navodilo náladu podobnou liturgii a opět předvedl, jak dobře dokáže pracovat s místní akustikou. Skladba na mě působila jako sólová promluva nástroje - mluvícího, tančícího. Soubor Konvergence se, jako již tradičně, prezentoval vysokou interpretační úrovní a dokázal udržet jeden dramaturgický cíl, kterým byla pro tento večer práce s časem a jeho vnímání. Jednu malou připomínku si ale odpustit nedokážu. Před koncertem sliboval umělecký vedoucí Ondřej Štochl, že koncert bude krátký a tak naše vnímání nebude jeho délkou oslabeno. Možná je problém ve mně, ale koncert, který trvá přes 80 minut bez přestávky, prostě nedokáži vnímat celý s bystrou myslí. Což nemění nic na tom, že bych chtěl všem skladatelům a interpretům poděkovat za velmi kvalitní koncert, který by si jistě zasloužil početnější diváckou obec. |