Zdeněk Šesták - Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 Cesta poznání
Jan Fila 21.5.2008
1. Poco adagio, molto insistendo. Allegro vivo Premiéra Druhého koncertu pro violoncello a orchestr „Cesta poznání“ z roku 2005 Zdeňka Šestáka byla 30. března na Pražských premiérách velkou událostí. Autor ke skladbě napsal: „Vedle své činnosti skladatelské se zabývám studiem staré hudby, objevováním a zpracováváním často nespravedlivě zapomenutých hodnot, jež mají i dnešku co říci (pozn. red. Šesták znovu objevil umění kantorů v Citolibech u Loun z 18. století). Jde mi při tom nejen o hudbu samu, ale i o souvislosti, jež stojí jako by v pozadí za vznikem uměleckého díla. Je to permanentní a vůbec ne snadný proces poznávání. Cesta, kterou člověk za tímto účelem prochází, je plná úskalí, omylů i zklamání, ale i pocitů radosti z objeveného. Je to neustálý zápas o postižení respektive přibližování se k onomu Kantovskému ‘Ding an sich’ u vědomí naší lidské nedostatečnosti. Věci a jejich souvislosti se neprojevují vůbec snadno a nějak přímočaře, k jejich uchopení je velice často potřeba velkých oklik a dialektického úsilí. Podstatu věci i dějů nelze však poznat v žádném případě absolutně, ať se to týká jevů přírodních či společenských, o lidské duši nemluvě. Ale ta cesta sama o sobě byť často neschůdná a trnitá stojí za to, abychom se na ní vydávali.“ Zhruba dvaadvacetiminutový koncert je třívětý. Komorní orchestr obsahuje dřeva po dvou, dva lesní rohy (in F), dvě trubky (in C), tympány, celestu, harfu a smyčce. |
|
|---|---|
První věta je napsána v sonátové formě. Orchestrální úvod Poco adagio. molto insistendo (♪ = 92) přináší kráčející, osudové osminky zvrásněné ozdobami dvaatřicetin. Charakteristickými intervaly jsou sestupná malá sekunda, vzestupná kvinta, malá a velká tercie. Tyto intervaly provázejí veškerý tematický materiál koncertu. Díky tomuto výběru je charakter povětšinou dur-moll neurčitý. Souzvuky jsou často kvart-septimové, eventuálně kombinované kvintakordy s různými zhušťujícími tóny. Důležitý je signifikantní tečkovaný rytmus. Téma přináší v několika pásmech celý orchestr. V taktu 18 nastupuje sólista, aby zopakoval hlavní téma v koncentrované podobě. Orchestrální doprovod se redukuje na jednotlivé nástrojové skupiny (dřeva, smyčce), odpovědí jsou mu polyfonní pásma ve smyčcích. V taktu 33 začíná spojovací oddíl vystavený z částečně invertovaného materiálu hlavního tématu. |
 Zdeněk Šesták |
|
Přednáší jej celý orchestr. Sólista poté hlavní téma zpracovává v ornamentální variaci zcela osamoceně. V taktu 52 se mění tempo na Allegro vivo (♩ = 108) a přichází vedlejší téma. Oproti zvrásněnému hlavnímu tématu přináší zklidnění. Obsahuje řadu společných melodických prvků v invertních tvarech. V taktu 72 nastupuje provedení spojující prvky obou témat. Základní intervaly se postupně alterují. Tematický materiál je zpracováván více-vrstevně, výrazně se uplatňuje synkopický rytmus v doprovodu sólového nástroje. Od taktu 104 přichází repríza hlavního tématu o tercii výše. Není tedy zcela věrná, stále dochází k modifikaci tematického materiálu a jeho variačního zpracování. Od taktu 124 se vrací vedlejší téma o půltón výš, než v expozici. Při několikanásobném opakování se vracejí i synkopické rytmy z provedení. Kadenza sólového nástroje, zpracovávající obě témata v ornamentálních variacích, zahajuje Kódu, která po několika taktech větu uzavírá. |
|
Zdeněk Šesták krátce po premiéře své skladby
Druhá věta Andantino (♪ = 84) je rondo. V 6/8 taktu introdukce přináší tichý úvod pizzicato smyčců, harfa, celesta a tympány. Sestupné oktávy předjímají v inverzi nástup tématu A ve 4. taktu, které poprvé nastupuje ve flétně. Ostinátní doprovod smyčců a harfy nadále pokračuje, sólista jej o několik taktů dále zopakuje a dále rozvíjí. Od taktu 17 dochází postupně k zužování oktávové intervaliky tématu, navracejí se melodické prvky první věty. Nástup dílu B v klarinetu přináší materiál odvozený z hlavního tématu první věty.
Zpracování je variačně-evoluční. Spojka v sólovém klarinetu nás zavede zpět do dílu A2. Sólista je doprovázen sekcí smyčců. Díl C provází změna tempa na Animato (♩ = ♪). Nový tematický materiál, vystavěný za pomoci výše popsaných charakteristických intervalů, je doprovázen ostinátní synkopickou pulsací dřev. Sólový nástroj přednáší velmi virtuózní běhy se stále rozšiřujícím se intervalovým rozpětím a postupným posunem do nejvyšších poloh nástroje. Orchestr téma od taktu 92 opakuje, aby jej rozvinul do expresivní šíře. Spojka v pizzicatu celých smyčců nás vrátí v taktu 112 do dílu A3. Vrací se oktávy ze začátku věty, harfa doprovází sólistu s rozšířenou harmonií. Postupné zmenšování hlavy tématu a návraty některých doprovodných figur druhou větu uzavírají.
Třetí věta Allegro risoluto (♩ = 118 ) je opět v sonátové formě. Přináší důsledné propojení tematického materiálu první i druhé věty. Orchestr je přerušován sólisty přednášející dur-mollový materiál odvozený z hlavního tématu první věty. Hlavní téma je rozšířeno i o množství následných kvart, které obohacují melodickou intervalovou strukturu. Objevuje se zde také ve zvýšené míře rozložený zmenšený kvintakord, který je v taktu 33 zpracováván v záhlaví vedlejšího tématu - rytmicky příbuzného s hlavní myšlenkou první věty. Závěrečné téma od taktu 63 navazuje na oktávové skoky z druhé věty a propojuje je s hlavním tématem věty třetí. Provedení začíná v 83. taktu. Spojuje hlavní téma s tvary odvozenými z první i druhé věty koncertu, rozsáhlá část se věnuje vedlejšímu tématu třetí věty. Práce je obohacena i o výraznou inverzi tohoto materiálu, repríza začíná uvedením hlavního tématu v taktu 137. Opět není doslovná, violoncellový part je značně modifikován, délka oblasti je taktéž výrazně zkrácena. Vedlejší téma nastupuje v taktu 171. Na konci tohoto uvedení se vrství nad sebe jednotlivá tematická pásma, takže vznikají poměrně clusterové útvary. Vzhledem k tomu, že se zde objevují navíc i všechna ostatní témata celé skladby, považoval bych těchto několik vrstev za náznak druhého provedení. Od taktu 199 pak nastupuje tematická kóda, která rozjitřenou náladu předchozí části uklidní do zahuštěného akordu G dur - jím celá skladba končí.
Shrnu-li formálně celý koncert, jedná se klasický sonátový cyklus se silným sklonem k monotematičnosti. Tento pěkný nástrojový koncert přináší hráči nelehký úkol, je využit kompletní rozsah sólového nástroje. Kantilény není příliš mnoho, skladatel se spíše zaměřil na technicky náročné prvky složitých, rytmicky zvrásněných melodií, přesto virtuózní techniku sólového nástroje zvládl s obdivuhodnou bravurou. Instrumentace je velmi rozmanitá, po celou dobu jsem neměl pocit, že bych narazil na místo, které by přineslo něco konvenčního. Tato skladba rozhodně stojí za poslech a doufám, že se s ní i v budoucnu budeme setkávat na koncertních pódiích.