Následná evokace písně a její zasazení do struktury skladby považuji za nejsilnější moment. Sám pro sebe si tuto inspiraci vykládám jako snahu o jakousi ‚hudební hebrejštinu‘ a dokonale mi tato metafora souzní s mimohudebním východiskem autora. Pokaždé se těším, jaký kontext k ní okolní dění dodá. Zde je píseň jaksi souzvukově zvrásněna a její prosté a plynoucí kontury netrvají dlouho. Další gradační blok vyústí do opakování úvodního dílu, ten opadává a volně navazující meditace skladbu uzavírá. Konec díla působil velmi pozitivně - nejen v kontextu dramaturgie  - a tiše radostný podtón Hořínkovy hudby jsem si rád odnesl nočním vlakem domů.

Bohužel, výkonem České filharmonie byla mnohá místa v partituře značně dezinterpretována, což se nejvíce týkalo částí senza misura. Ty měly být z dobré poloviny založeny na sónické prodlevě šumu smyčce, z jehož kontur vystupují tiché polyrytmy bicích nástrojů. Hráči, neorientující se ani v základních pojmech soudobé ortografie, v senza misura nehráli autorem požadovaný efekt, ale nadále drželi předchozí osmnáctizvuk, čímž zcela změnily zvukové proporce a obě plochy se tak nemilosrdně kryly. Že to ovlivnilo celek v jeho neprospěch, netřeba dodávat. Pozornost hráčů k dynamice také selhávala, což šlo na vrub (v partituře zřejmých, na koncertě neslyšných) vnitřních kontrapunktů úvodní plochy. Že se jednoho z nejhorších interpretačních výkonů přehlídky dočkala právě tato skladba, je námět na úvahu.