Zamyšlení nad Pražskými premiérami 2008
Marek Kopelent 19.5.2008
Myšlenka Prof.Václava Riedlbaucha, generálního ředitele České filharmonie, prolomit v jistém smyslu stále přivřené dveře do Evropy v oblasti soudobé hudby založením přehlídky z tvorby současných skladatelů Evropy na pražské půdě, a to v pravidelném vystřídání všech evropských teritorií, je originální a chvályhodná. Snaha po konfrontaci s českou tvorbou je přirozená a schopnost držet kontinuitu od roku 2004 podnes je obdivuhodná.
Tato přehlídka je dobře posazená v čase, délka trvání nepřesáhne maximální míru únosnosti a množstvím uvedených děl je naplněn její cíl. Zarážející je, že její společenský dopad je poměrně slabý. Při současném postavení vážné hudby v české společnosti by to nemělo udivovat, nicméně zejména média by pro propagaci Pražských premiér měla udělat víc. Nejenom ta. Například účast studentů HAMU, o konzervatoři nemluvě, byla velmi slabá. Nemají zájem, čas? Necítí potřebu být při tom a něco se dozvědět? Člověk by si při pohledu na zpola obsazený sál při zavřených balkónech pomyslel, že si Praha nezaslouží takovýto podnik, který vyžaduje lidské úsilí a jistě nemalé finanční prostředky.
K dramaturgii. Každý rok se ptám podle čeho postupuje dramaturg při volbě autorů a děl z jednotlivých zemí. Letos byly Pražské premiéry věnovány jihozápadní Evropě, převážně románské - tedy Belgii, Francii, Španělsku, Portugalsku, Itálii a Švýcarsku. Zastoupení jednotlivých zemí dopadlo proporčně takto: F 13, E 7, B 4, I 4,CH 4 a P 2. Celkem tedy 34 skladeb - k tomu 29 českých - to je úcty hodný počet.
Přesto jsou tu otázky k výběru skladatelů a jejich děl. Už v minulých ročnících v zastoupení některých zemí chyběla světově známá a uznávaná jména. I letos. Proč ve francouzské volbě nebyl zastoupen Pierre Boulez, zástupci tzv. spektralistů - vedle Tristana Muraile Bety Jolas, Guy Reibel, Paul Méfano. Jsou to příslušníci starší generace - ale copak ta na takovýto podnik nepatří (viz. Henri Dutilleux)? Skladatelé z Marseille, Philippe Manoury, chyběla naprosto neodmyslitelná složka francouzské hudby jako je elektroakustická tvorba, produkce z IRCAMu, z Bourges, multimediální tvorba apod. Ze Švýcarska chyběla jména Heinz Holliger, Klaus Huber, Roland Moser, Michel Jarrel, z Belgie Henri Pousseur apod. Možná, že to ovlivňuje i limit stáří děl do 5 let, ale to je potom velké zkreslení pohledu na tvorbu jednotlivých zemí, zejména máme-li v poznání z minula ještě stále trhliny!
Ono při komplexním pohledu na letos přehrané skladby totiž vznikal dojem, jakoby bylo málo osobitosti v tvorbě, jakoby mnozí měli potřebu se držet toho, co se od dnešní produkce očekává. Je to vina výběru, je takový stav všeobecný?
Další otázka směřuje k tomu, zda patří k cíli Pražských premiér pouhá informace dovnitř, k nám, nebo je tu i snaha dát nahlédnout do domácí tvorby přítomným hostům, např. publicistům, kritikům. Byli tu nějací? Je to přitom důležité při posouzení české složky Pražských premiér. Má-li dramaturg slabost pro určité kolegy, pak by měl velmi zvažovat, zda jí má dát průchod při takovéto příležitosti. Velmi vynášená tolerance všeho druhu by měla být vyloučena při posuzování kvality děl. Nebýt několika málo děl nejmladších skladatelů + Martina Marka a „krajánka“ Kryštofa Mařatky, předvedla se česká reprezentace opět v tradicionalistickém rouchu, jehož cípy vězí zachyceny před rokem 1989, a které zcela dezorientuje úsudek přítomných kolegů ze zahraničí o moderní české hudbě. To je vskutku na pováženou. Zaryté lpění na jménech, která vynesla doba velkého Svazu skladatelů a která dnes už nemohou mít potřebný lesk, je pro mezinárodní image české hudby zcela pošetilé.
Co ovšem všechny návštěvníky Pražských premiér oslnilo, byly výkony interpretů, především pak orchestrů, a to na prvním místě těch, které pocházejí z „menších“ měst: Plzně, Teplic, Hradce Králové, Zlína, Pardubic, Olomouce. Z výkonů byl cítit respekt ke hraným skladbám, byť ne každá se jistě hráčům musela líbit. To platí ovšem i o jejich šéfech.
O to trapnější byly scény, jež se odehrávaly v České filharmonii okolo skladby Kryštofa Mařatky, která nakonec sklidila u publika velký úspěch. Bylo by na čase, aby v čele tohoto orchestru stanuly takové osobnosti, které by kladly před hráče hudbu všech stylů, tedy i tu novou, a svým přesvědčením, že je to potřebné, by jim ukázaly, jak se orchestr stále musí učit a zbavit se pocitu nedotknutelné dokonalosti.
Tolik k Pražským premiérám 2008. Jedny skončily, ať žijí ty příští!