A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Ondřej Štochl - Sonety pro klarinet, vibrafon a komorní orchestr

Lukáš Sommer 18.5.2008

Dopolední koncert Pražských premiér 30. března byl dějištěm hned několika světových novinek. Jednou z nich byly Sonety skladatele *Ondřeje Štochla*, jehož tvorbu pravidelně znějící na koncertech Konvergence netřeba představovat. Kdo si k autorově hudbě našel cestu, ví, že k posluchači putuje ryze akustickým způsobem, na hony vzdáleným demonstrativní ‚zvukovosti‘. Organické hudební předivo je často tvarováno určitým druhem smyku, šumu a nízká dynamická hladina se tak stává jakousi imaginární hmotou, ve které má i nepatrný dynamický vzruch nebývalou ostrost. K tomu připojme funkční, zcela autonomní souzvukový svět a definitivní poetiku z něj vyplívající – neokoukanou, pracně vydolovanou. Hnedle je tu ryze sociologická otázka, zdali pro skladatele – ‚našince‘ skutečně není lepší na čas zmizet z potěmkinovské krajiny objednávek, provedení, tun vděčně napsané hudby a dát si očistnou kůru, ne-li s psaním na čas ‚praštit‘. Jsou etapy, kdy se člověk jistě musí ke svému výrazu propsat, ale čas mlčení je zřejmě neméně potřebný. Kdyby na konci odhazování přebytečného zůstal třeba jen kus ryzí hudby, jakou nalézáme v Sonetech, stála by taková peripetie za to. Komplexnost autorova jazyka svádí spíše k osobnější interpretaci než k nezaujaté analýze, proto pod níže napsané dodávám – bez nároku na úplnost, s vědomím neucelenosti pohledu.
Jazyk díla vychází z autorova principu tzv. harmonické polarity. V jádru jde o oscilování mezi intervalovou preferencí v rámci harmonické řady a fixní kvart-kvintovou harmonií. Pocit napětí a uvolnění nevzniká ani tak příklonem prvního k druhému, ale přenesením disonance do struktury obojího. V latentním tvaru jsou oba typy materiálu konsonantní, vertikální vrstvení dokonce evokuje spektro-tonální zabarvení harmonické řady. Přinesením ostřejší disonance do této struktury se radikálně mění tvář hudby. Spektrum zhoustne, uvnitř kvart-kvintových transpozic vzniknou labilní pnutí, rovnováha v nedohlednu..	Ondřej Štochl
Co je na poetice Štochlovy hudby cenné, je semknutá hierarchie užitých prostředků. Je zde rovina témbrová, která má 1. funkci ryze akustickou - dotváří zvukový rastr každé hudební události 2. harmonickou – zostřuje vertikálu, je „prostředníkem“ k souzvukovému pohybu. Dále popsaná rovina harmonické polarity, vyjádřená ponejvíce souzvukovými komplexy. A konečně jednohlasé melodické kontury, které stojí vždy na vrcholu fráze a byť z harmonického plánu nevyčnívají, působí jako samostatná složka. Veškerá zvuková kresba se děje v dialogu mezi těmito složkami, což zaručuje posluchači bezpečnou (takřka pudovou) orientaci – důkaz funkčnosti jakéhokoli hudebního systému. Na proměnlivých vztazích mezi těmito třemi rovinami podle mě stojí půdorys Sonetů (alespoň jiné významové roviny jsou zatím pod mou rozlišovací schopnost). První věta rozehrává komplexní souhru všech tří principů. Dialog obou typů materiálu je přehledný, epizodičnost hudebních bloků jakoukoli kategorizaci ztěžuje a zprostředkovat slovem ‚proč a jak‘ je krajně obtížné. Názvuk konsonancí v rámci alikvotní řady je často stínován ostatními nástroji, delikátní sonické akce se časem stávají prodlevou. Občasné čtvrttónové zvrásnění melodických kontur je vyostřeno ve větě druhé, která vnitřní interakcí a zvýšenou hladinou dynamiky nabývá na expresivitě. I zde nalezneme škálu takřka kouzelnických zvukových momentů. Barvy a pohyby, které Štochl ve struktuře smyčcového ansámblu dokáže najít, jsem v přiměřené čistotě a řádu nikde jinde neslyšel. Třetí věta je evokací onoho kvartového protipólu attaca ústící do prosvětlené čtvrté alikvotní věty. Spektro-tonální vrchol s čtvrttónovým, diskantovým převalováním klarinetu působí jako výkřik radosti. Pátá část (jdoucí opět attaca) je vlastně introvertní klarinetovou kadencí, decentně stínovanou orchestrem. Poslední věta působí jako ohlédnutí a krátké resume autorova zvukového světa. Na malé ploše se v několika vrstvách rozevře konsonantní spektrum, které vyústí do celotónové řady vrstvených kvart vibrafonu. Latentnější způsob vyjádření obou protipólů si posluchač a analytik nemůže přát. Jakoby celé Sonety směřovaly k postupnému pročištění jazyka až na jeho dřeň. Skladba pro mě osobně byla událostí letošních Pražských premiér - jednou z těch, kterým člověk musí jít naproti. V mikrosvětě autorovy hudby není na polemiku a kritickou reflexy mnoho místa a tak sestoupím na úroveň ‚pudově se orientujícího‘ posluchače, abych našel to, čeho se mi ve Štochlově hudbě nedostává. Tím jsou životadárné momenty, kdy do hudby vstoupí ‚něco‘ cizorodého, jež svou přítomnost obhájí teprve následujícím děním (a nebo vyvrátí, vysměje se jí!) - zkrátka trochu poboří až strašidelně dokonalý svět dvou definitivních polarit. Ale to je jen hledání nutného vymezení se vůči definitivnímu světu.

Dopolední koncert Pražských premiér 30. března byl dějištěm hned několika světových novinek. Jednou z nich byly Sonety skladatele Ondřeje Štochla, jehož tvorbu pravidelně znějící na koncertech Konvergence netřeba představovat. Kdo si k autorově hudbě našel cestu, ví, že k posluchači putuje ryze akustickým způsobem, na hony vzdáleným demonstrativní ‚zvukovosti‘. Organické hudební předivo je často tvarováno určitým druhem smyku, šumu a nízká dynamická hladina se tak stává jakousi imaginární hmotou, ve které má i nepatrný dynamický vzruch nebývalou ostrost. K tomu připojme funkční, zcela autonomní souzvukový svět a definitivní poetiku z něj vyplívající – neokoukanou, pracně vydolovanou. Hnedle je tu ryze sociologická otázka, zdali pro skladatele – ‚našince‘ skutečně není lepší na čas zmizet z potěmkinovské krajiny objednávek, provedení, tun vděčně napsané hudby a dát si očistnou kůru, ne-li s psaním na čas ‚praštit‘. Jsou etapy, kdy se člověk jistě musí ke svému výrazu propsat, ale čas mlčení je zřejmě neméně potřebný. Kdyby na konci odhazování přebytečného zůstal třeba jen kus ryzí hudby, jakou nalézáme v Sonetech, stála by taková peripetie za to. Komplexnost autorova jazyka svádí spíše k osobnější interpretaci než k nezaujaté analýze, proto pod níže napsané dodávám – bez nároku na úplnost, s vědomím neucelenosti pohledu.

Jazyk díla vychází z autorova principu tzv. harmonické polarity. V jádru jde o oscilování mezi intervalovou preferencí v rámci harmonické řady a fixní kvart-kvintovou harmonií. Pocit napětí a uvolnění nevzniká ani tak příklonem prvního k druhému, ale přenesením disonance do struktury obojího. V latentním tvaru jsou oba typy materiálu konsonantní, vertikální vrstvení dokonce evokuje spektro-tonální zabarvení harmonické řady. Přinesením ostřejší disonance do této struktury se radikálně mění tvář hudby. Spektrum zhoustne, uvnitř kvart-kvintových transpozic vzniknou labilní pnutí, rovnováha v nedohlednu..

Ondřej Štochl

Co je na poetice Štochlovy hudby cenné, je semknutá hierarchie užitých prostředků. Je zde rovina témbrová, která má 1. funkci ryze akustickou - dotváří zvukový rastr každé hudební události 2. harmonickou – zostřuje vertikálu, je „prostředníkem“ k souzvukovému pohybu. Dále popsaná rovina harmonické polarity, vyjádřená ponejvíce souzvukovými komplexy. A konečně jednohlasé melodické kontury, které stojí vždy na vrcholu fráze a byť z harmonického plánu nevyčnívají, působí jako samostatná složka. Veškerá zvuková kresba se děje v dialogu mezi těmito složkami, což zaručuje posluchači bezpečnou (takřka pudovou) orientaci – důkaz funkčnosti jakéhokoli hudebního systému. Na proměnlivých vztazích mezi těmito třemi rovinami podle mě stojí půdorys Sonetů (alespoň jiné významové roviny jsou zatím pod mou rozlišovací schopnost).

První věta rozehrává komplexní souhru všech tří principů. Dialog obou typů materiálu je přehledný, epizodičnost hudebních bloků jakoukoli kategorizaci ztěžuje a zprostředkovat slovem ‚proč a jak‘ je krajně obtížné. Názvuk konsonancí v rámci alikvotní řady je často stínován ostatními nástroji, delikátní sonické akce se časem stávají prodlevou. Občasné čtvrttónové zvrásnění melodických kontur je vyostřeno ve větě druhé, která vnitřní interakcí a zvýšenou hladinou dynamiky nabývá na expresivitě. I zde nalezneme škálu takřka kouzelnických zvukových momentů. Barvy a pohyby, které Štochl ve struktuře smyčcového ansámblu dokáže najít, jsem v přiměřené čistotě a řádu nikde jinde neslyšel. Třetí věta je evokací onoho kvartového protipólu attaca ústící do prosvětlené čtvrté alikvotní věty. Spektro-tonální vrchol s čtvrttónovým, diskantovým převalováním klarinetu působí jako výkřik radosti. Pátá část (jdoucí opět attaca) je vlastně introvertní klarinetovou kadencí, decentně stínovanou orchestrem. Poslední věta působí jako ohlédnutí a krátké resume autorova zvukového světa. Na malé ploše se v několika vrstvách rozevře konsonantní spektrum, které vyústí do celotónové řady vrstvených kvart vibrafonu. Latentnější způsob vyjádření obou protipólů si posluchač a analytik nemůže přát. Jakoby celé Sonety směřovaly k postupnému pročištění jazyka až na jeho dřeň.

Skladba pro mě osobně byla událostí letošních Pražských premiér - jednou z těch, kterým člověk musí jít naproti. V mikrosvětě autorovy hudby není na polemiku a kritickou reflexy mnoho místa a tak sestoupím na úroveň ‚pudově se orientujícího‘ posluchače, abych našel to, čeho se mi ve Štochlově hudbě nedostává. Tím jsou životadárné momenty, kdy do hudby vstoupí ‚něco‘ cizorodého, jež svou přítomnost obhájí teprve následujícím děním (a nebo vyvrátí, vysměje se jí!) - zkrátka trochu poboří až strašidelně dokonalý svět dvou definitivních polarit. Ale to je jen hledání nutného vymezení se vůči definitivnímu světu.