Úvodní plocha je překřikující se masou sestupných modů, kontrolovaně opadajících. Výchozí souzvuk as-b-c-des-d-es-e-fis-g se stále jasněji tříbí a zprvu těsné shluky intervalů řídnou v rozšiřující se faktuře díla. Následná meditativní plocha sleduje barevný vztah mezi vícezvuky dechových nástrojů a mixturami smyčců, jejichž flažoletová harmonie je extraktem z obou multifonik. Měnlivý dialog pásem je oproti meditativnímu charakteru hudby nepochopitelně gradován, což z hudby rázem dělá pouhou mezivětu do hudby nové, k její škodě. Třetí díl skladby byl patrně největším překvapením - tepající, koketně měnlivá ostinata v krajním pianissimu se stávají podkladem k demonstrativně ztřeštěným kreacím dechů, kteréžto počínání si nejeden posluchač ‚doprovodil‘ podupáváním. Následující impresivní melodie je postupně obalována doslovnými sekundovými transpozicemi na pozadí mixtur multifonik a smyčcových flažoletů. Prokreslená artikulace obou pásem je přeci jen hudebně nosnější než gradační vrchol oddílu, který až příliš zhusta kombinuje harmonické komplexy na úkor vertikály. Byť je Rybářova práce s rytmem vynalézavá, často ‚hřeší‘ na efektní kombinace typu 4/4 – 3/8 – 4/4 – 3/16 atd., jimž však chybí i jiné než jen pohybové zdůvodnění. Za nejvynalézavější lze považovat předposlední oddíl skladby, jehož vyústění cele v duchu spektro-tonality možná předznamenává novou výrazovou rovinu autora. A snad právě toto vyústění rámuje celek nejpřesvědčivěji, má svou vnitřní logiku – polyrytmické komplexy úvodu náhle dostanou svůj zrcadlový novotvar a člověk má pocit, že autor mu dává barvu téměř ‚ochutnat‘. Závěrečná hravá plocha i přes svou rytmickou nápaditost působí přeci jen jako cizorodý přílepek. Punktuální tik spolu s perkusivní fakturou ansámblu tvoří organicky se scházející a zase vzdalující se ostináta, pro něž marně hledat v předchozím vývoji zdůvodnění. Hravě ‚uhozená‘ tečka pro přemýšlivou partituru?