Zpracování češtiny v soudobé hudbě II.

Petr Wajsar 9.5.2008

1.3. SUPRASEGMENTÁLNÍ ROVINA SYSTEMATIZACE POPISU ČEŠTINY

 Poté, co jsme prozkoumali nejmenší úseky, ze kterých se skládá český jazyk, přistupme teď k problematice použití těchto segmentů v rámci delších časových úseků. Kontinuální lidská řeč obsahuje mnoho zvuků, které jsou si charakterem podobné a mnoho zvuků, které jsou vůči sobě kontrastní. Právě na kontrastu jednotlivých elementů je založena schopnost rozeznávání jednotlivých segmentů v proudu řeči. Hlavní slovo zde tedy nemá absolutní fyzikální hodnota zvuku, ale relativní poměry mezi sousedícími jednotkami. Čím odlišnější jsou segmenty, následující za sebou, tím lépe jednotlivé segmenty rozeznáváme.
 K tomu, abychom mohli podrobněji zkoumat daný materiál, potřebujeme opět nalézt nejmenší možnou jednotku a poté charakterizovat vyšší stupně, které mají pro rozbor zvuku řeči nějaký význam. Rozdíl v tom, jakým způsobem probíhá toto členění v rámci psaného textu oproti mluvené podobě jazyka, si vynutil rovněž odlišný přístup v terminologii. Zatímco v rámci psaného textu probíhá členění na slabiky, slova a věty, v rámci mluvené formy se pro jednotlivé stupně ujaly termíny slabika, přízvukový takt a promluvový úsek. Jak jsme již řekli, promluvový úsek z naší práce vyřadíme, protože jeho hlavní těžiště leží spíše v expresivitě jazyka, funguje na bázi intonačních změn v řeči a museli bychom do naší práce pojmout mnohem více zkoumaných parametrů. Pojďme si tedy blíže objasnit specifika prvních dvou termínů.
 

1.3.a. Slabika

 Systém střídání hlásek v rámci řečového proudu je založen na vzájemném kontrastu střídání samohlásek a souhlásek. Nositelem dynamického vrcholu je přitom samohláska, která je souhláskou modulována do jemnějších odstínů. Právě tento dynamický vrchol je hlavním znakem, potřebným pro stanovení slabiky. Tento slabičný vrchol je možno tvořit pomocí všech samohlásek a některých sonorů; hlásky „r, l“ mohou být slabičným vrcholem tehdy, nacházejí-li se v sousedství dvou souhlásek neznělých (vlk, drn) a hláska „m“ se stává slabičným vrcholem ve slovech „sedm, osm“. Další příklady jsou již součástí nespisovné češtiny, ostatní znělé souhlásky jsou i ve spojení s následující neznělou souhláskou pociťovány jako součást jedné slabiky (lžička, msta). Přesto i v těchto případech hovoříme o tzv. pobočné slabice, neboť dynamicky se tato místa blíží běžným slabičným vrcholům. Slabika může mít pouze jediný slabičný vrchol.
 V extrémním případě může být slabikou jediná samohláska. V takovém případě obsahuje pouze slabičný vrchol. V případě, že před vokál umístíme konsonant, hovoříme o termínu praetura (při, vše) v případě, že konsonant se vyskytuje po vokálu, hovoříme o termínu koda slabiky (ať, akt). Slabiky bez kody nazýváme otevřené, slabiky s kodou nazýváme zavřené. Krajní délku praetury na začátku, nebo uvnitř slova může tvořit skupina čtyř konsonantů (vstříc, vzhled, vzplanout), kodu slabiky skupina tří konsonantů (zábst, pomst, verst). Jednofonémové předložky „k, s, v“ přiřazujeme k praetuře první slabiky následujícího slova.
 Složitějším problémem v rozčleňování zvukového materiálu řeči na slabiky je problém hranice slabiky, která je z hlediska zvukové realizace často odlišná. Tam, kde se mezi dvěma slabičnými vrcholy vyskytuje pouze jedna souhláska, považujeme za počáteční hranici slabiky začátek konsonantu před navazujícím vokálem (pa-le-ta, do-být, ne-být). V místech, kde se vyskytuje více konsonantů vedle sebe, stává se hranice slabiky nejednoznačnou. Např. slovo „naštvat“ rozdělujeme dle morfologického členění „na-štvat“ (dle infinitivu „štvát“). Naproti tomu při artikulaci mluveného slova budeme hlásku „š“ řadit spíše ke kodě první slabiky slova a pozice hlásky „t“ bude kolísat mezi přiřazením k první či druhé slabice, neboť exploziva „t“ je akusticky silnější, než polozávěrové „v“, to však tvoří spolu s následující samohláskou slabičný vrchol, takže slabičný šev by se dal umístit rovněž mezi „t“ a „v“.

1.3.b. Přízvukový takt

V rámci psaného projevu řadíme slabiky do slov a slova skládáme ve věty. Protože však slovo mluvené vychází z akustických zákonitostí, je třeba pro hodnocení akustického signálu použít termín jiný. Tímto termínem je přízvukový takt.
 Při seskupování slabik je potřeba nějak odlišit, která slabika bude vnímána jako prominentní a která nikoli. Kontrast mezi několika parametry (dynamika, výška, trvání, barva) způsobuje, že některé impulsy vnímáme jako více a některé jako méně důležité. Všechny parametry, které se na přízvuku podílejí, se přitom vzájemně ovlivňují a vytvářejí komplexní parametry (intonace se zvyšuje zároveň s přidáváním dynamiky, nedostatek vyšších harmonických tónů v samohláskách některých slabik vyvažujeme zvýšením dynamiky). Akcentem zdůrazňujeme nějaké významově důležité místo v proudu řeči (např. začátek slova, nebo část slovní složeniny). V češtině se zvukový akcent váže vždy k první slabice slova, stojí—li slovo jednotlivě; pokud však analyzujeme souvislý proud řeči, všimneme si, že se pod jeden dynamický vrchol sekupuje více slov. Tento úsek nazýváme přízvukovým taktem.
 Jak již jsme si řekli, v češtině se akcent váže k první slabice slova, pokud stojí slovo jednotlivě. Stojí-li za sebou větší množství víceslabičných slov, každá první slabika slova tvoří začátek přízvukového taktu. Pokud se v proudu řeči vyskytne slovo jednoslabičné, je spojeno buď s jedním, nebo druhým sousedním přízvukovým taktem. Pokud je toto jednoslabičné slovo předložkou slova následujícího, tvoří tato dvě slova jediný přívukový takt (´Obraz´nastěně). Pokud je to slovo jiného druhu (např. zvratné zájmeno), je přiřazeno k předcházejícímu přízvukovému taktu (´Takysi´vezmi). Takto se může seskupovat i více jednoslabičných slov za sebou (´Abysestu´nebál, ´Jaksemá´děda?, atd.). Některá jednoslabičná slov zůstávájí samostatná, především spojky „a“. Pro tato slova byl zaveden termín taktová předrážka, pro jejich častý výskyt na rozhraní vět v souvětí nebo na začátku věty (´Pojď´sem / a´nebojse, Tak ´půjdeš / ´nebo ´ne?). Jiné spojky mohou rovněž stát buď samostatně jako taktová předrážka (´Možná / že´najdu ´klíče) nebo mohou být spojené s následujícím slovem (´Možná / ´ženajdu´klíče). Takty mohou být i víceslabičné (´Pojeďsemnou´nakole, ´Natojsmetu´čekali), největšího výskytu v češtině dosahují dvou a tříslabičné přízvukové takty. Přízvukový takt do sebe sice může pojmout více slov, ale nikdy slovo nerozděluje (jeho začátek se nemůže se vyskytnout uprostřed slova). Členění na přízvukové takty se proměňuje spolu s rychlostí řeči. Při pomalejším tempu dochází k výraznějšímu oddělování slov, naopak s vyšší rychlostí se do přízvukových taktů spojují delší celky. Některá pravidla však dodržujeme v jakémkoli mluvním tempu (spojení předložky s podstatným jménem, slovesa se zvratným zájmenem). Obecně mějí tendenci ke spojování s jinými slovy do přízvukových taktů taková slova, která jsou gramaticky závislá na slovech předchozích (předložky, zájmena, pomocné sloveso „jsem“). Jednoslabičná slova, která jsou pro danou informaci důležitá z hlediska svého věcného významu, ne pouze z hlediska gramatického, obvykle zachovávají přízvukovou samostatnost (´Několik ´let ´praxe, ´Nevycházej ´ven ´zatmy).
 Při záměrné rytmizaci jazyka (poezie, hudba) se kromě hlavního přízvuku uplatňuje rozněž vedlejší přízvuk. Jeho přirozené členění můžeme vypozorovat nejlépe na víceslabičných samostatných slovech, kde leží na každé liché slabice (Vykrystalizovaný), toto jemné členění však často závisí na výskytu dynamicky silné souhlásky v praetuře slabiky a na konkrétním tvaru slabiky (u slova „nezapomenutelný“ spíše pozorujeme členění „nezapomenutelný“ z důvodu dynamicky výraznější kombinace hlásek „t-e“ oproti slabšímu „n-u“ a především výskytu hlásky „l“ v kodě předposlední slabiky, která trvání slabiky výrazně zvyšuje oproti slabikám ostatním, čímž zvyšuje a i její sklon k akcentaci). Je zajímavým faktem, že i přes zvukovou výraznost vedlejšího přízvuku u některých druhů deklamace se vedlejší přízvuk neváže k morfologické stavbě slova.

Tímto jsme alespoň v rámci našich výzkumů vyčerpali informace, které potřebujeme znát, abychom mohli přistoupit ke srovnání rytmu řeči v mluveném slově a v hudebním jazyce.

2. ČÁST PRAKTICKÁ

Jak bylo řečeno již v úvodu, rád bych se ve druhé části své bakalářské práce zabýval vztahem hudby a slova v užším smyslu, tedy záměrnou rytmickou organizací textu v hudbě. Tato praktická část je složena z několika kapitol, které se postupně zabývají různými problémy, s nimiž se může skladatel setkat při kompozici. Teoretický výklad je podložen buď konkrétními příklady, nebo experimentem, který se daného problému týká. Experimenty jsou uvedeny krátkým popisem podmínek při uskutečňování pokusu a krátkým komentářem, který se zabývá hodnocením výsledků pokusu.
 Rád bych připomněl, že se budu zaměřovat pouze na ty poznatky, které povedou k dosažení co nejlepší srozumitelnosti zhudebněného textu. Veškeré odchylky od tohoto pojetí proto budu označovat jako nežádoucí. Neznamená to přirozeně, že bych odmítal netradiční způsoby kompozice; pouze se v této práci zaměřuji na situace, kdy je srozumitelniost textu skutečně potřebná hledám tedy záměrně takové způsoby, které vedou výhradně k požadovaným výsledkům.

2.1. UMĚNÍ DEKLAMACE A POEZIE VE VZTAHU KE ZHUDEBŇOVÁNÍ TEXTU

Záměrná rytmická organizace jazyka má několik stupňů. Prvním stupněm je obyčejná dorozumívací mluva, sloužící pouze pro účel sdělení informace Všude, kde spolu se sdělovanou informací vyvstává ještě potřeba kultivovanosti a krásy výrazu, dá se způsob takové mluvy nazvat více či méně stylizovaným. Prvním takovým stupněm je mluva, používaná veřejnými sdělovacími prostředky, dalším stupněm je jevištní řeč. Obě tyto varianty přitom deklamačně pouze napomáhají správnému vyznění jazyka v jeho přirozeném tempu a přes leckdy příliš exaltované způsoby projevu chce tento způsob deklamace pouze zvýraznit přirozený rytmus jazyka, nikoli jej změnit nebo ho aplikovat na jiný rytmický vzorec.
 U poezie a hudby je tomu jinak; záměrně rytmicky organizovaný úsek řeči často přetváří přirozený tok řeči. Vokální hudba má oproti poezii ještě dalších několik omezujících mantinelů, kterými jsou například potřeba pevného rytmu a především nutnost přesného notového zápisu. Oproti hudbě má poezie možnost většího rytmického rozvolnění, než je tomu u exaktního notového zápisu. To jí dává velký improvizační potenciál, který umožní recitátorovi pokaždé pojmout tempo a rytmus poněkud jiným způsobem. Zhudebňování proto můžeme nazvat nejvíce artificiálním systémem záměrné (rytmické) organizace mluveného projevu.
 Při záměrné deklamaci a při zhudebňování mluveného projevu se délky a poměry mezi vzdálenostmi často zvyšují. Je to způsobeno potřebou srozumitelnosti, zvláště při výskytu nějakého méně obvyklého nebo abstraktního sdělení v rámci textu. Zvláště ve zpěvním projevu můžeme tedy očekávat prodlužování slabik, a to i v rámci minimálně stylizovaného zhudebněného textu (např. v recitativech, kde je rytmus řeči zachováván nejvíce). Hudbě tedy přiznáváme největší volnost v deklamaci a v obměnách délkových proporcí slabik v textu. Některé parametry, které musí být zachovány i přes tuto vlastnost hudby aplikované na text, uvádím v dalších kapitolách a zabýváme se jimi podrobně.
 Správnou výslovností jazyka se zabývá ortoepie. Soustřeďuje se přitom na různé stupně oficiálnosti jazyka. Můžeme konstatovat, že kromě některých záměrných stylizací by kvalita výslovnosti při zpěvním projevu měla být co nejvyšší (spolu s recitací - jevištní mluvou ). Následkem toho vznikají paradoxně některé špatné návyky u sólových zpěváků, například záměrné přehánění spisovnosti, při kterém se objevují nesprávné varianty výslovnosti. Obvyklým případem je např. vyslovování hlásky „j“ u slova „jsem“ v pomocném tvaru (byl jsem tam) a mnoho dalších.

2.2 DÉLKY ČESKÝCH SAMOHLÁSEK VE VZTAHU KE SROZUMITELNOSTI TEXTU

Stejně jako jsou samohlásky základním kamenem při tvorbě řeči, je i vztah jejich délky a procesu zhudebňování jazyka základním problémem, se kterým se skladatel setkává. S přihlédnutím k potřebě srozumitelnosti zhudebněného textu a délky samohlásek platí pravidlo, že rytmický vzorec, na němž je založen rytmus melodie, by měl důsledně kopírovat rytmickou stavbu zhudebňovaného textu, přičemž poměr mezi krátkou a dlouhou by měl být roven minimálně poměru délek, které se objevují u mluveného slova. Naopak prodlužování delších slabik může být v některých případech žádoucí a často zvyšuje expresivitu a tím i srozumitelnost text více, než v případě, kdy jsou délkové rozdíly menší. Nesprávnou rytmizací zhudebňovaného textu může kromě nepřirozené a nepohodlné dikce dojít až k úplné záměně významu slova nebo celé věty. Dvojic slov, kde záměna délky samohlásky ve slabice změní význam slova, má čeština poměrně mnoho (obrazy - obrazí, nanosí - nánosy, zalíbí - záliby a jiné). Skladatel by proto měl dbát na prokládání dlouhých samohlásek v textu správnou délkou not, pokud chce dosáhnout srozumitelnosti textu.
 V případě, že hudebně vokální dílo vzniká systémem aplikace textu na hotovou hudbu, měla by melodie být založena na střídání krátkých a dlouhých samohlásek, aby textař při aplikaci textu na melodii mohl této vlastnosti využít. Někdy se též doporučuje vcítit se do vlastností určitého jazyka pomocí jeho fonetické nápodoby, bez použití smyslu slov a slovních spojení. Skladateli tento systém může pomoci najít přirozený rytmus jazyka a zachytit určitá opakující se schémata, která se v daném jazyce vyskytují. Přesto i hudba, určená pro otextování v češtině, velmi často napodobuje znaky především hudby angloamerické, přestože skladatel je s potřebou následného otextování v češtině často předem obeznámen. Souvisí to možná se skutečností, že prvními melodiemi, pro které si člověk již za dětských let začíná vytvářet vlastní imitaci jazyka, u něhož je není schopen vnímat význam jeho sdělení, jsou melodie pocházející z angloamerické produkce pro svůj častý výskyt v médiích.

2.3 ARTIKULACE A DYNAMICKÉ ROZDÍLY ČESKÝCH SOUHLÁSEK VE VZTAHU K ZÁMĚRNÉ RYTMICKÉ ORGANIZACI ČEŠTINY

Obzvláštní pozornost musí být při zhudebňování věnována konsonantním zvukům. Čím větší je jejich počet oproti samohláskám, tím více problémů řešíme při jejich záměrné rytmizaci. První vlastností souhlásek, kterou se musíme zabývat, je způsob jejich artikulace a s ním související délka a dynamika souhlásky. Problém s výslovností některých pasáží se projeví zvláště v rychlém tempu, kdy dochází k minimálnímu prostoru pro střídání slabik. Je nutno pamatovat na to, že některé souhláskové kombinace jsou v těsném sledu hůře vyslovitelné než jiné, a proto je jim potřeba věnovat různý časový prostor.
 Na základě jednoduchého experimentu si teď ověříme, které kombinace souhlásek jsou z hlediska artikulace nejpohodlnější a které jsou nejméně pohodlné. Vzhledem k časové náročnosti experimentu jsem byl sám sobě pokusnou osobou, takže výsledky experimentu mohou být v podrobnostech nepřesné; k některým zajímavým výsledkům jsem však došel i přesto.

Tabulka použitá k experimentu

Výsledky experimentu:

Z tabulky můžeme pozorovat jednak závislost délky jednotlivých souhlásek na délku celého úseku, ale především vliv artikulačního kontrastu. Nejdelší kombinace jsou tvořeny vždy těmi nejpodobnějšími hláskami z hlediska místa tvoření, naopak nejkontrastnější kombinace potřebuji ke své realizaci nejmenší čas. Kratší kombinace jsou tvořeny převážně explozivy a afrikáty, delší kombinace frikativy, approximanty a vibranty. V delších kombinacích pozorujeme více měkkých souhlásek, než v kratších kombinacích. Směrem nahoru se intervaly mezi jednotlivými položkami mají tendenci zvyšovat, takže uvedené příklady delších kombinací určitější, než výsledky kombinací kratších. Směrem dolů je tabulka méně určitá, a bylo by třeba dalších výzkumů pro zpřesnění údajů.