První věta, zvaná Capriccioso má neoklasický charakter. Krátká introdukce ve smyčcích předznamenává nejpodstatnější prvek, kterým je první věta vystavěna, a to metro-rytmickou pulsaci. Podíváme-li se dále, tuto úvodní část tam již nenalezneme. Následující dění se dá zjednodušeně rozdělit do tří autorem používaných úseků: téma, mezivěta (jenž by se možná dala ohodnotit též jako vedlejší téma) a tzv. sekvence. Části jsou řazeny různě za sebou a v obměnách se několikrát navracejí. Nutno říci, že svůj výstižný a nápaditý charakter získávají také svým krátkým rozměrem, který se pohybuje kolem 10 taktů. Zahájení hlavního tématu zazní převážně v obsazení dřevěných dechových nástrojů.

Vyznačuje se tonálním ukotvením v C dur a výrazným rytmem vůdčí melodické linky v osminových a šestnáctinových hodnotách komplementárně doplněným v dalších znějících nástrojích. Perioda čitelného dělení na předvětí a delší závětí se v téměř nezměněné podobě zopakuje ve smyčcích. V následující části - mezihře najdou uplatnění žesťové nástroje. Dodržují přibližnou rytmickou pulsaci, ale jejich funkce je zejména modulační, jenž se ukončí v As dur. Taktéž tvoří předěl od introdukční části k jakémusi provedení, jenž začíná očekávaně zpracováním hlavního tématu, a to v sólových houslích za subtilního doprovodu dřev a vybraných smyčcových nástrojů. Poprvé zazní tutti orchestr v již zmíněných sekvencích, nikoli na základě harmonických postupů, ale ve výrazném rytmickém modelu, jenž v opakování po barokním vzoru nepřekročí číslo tři. Nezpracovává se ovšem jen hlavní téma, ale ona žesťová mezivěta v expozici. Její několikeré řazení za sebou zachovávající si nástrojovou sekci, jenž je opět plné modulačních cest, je rámováno smyčcovým šestnáctinovým pohybem. To vše je opět ve třech variantách dramatizováno díky stoupajícím, vypjatějším polohám. Repríza hlavního tématu zazní poté opět ve shodné tónině jako na počátku, jen ve společném a hutnějším obsazení dřevěných a smyčcových nástrojů. Ta není ovšem ještě předzvěstí závěru, ale modulací prudce vybočí k druhému provedení v tomto sledu částí: sekvenční plocha, smyčcemi rámována žesťová mezivěta ve třech úsecích, jehož třetí prodloužená varianta nabírá dramatický spád úsečnými akcenty v tutti. Náhlá změna v následné kodě vytvoří dojem pointy. Šestnáctinový sólový běh střídajících se fléten prolétne v lyričtějším okolí smyčců v delších držených hodnotách s účastí prodlevy na tónu c. Centralizace závěru věty je potvrzeno jakousi nepravou kadencí - tónika, mollová subdominanta, tónika. Předností této věty je odlehčenost, kterou autor dociluje nejen rytmickou stránkou, ale také a především rozvržením jednotlivých částí v instrumentaci - každému úseku náleží daná nástrojová sekce. Tímto vhodným výběrem se hudební nápady ještě lépe prosazují. Dalším kladem je úspornost materiálu, a to materiálu kvalitního a napadnutého, který je dále zpracováván jen decentně s ohledem na snadnou rozpoznatelnost.

Následující Spirituoso je ve srovnání s první větou  mnohem introvertnější. Úvodní paralelní kvinty a kvarty nižších smyčců a klarinetů ve spodním rejstříku navozují náladu tak trochu blízkou hudbě D. Šostakoviče. Celá věta více méně evokuje jakousi ruskou pochmurnost a důstojnost. Převážně heterofonní sazba má základ v harmonické invenci, nicméně se stálou produkcí poutavých melodií. Opět sporý materiál vychází tentokrát z jednoho nápadu předeslaného v již zmíněném úvodu, jenž je  sestaven z terciových kroků. Interval tercie (malé i velké) je pojítkem pro všechen následující vývoj. Téma s tonálním centrem v As dur, s nímž se postupně pracuje, se představí ve smyčcích v paralelních postupech z úvodního vstupu. S tichým podkreslením tympánů působí dojmem smutečního pochodu. To doznívá s nástupem sólové flétny, jenž ho dopoví v méně tonálně ukotvené synkopované melodii za stálého doprovodu smyčců. Takto zazní daný blok ještě jednou, jednak v rozvinutější podobě, jednak v širší instrumentaci. Dále se pracuje s materiálem onoho dopovězení, ale sled uvnitř bloku je zachován v instrumentální i významové rovině - smyčce (přibírající žesťovou sekci) předávají štafetu dřevům a ty zase zpátky smyčcům. S každým následujícím blokem instrumentální sazba nabírá větší hustoty a stoupá v dynamice i v poloze. Formální vývoj tématu je plynule přenesen na žesťové nástroje, které více zdůrazní synkopy v drobnějších šestnáctinových rytmických útvarech a opět zaznívají v postupujících blocích směřujících k dynamickému a zároveň  formálnímu vrcholu věty. Po něm se dramatická vlna ustálí ve střední, lyrické části. Zde se uplatní především sóla - smyčcový kvartet s hobojem, či sólové housle atd. Melodické linky jsou obohaceny o rytmické nepravidelnosti, jako jsou trioly, kvintoly a sextoly, což osvěží hudební proud hravějším charakterem. Zároveň se ztrácí důsledné lineární vedení terciovými kroky a dochází k častějším chromatickým postupům. Návratem k žesťovým blokům a dále k zaznění původní verze tématu se dostáváme k závěrečné části. Téma, opět pronášené smyčcovým orchestrem, ale posazeno do vyšší polohy, je tentokrát obohaceno o současně zaznívající skupinky šestnáctinových hodnot v dřevěných dechových nástrojích, což nepřímo sceluje dvě varianty tématu, jak původního, tak rytmičtějšího vyskytujícího se dříve převážně v žestích. Závěr sklouzne ještě jednou k lyričtější rovině, aby se uchýlil k váhavému, zachmuřenému konci. Sympatické je na tom to, že autor nezvolil návrat krátké introdukce, ale zúročil všechen předešlý hudební vývoj a navodil dojem návratu pouze charakterem.

 
Název třetí a závěrečné věty - Scherzando poněkud zkresluje její dramaturgii. Začíná sice hravým rytmem, ale nezůstane v něm na dlouho. Vstupní dialog mezi hobojem a fagotem s přiznávkami smyčcových pizzicat svou rozpustilostí vzdáleně připomíná materiál první věty. Průběh krátké a energické scherzové části má třídílnou formu A B A. Motivická práce využívá detailů rytmických úseků v pestré instrumentaci. Hudba ovšem v zápětí zvážní citací tématu ze druhé věty, tím se přemostí k vážnějšímu charakteru, v němž už zůstane až do konce. Evolučním rozvíjením vzniká další materiál vedený terciovými kroky, jenž svou tonální nestálostí, rostoucí instrumentací a dosahováním vypjatých poloh graduje k tématu novému. Ten působí jako vrchol celého díla, nejen formálním načasováním, ale také jakýmsi vítězným charakterem pronášeným v průrazné žesťové sekci v doprovodu celého orchestru. Vše se ještě potvrdí navrácením evoluční gradace, a to rytmicky mnohem rozvětvenější, která pozvedne zopakované téma ke gracióznímu závěru. Tato závěrečná věta je nápaditostí, instrumentací a proměnlivostí v tempu nejpestřejší. Díky nenáročné délce trvání a citlivému načasování formálních změn udržuje až zvyšuje pozornost. Použitá citace z pomalé věty cyklicky sceluje celé dílo, nicméně k soudržnosti přispívá hlavně jeho stylová jednota. V rámci ní kompozici hodnotím velmi kladně a přála bych jí stálé místo na repertoárech českých orchestrů.

 

Skladba byla poprvé provedena 3. dubna 2008.