Básně Štěpána Noska

 5.5.2008

Mimo záběr

Přes celou jednu stěnu táborového muzea
visí nazvětšovaná fotografie lednového apelu.
Tisíce nehybných postav v hladké geometrii
obřího půlkruhu. Jak zasněžená nekropole,
jak průmyslová zóna zahlédnutá mezi mraky,
jak břidlicová pole na atlantském břehu.
Jen v pravém dolním rohu rozostřená skvrna,
dva anebo tři pospíchají za černou uniformou
někam mimo záběr.
Prohlížím si celý výjev zblízka,
jako se prohlížejí skupinové snímky.
Jsi kterýkoli z nich.
Obláček u úst a ranní nízká mlha.
Hledám tě přece marně.
Na cestě zpátky rychlovlak bez odporu
rozbíjí chladný protivzduch,
kterým se – a ještě něčím větším, jiným –
na místě v rohu zalykám.

 

Život je jinde

A když na flekatou tabuli dobře nacvičeným gestem
rýsuje přehledné schéma perfekta,

připadá si jak opuštěný restaurátor,
jenž právě z povinnosti obnažuje spodní vrstvy

nástěnné (jeskynní?) malby poblíž Temešváru;
jakmile rychlý kontakt s očima post-inertních žáků

bezpečně stvrdí předpoklad,
že šanci na úkryt neskýtá už ani fikční, gramatický čas,

vykloní se z jediného okna v celé třídě,
a zatímco tužky zakreslují překlad další nepatřičné věty,

jasně vidí, jak se dole od říčního břehu odlepila
jedna z odřených školních kanoí

a do formace rozhoupaných kachen se náhle vmísí
arabeska světlých paží a jakoby už téměř lidský smích.

 

 

Soumrak západu

To, co zbylo z mladého borového lesa,
pískovna z jedné, barevný výkop skládky z druhé strany.
V studeném stínu výduti mohyl,
z dvacíti jsme rozeznali sotva šest.
Vybíháš na nízká návrší,
ze kterých trčí černooranžové stromy,
na pružném jehličí máš
odraz rozjařených astronautů a
srnčím hlasem (chlapce ze závěru Zrcadla)
voláš „Strabo!“ a taky „Hroby praotců!“
To ty jsi vítěz, dobyvatel času,
když vběhneš z lesa do palčivého žáru,
upustíš černou lurexovou stuhu,
která, rozetnutý Uroboros, sesmekne se
kolem mých nártů,
v oblaku písku pak čtu tvé iluzívní stopy,
přesněji: chtěl bych je tam číst.

 

Soumrak východu

V mém rodném městě,
na břehu řeky, na úpatí Krkonoš,

v knihovně už zase pořádají výprodej,
na bocích přístupové haly

se odevzdaně válí všecko,
co napsal, kdo měl tu historickou smůlu,

že jeho jméno končí na -ov,
na -ev, na -ij v tom nejhorším případě,

s Buninem za korunu mohu jít domů
s pocitem, že konečně je na regále pohodlné místo

na Kmotra Mrázka, Ďáblovy zuby
a Nové zprávy ze zahrádky obligátních bratří.

 

Štěpán Nosek (nar. 1975) vydal básnickou sbírku Negativ (Host, Brno 2003). Je redaktorem nakladatelství Opus a členem redakčního kruhu revue Souvislosti. Jako překladatel se věnuje především současné irské poezii (Louis MacNeice, Conor O’Callaghan ad.). Pracuje jako učitel angličtiny. Žije v Červeném Kostelci.