Leoš Faltus – Pensées fugitives en deux mouvements symphonique

Eva Reiserová 4.5.2008

Skladba Pensées fugitives. Deux mouvements fugitives (Těkavé myšlenky) zazněla ve světové premiéře na Pražských premiérách 29. března 2008. I když Moravská filharmonie podala dobrý výkon, bylo by třeba do provedení vnést více klidu a rytmické přesnosti, která by ve výsledku dopomohla lepšímu zvukovému vnímání. Partitura je velice drobně rytmicky, dynamicky a instrumentačně propracována, čehož by další případní interpreti měli využít.

Celek je pojat tak, aby spojení několika různých myšlenek mohlo vyznít přesvědčivě. Tedy bloková stavba, ostré předěly, prolínání částí a drobné doprovodné melodicko-rytmické figury. Jmenované stavební prvky umožňují vytvořit skladbu vyvolávající dojem snadného až nepostřehnutelného plynutí, což se dle mého názoru podařilo hlavně v melodické lince jednotlivých myšlenek. Při poslechu záznamu koncertu se však nemohu ubránit dojmu jisté předvídavosti a strnulosti, obzvláště při soustředění se na práci s rytmickými figurami v jednotlivých skupinách a mezi nimi. Jsem si jista, že po větším zažití orchestru by vynikli mnohé nuance, které jsou pro skladbu velmi důležité.

První věta nese označení ♪. = 52, přičemž ve svém průběhu přináší několik k sobě řazených částí, které umožňují při změně metra a tempa plynulý hudební tok. Faltus používá bohatý instrumentář velkého symfonického orchestru včetně baterie bicích, harfy a celesty. Základ tvoří proměnlivá, rytmicky těkavá pásma, jejichž společným zazníváním (nebo naopak postupnými nástupy) je zhušťován a zřeďován tektonický průběh věty. Dalším důležitým prvkem je práce s barvami a instrumentací. Jednotlivé motivy jsou vždy špičkou barevné plochy, kromě klarinetové myšlenky, která zaznívá vždy sólo a stává snadněji identifikovatelnou, což je důležité pro střetnutí obou částí – v reminiscenci druhé věty. Hudbu bez tonální preference uvádí zmiňovaný klarinetový motiv, který chromaticky obkrouží tón, z něhož vychází. Tato melodie by se dala označit za průvodce prvním úsekem věty, sceluje nejen odlišné bloky, kde funguje jako jejich úvod a vyústění, ale také provazuje první a druhou větu, jak uvidíme dále. Pokud bychom vyabstrahovali další myšlenky či motivy, mohly bychom sestavit dvě reprezentační skupiny: formotvorné (ovlivňují stavbu většího dílu - zde klarinetový motiv) a průběžné (určující pouze momentální hudební dění). Skladba se drží určitých styčných bodů (klarinetové sólo), které narušují chromatické posuny stupňů vůči tonálnímu centru, jak naznačuje již úvodní myšlenka. Tento způsob také napomáhá barevnému zahuštění spektra a akordických clusterů.

Leoš Faltus

První díl a bloku A uvádí klarinetový motiv, v jehož závěru se přidruží druhý klarinet (klarinety in B). Poté proběhne několik gradačních vln, které vyústí do druhého variovaného zaznění motivu (klarinety in Es a in B). Následující díl b v rámci dílu A přináší změnu metra z třídobého na dvou- a čtyřdobé. Poté, co je naposledy uzavřen znovu pozměněným motivem, přichází střih do dalšího tempově živějšího oddílu, jenž narušuje předchozí rozjímání a přenáší pozornost k novému bloku. V polední třetině skladby – blok B - dochází k úplné změně. Orchestrální aparát se zúží pouze na sóla, jež jsou přiřknuta nejprve hobojům, poté flétně a anglickému rohu za střídmého doprovodu velkého bubnu. Spolu s tříosminovým metrem navozují představu menuetového tria, což umocňuje neoklasická, rytmicko-melodická práce s myšlenkami. Mezi sólové výstupy je vložena ještě retrospektivní mezihra, kde se vrací čtyřdobé metrum, symfonické obsazení s odkazem na oblast klarinetového motivu a rytmicko-harmonickou figuru dílu b. Závěr tvoří velice krátká a emotivně vypjatá Coda ve formě nedopovězené gradační vlny.

Úvod druhé věty, označené ♩ = 120, dopovídá oblouk započatý v Codě věty první. Navazuje také údernější atmosférou, a pokračuje v rychlejším sledu motivů. Oproti první větě zde má mnohem důležitější funkci žesťová sekce, jež svými chorálně táhlými vstupy vytváří další dramatické pnutí oproti ostatním skupinám. I zde uvedené motivy by se podle způsobu užití mohly rozdělit do dvou výše uvedených skupin. Formotvorné myšlenky zastupuje úvodní motiv ve smyčcích a následně klarinetový motiv z první věty. Podle instrumentace a spádu druhé věty nabývám stále intenzivnějšího přesvědčení, že první věta by měla být kontrastnější ve smyslu jemnější práce s dynamikou a barvou, které je možno docílit v plném obsazení dechové harmonie. Takto vyzní obě částí spíše tvrdě a stírají při poslechu jedna druhou.

První blok A, díl a vychází ze synkopického motivu v pětičtvrtečním metru. Na ploše 38 taktů se proti této metro-rytmicky živé myšlence ve smyčcích vymezí nově obsazené plénum žesťů s transformovaným a augmentovaným motivem do naléhavosti volné chorální melodiky. Dřeva a harfa doplňují spektrum drženými klastry a drobnými motivky ve flétně, fagotu a klarinetech. Druhý díl b přinese klarinetový motiv z první věty, vůči němuž staví do kontrapozice „humoreskovou figuru“, která zní nejprve v klarinetech, poté ve smyčcích. Ostatní části klarinetového motivu jsou rozprostřeny a intervalově přeformulovány do partu fléten a pikoly. Toto místo poskytuje hudbě kontrastní zvukovou uvolněnost. Ostrým předělem se hudba vrací do ostré rytmiky. S posledním návratem synkopického motivu ve smyčcích a v drobných rytmických figurách, které se objeví ještě na úplném konci věty, se přenášíme k závěrečné třetině věty (mezihra M). Střihem nastupuje dvoudobé metrum, díl B. Na ploše 30 taktů charakter hudby ještě několikrát osciluje mezi údernou rytmikou proloženou chromaticky proměnlivými pasážemi dechů a jemnější melodikou dalších dvou nových myšlenek. Je tedy jasně vystavěna s představou zrychlení spádu, vygradovaného závěru a uzavřené prokomponované věty díky rytmickým figuracím z dílu M.

Leoš Faltus představil skladbu postavenou na základech dobře promyšleného hudebního celku. Rozhodně musím opravit své tvrzení, že by skladba nebyla sdělná bez partitury, spíše by potřebovala jistější nastudování a větší využití barevných možností orchestru. Vedle skladeb, které zazněly v ten samý večer bych ji řadila ke konzervativnějšímu proudu ve smyslu práce s rytmem, instrumentací a motivickou prací. Přesto považuji za zajímavý moment prolnutí tohoto způsobu komponování s prvky spektralismu, na kterém si uvědomíme, že staré vzorce stále fungují a mohou být dále obohacovány.