Zpracování češtiny v soudobé hudbě I.

Petr Wajsar 3.5.2008

Na úvod mé eseje mi dovolte pohovořit o důvodech, které mne vedly k výběru tohoto tématu. Jako hudební skladatel často pracuji s jazykem, ať už v rámci kompozice, nebo práce s vokálními soubory. Také působím občasně při zkouškách muzikálu jako korepetitor, a právě tam jsem si ověřil, jak náročný úkol je skloubit všechny aspekty zhudebněného textu ve srozumitelný a deklamačně správný celek. Ať už je chyba na kterékoli straně, výsledkem častého opomíjení důležitých zásad deklamace je špatná srozumitelnost zpívaného textu, nepřirozené slovní obraty a v závěru výrazné ochuzení posluchače o textovou složku, která v sobě často nese základní informace k pochopení smyslu díla. Můj zájem o toto téma ještě vzrostl tím, že některá svá díla sám textuji, takže se v rámci souhry textu a hudby často ocitám na obou stranách.

 

  V důsledku potřeby rychlého a praktického řešení některých problémů při korepeticích, například záměny slov za vhodnější ekvivalent, či výběru správné varianty frázování, jsem se začal zajímat o stránku mluveného slova, objevil tak pro sebe alespoň některá tajemství fonetiky a fonologie a začal jsem si ověřovat některé poznatky, které jsem získal intuitivní cestou. Jako skladatel jsem se zaměřil samozřejmě jen na ty aspekty, které jsou praktické v rámci zhudebňování textu. I při takovém výběru je však množství materiálu, který by skladatel měl pojmout, značně rozsáhlé. V rámci této práce jsem proto vynechal některé složitější jevy, které by měly být zkoumány ke zvládnutí celé šíře problematiky a zaměřil se pouze na základní, ale výrazné aspekty.

   Svojí práci rozděluji na dvě základní části: na část teoretickou, která se zaměřuje na teorii fonetiky a fonologie a nastiňuje v kostce některé důležité vědecké poznatky, týkající se tvorby řeči, jednotlivých hlásek a členění souvislého řečového proudu. Tento text jsem vytvořil s výraznou pomocí knihy „Fonetika a fonologie češtiny“ Zdeny Palkové, která je přehledným a stručným shrnutím obecné problematiky jazyka se specializací na češtinu, a její obsah mi byl vodítkem při pronikání do podrobností jednotlivých problémů. Převzal jsem odsud také veškeré specializované termíny, které však nejsou používány pouze v rámci této knihy, ale jsou to termíny obecně používané. Přitom jsem zachoval vlastní formulaci problematiky a rovněž pořadí kapitol jsem přizpůsobil účelu této práce. Slovní příklady

  Druhou část práce tvoří popis praktického použití poznatků z fonetiky a fonologie na vlastní zhudebňování textu. Hned na začátku bych měl zdůraznit, že můj zájem se soustředil pouze na problematiku rytmického členění jazyka, takže jsem vypustil aspekt výšky a zabýval se jen délkou a dynamikou. Stejně tak jsem se nezaměřoval na některé jiné stránkky problému, například na dechovou výdrž, techniku zpěvu a jiných oborů, které se skladatelstvím rovněž úzce souvisí a skladatel na ně má zásadní vliv. Rovněž se z důvodu zúžení výběru zkoumaných témat nesoustřeďuji na větný přízvuk a promluvový úsek, jehož tématika úzce souvisí s parametrem výšky tónu a s expresivitou mluvy. I přes tento užší záběr jsem při své práci narážel na velké množství informací, které je potřeba mít, aby bylo možné komplexně přemýšlet o problému záměrné rytmizace češtiny. Kromě fonetiky a fonologie (která je sama vedou velice nestabilní a zasahující do mnoha jiných vědních oborů), jsem využil poznatky z teorie verše, akustiky, nauky o správné výslovnosti a samozřejmě z hudební teorie. V rámci praktické části práce jsem rovněž provedl  několik vlastních experimentů, které sice množstvím zpracovaných informací zdaleka nemohou nahradit informace získané specializovaným vědeckým týmem, jsou však zajímavým přispěním k problematice některých jevů. Snažil jsem se rovněž, aby témata těchto pokusů byla v co nejužším vztahu s problematikou zhudebňování a vybíral jen ty problémy, které jsou vzhledem k tématu nejmarkantnější.

  Rád bych rovněž uvedl, že můj průzkum v žádném případě neměl sloužit ke hledání nového a originálního pojetí slova v hudbě, ale za svůj cíl si dal najít takové způsoby řešení problémů, které vedou k dosažení srozumitelnosti textu a k nacházení zákonitostí přirozeného rytmického frázování a členění slova v hudbě. Pouze závěrečný experiment byl veden ve volnějším duchu, jeho výsledky však v komentáři hodnotím jen v náhledu na účel této práce, tedy srozumitelnosti jazyka v hudbě. Rovněž se v rámci svých výzkumů snažím dojít ke společným styčným bodům jednotlivých kompozičních pojetí, nesrovnávám tedy odlišnosti, ale hledám shodné momenty a všímám si jejich častosti výskytu a jejich vlivu na srozumitelnost textu v hudbě.

  Určitě bych nerad, aby závěry, ke kterým jsem došel, byly brány ultimativně,   a doufám, že moje snaha nebude nesprávně pochopena jako pokus o konkurenci dlouhodobým seriózním výzkumům. Na druhou stranu je problematice frázování jazyka a záměrné rytmizace v hudbě věnována dle mého názoru menší pozornost, než by bylo vzhledem k obrovskému množství vyprodukovaných vokálních děl potřeba. Obecně se literatura více zabývá principy poezie, nebo nehudební deklamace, než konkrétní aplikací slova na hudbu, v čemž mi může dát každý za pravdu i přes nepodloženost mého tvrzení konkrétními výsledky statistiky. Častý výskyt chyb v textech písní, které denně můžeme slýchat z rozhlasu a jeho nesrozumitelnost, to všechno je důsledkem toho, že se skladatelé a textaři dosud málo věnují poznávání obecné problematiky jazyka a zákonitostí jeho tvorby a vnímání. Jistě neúplný výčet použité literatury, který se vztahují konkrétně k problematice rytmizace jazyka v hudbě, může rovněž být výtkou případných kritik, na druhou stranu však doufám, že i právě z tohoto důvodu jsem se na problematiku podíval z neobvyklé a zajímavé stránky.

  Zbývá mi jen dodat, že i přes svůj v některých směrech jistě svérázný přístup budou některé závěry, ke kterým jsem došel, užitečné nejen pro mě, ale že si najdou i takové čtenáře, pro které možná budou tyto poznatky alespoň z některého hlediska novou a zajímavou informací. Pro mě samotného bylo studium češtiny v souvislosti s hudbou hlubokým zážitkem, ověřil jsem si na něm správnost některých intuitivních poznatků a vyřešil si pro sebe nejeden problém, s nímž se při zhudebňování textu setkávám. Alespoň po této stránce tedy moje práce splnila svůj účel.

 

1. ČÁST FONOLOGICKÁ

 
1.1. TVORBA ŘEČI

Na vzniku zvuku při mluvení se podílí především dýchací ústrojí, hlasové ústrojí   a dutiny lebeční. V rámci těchto ústrojí je využito řady tělesných orgánů, jejichž funkce v lidském těle není zaměřena výhradně na spolutvoření zvuku lidské řeči, a několik orgánů, které jsou určeny pouze pro tvorbu řeči. Přestože jsem v úvodu napsal, že se nebudem zabývat otázkou výšky tónu a dechové výdrže, v této kapitole o fyziologii hlasového ústrojí se tohoto tématu dotýkám, abychom mohli pochopit principy artikulace.

 

1.1.a. Dýchací ústrojí

Dýchací ústrojí se skládá z dýchací cesty a z plic. Plíce jsou uloženy v hrudní dutině, která je tvořena prostorem hrudního koše. Z druhé strany plic se pak nachází orgán zvaný bránice, který odděluje plíce od dutiny břišní. Od ostatních prostor hrudní dutiny odděluje plíce orgán zvaný pohrudnice, která je vzduchotěsným obalem plic a uvnitř ní je trvale nižší tlak než v ostatních částech atmosféry. Plíce jsou s pohrudnicí na několika místech spojeny tenkou blanou, která obaluje povrch plic. Roztažením hrudního koše pomocí mezižeberních svalů a z druhé strany snížením bránice dochází k roztahování celého prostoru hrudní dutiny, která v důsledku svého podtlaku do sebe nabírá vzduch z dýchací cesty. Takovému procesu říkáme vdech. Naopak při výdechu dochází k tlaku bránice směrem nahoru a ke smršťování hrudníku. Činnost dechového ústrojí je ovlivňována jednak automaticky potřebou okysličování krve a jednak může být ovládána vědomě.

  V rámci otázky objemu vzduchu, který jsou schopny pojmout plíce,se vyskytuje termín „vitální kapacita plic“ (Palková, str. 48, 2.24). Je to objem vzduchu, měřený od maximálního výdechu do maximálního vdechu, tedy množství vzduchu, které je možno vědomě ovládat. Toto množství dosahuje v průměru 3.5 – 4 litry vzduchu. Kromě toho se v plicích i v poloze maximálního výdechu nachází ještě vzduchová rezerva, se kterou vědomě disponovat nelze. Při dýchání dochází k výměně jen asi půl litru vzduchu, takže kapacita plic není využita plně. Při mluvené řeči dochází k výměně většího množství vzduchu, při deklamaci či zpěvu je využití plic největší.

  Vdech je kratší než výdech, poměry vznikající při různém používání dechu se však odlišují. Při nevědomém dýchání je poměr vdechu a výdechu 2:3, při řeči 1:7, při deklamaci nebo zpěvu 1:12., přičemž rozdíly jsou závislé na individuálních schopnostech uživatele hlasu. Různé typy zvuků spotřebují rozdílné množství vzduchu, tlak vzduchového proudu je jedním z nejdůležitějších činitelů při ovládání hlasitosti zvuku.

 

1.1.b. Hlasové ústrojí

Prostor pohrudnice a ústní dutiny spojuje pohyblivá trubice, složená z několika chrupavkovitých částí, jíž říkáme hrtan. V místě, kde je hrtan nejužší, je uloženo hlasivkové ústrojí, které se skládá z hlasivkových svalů, které jsou umístěny mezi chrupavkou štítnou a hlasivkovou, a hlasivek, které tvoří dvě pružné výchlipky uvnitř hlasivkové chrupavky. Při aktivaci hlasivkových svalů se hlasivková chrupavka zúží, hlasivky se přiblíží těsněji k sobě a tvoří tak překážku vzduchovému proudu, který vzniká činností plic. Pružné plátky hlasivek se v pravidelných časových intervalech zároveň ohýbají ve směru proudícího vzduchu a zároveň se vrací zpět do klidové pozice, proud vzduchu je tímto způsobem rozkmitáván v pravidelných intervalech a pomocí lidského sluchového ústrojí je rozpoznáván jako tón. Při deaktivaci hlasivek je umožněn volný průchod vzduchu hrtanem, takže zvuk se nevytváří.

  Pomocí hlasivkových svalů lze kromě aktivace a deaktivace hlasivek rovněž ovládat jejich tvar a stupeň napjatosti. Tímto způsobem lze měnit výšku jejich tónu, přičemž u průměrného mužského hlasu se uvádí frekvence základního (tedy mluvního) tónu 100 – 150 Hz/sec (kmitů za vteřinu), u žen tato hodnota sahá od 200 – 300 Hz/sec (Palková, str. 57).  Zvuky, které vznikají za pomoci hlasivek a jsou tónového charakteru, nazýváme samohlásky (vokály). Při tvorbě vokálů rozlišujeme tři druhy hlasových začátků: měkký, tvrdý a dyšný.

  Hlasivky jsou pouze jedním ze dvou zdrojů zvuku, používaných při mluvení. Dalším z jeho zdrojů je samotné vzduchové proudění Při průchodu vzduchu překážkou, která klade vzduchovému proudu silný odpor, vznikají následkem velkého tření šumy a hluky s neperiodickou amplitudou. Tyto zvuky vznikají především v rámci prostoru dutiny ústní a rtů, řidčeji v nadhrtanových dutinách   a nazýváme je souhlásky (konsonanty).

 

 

1.1.c. Artikulační ústrojí a barva hlasu

Zdroj zvuku, který vychází z hlasivek, je přizpůsoben potřebě lidské řeči využívat co nejširší zvukový materiál, jeho charakteristika se proto vyznačuje rovnoměrným podílem vyšších harmonických složek. Kdybychom lidské hlasivky umístili do volného prostoru, a zvuk se mohl šířit všemi směry, a jejich zvuk by měl neutrální a stejnoměrný charakter. Protože však před tím, než se dostane k našemu uchu, prochází nadhrtanovým prostorem, zužuje se prostor, kterým může proudit vzduch, nesoucí s sebou zvukové vlny. V takovém případě se původně neutrální charakter zvuku mění podle tvaru prostoru, skrz nějž proudí, nebo ve kterém je umístěn a vzniká nápadný dynamický přírůstek v některé oblasti frekvenčního spektra zdroje zvuku. Tomuto jevu říkáme souhrnně rezonance; místo, kde je harmonická složka oproti ostatním částem spektra nápadně zesílena, nazýváme formant. Takovýchto přírůstků ve frekvenčním pásmo vzniká několik, a změny jejich postavení jsou závislé na momentálním postavení ústní dutiny. Na charakteru dané samohlásky se nejvíce podílí první dva nejnižší formanty, u jemnějších rozdílů je potřeba brát v úvahu i třetí a čtvrtý formant (Palková, str. 1062). Na charakteru samohlásky se nepodílí jen výška formantu, ale také jeho síla.

  Veškeré orgány v nadhrtanovém prostoru, které jsou zodpovědny tvorbu řeči, nazýváme artikulační ústrojí. Některé části artikulačního ústrojí jsou tvarově neměnné, zatímco ostatní je možno s použitím svalstva vědomě tvarově modifikovat. V rámci fonetického popisu řeči jsou rozlišovány tři oblasti: dutina ústní, hrdelní a nosní.

  Největší podíl na vědomé transformaci zvuku má dutina ústní. Má několik částí:
1. Rty (labia), které ohraničují vpředu otvor dutiny ústní. Při tvorbě vokálů se dle postavení rtů rozlišují hlásky zaoukrouhlené (labializované)  a nezaokrouhlené (nelabializované). Pomocí rtů je možno tvořit také hlásky šumové povahy. Dále postavení rtů rozlišujeme hlásky obouretné (bilabiální, např. „p“), které vznikají sevřením obou rtů, a retozubné (labiodentální), vznikající pohybem spodního rtu proti horním řezákům (např. „f“).
2. Jazyk (lingua) je nejpohyblivější částí artikulačního ústrojí. Je zcela vyplněn svalovou hmotou, takže má široké možnosti pohybu. Při fonetickém popisu rozlišujeme jeho tři části: hrot (apex), hřbet (dorsum) a kořen (radix).
3. Zuby (dentes), z nichž se na tvorbě řeči nejvíce podílejí vrchní řezáky v kombinaci se špičkou jazyka. Takovým hláskám říkáme zubní (dentální,      např. anglické „θ“), v češtině se tyto hlásky však nepoužívají.
4. Dásňový výstupek (alveoly), který leží v dutině ústní za řadou horních řezáků, je používán v kombinaci s hrotem jazyka pro artikulaci hlásek dásňových (alveolárních). Tyto dále dělíme na předodásňové (prealveolární, např. „t“) a zadodásňové (postalveolární, např. „č“).
5. Tvrdé patro (palatum durum) tvoří strop dutiny ústní a slouží jako opora jazyka při tvoření hlásek tvrdopatrových (palatálních, např. „ť“). Je tvořeno kostním materiálem, takže je nepohyblivé.
6. Měkké patro (velum) je další pohyblivou částí artikulačního ústrojí. Zastává při tvorbě řeči dvě zásadní funkce. Při aktivizaci měkkého patra vzniká tzv. patrohltanový závěr a uzavře tak prostor nosní dutiny proudu dechu. Zvuky, tvořené tímto způsobem, zaujímají většinu zvukové výbavy potřebné k vytváření řeči a nazýváme je hlásky ústní (orální). Při klidové pozici měkkého patra prochází vzduchový proud nosní dutinou a vznikají hlásky nosové (nazály). Měkké patro dále slouží jako opora zadní části plochy jazyka při artikulaci hlásek měkkopatrových (velárních, např. „k“).

Mezi zbývající orgány, které se podílejí na tvorbě některých zvuků, patří čípek (uvula) a horní stěna hrdelní dutiny. Čípek je měkký výběžek sliznice na konci měkkého patra, s jeho pomocí tvoříme hlásky čípkové (uvulární,                   např. ráčkování). Opřením kořene jazyka o zadní stěnu hrdelní dutiny tvoříme hlásky hrdelní (pharyngální). Ve spisovné češtině se zvuky tohoto druhu nevyskytují.

 

 

1.2. SEGMENTÁLNÍ ROVINA SYSTEMATIZACE POPISU ČEŠTINY

 

1.2.a. Vymezení nejmenšího úseku zvuku řeči pro účel výzkumu

Chceme-li zvukovou formu jazyka podrobit analýze, je třeba si její zvukový proud nejprve rozložit na nejmenší části. Znamená to, že ze zvukového materiálu musíme vyčlenit takové úseky, které se v daném jazyce opakují a mají dostatečně individuální charakter k tomu, aby mohly být rozpoznány mezi ostatním zvukovým materiálem. Problémem je především určení hranice tohoto úseku, protože zvuk lidské řeči má kontinuální charakter a přechody mezi jednotlivými zvuky se často prolínají. Při rozlišení rozdílu se tedy musíme soustředit především na zvukový vrchol, tedy časový úsek, ve kterém dochází k realizaci všech zvukových vlastností potřebných k rozlišení konkrétního zvuku. Tomuto úseku řeči říkáme hláska. Hláska není nositelem myšlenkového významu.

 

1.2.b. Problém grafického ekvivalentu řeči

Potřeba předávání informace psanou formou nás přivádí před problém grafického zápisu řeči. Systému zápisu mluvené řeči říkáme písmo, souboru grafických znaků používaných pro zápis říkáme abeceda. V praxi existují dva základní systémy písma. Písmo ideografické, které je nejstaršího data, se váže k významu označované jednotky, tedy ke slovům, nebo delším úsekům, nesoucím s sebou nějaký význam. Písmo fonografické se váže ke zvuku určitého mluvního úseku a podle toho, jak dlouhý úsek se označuje, jej dělíme na písmo slabičné a hláskové.

  Čeština používá hláskový systém, který se zaměřuje na vyhledávání znaků pro hlásky. Obecně platí, že jazyk používá v praxi více hláskových variant, než je grafických znaků abecedy, takže na místě jednoho grafického znaku může existovat více různých zvukových variant téže hlásky, které však nemění význam daného slova. Tento jev se týká těch hlásek, pro které v abecedě nenacházíme ekvivalent, tedy např. nosového „n“ (vanka),  ale i hláskových záměn v rámci běžných znaků abecedy (leckdo – ledzgdo). Problém je způsoben odlišnými potřebami zvukového a psaného projevu jazyka: zatímco písmo má tendenci používat co nejmenší možný počet znaků, mluvní projev je ovlivněn potřebou pohodlné artikulace, takže dochází k přizpůsobení dané hlásky jejímu bezprostřednímu okolí. Tomuto jevu říkáme souhrnně asimilační jevy čili asimilace. Například ve slově „vanka“ přibližujeme v místě hlásky „n“ jazyk k měkkému patru, kde vzápětí realizujeme rovněž hlásku „k“, neboť pouhé nosové zabarvení této hlásky stačí k jejímu správnému rozpoznání a nemusí tudíž dojít k jeho plné realizaci ve formě uvolnění překážky mezi špičkou jazyka a dásňovým výstupkem. V rámci významu slova přitom nedochází k žádné změně oproti použití základního tvaru. Těmto elementárním jednotkám, které v sobě nesou možnost většího množství zvukových variant, říkáme foném. Tyto změny se mohou mohou týkat také takových vlastností elementární jednotky,  na které má vliv gramatický tvar slova, v rámci něhož je tato jednotka použita. Jako příklad uveďme třetí hlásku ve dvojici slov „nosit – nošen“. V rámci výzkumu vlivu gramatického tvaru na tvar hlásky používáme pro tuto jednotku termínu morfoném.

 

1.2.c. Druhy hlásek vyskytujících se v rámci spisovné češtiny a jejich grafické ekvivalenty

1.2.c.a. Samohlásky

  Na tvorbě pěti variant barvy samohlásek se podílejí tři druhy artikulačních pohybů, podle nichž rozlišujeme typy samohlásek při fonologickém popisu. Je to posun jazyka v horizontálním směru, podle něhož rozdělujeme samohlásky nna přední (i, e), střední (a) a  zadní (o, u) a se kterým souvisí postavení rtů. Samohlásky přední a střední jsou provázeny úzkým postavením retné štěrbiny, samohlasky zadní postavením zaokrouhleným. Na barvě zvuku se dále podílí posun jazyka ve vertikálním směru, který rozděluje samohlásky na nízké (o, u), středové (a) a vysoké (e, i). U všech českých samohlásek spisovné češtiny je uzavřen přístup do nosní dutiny pomocí aktivizace měkkého patra.

  Co se týče rozdílu mezi délkami samohlásek, neexistují zde žádné pevně stanovené absolutní hodnoty, hodnotíme především poměr délek samohlásek v rámci delšího úseku mluveného slova, přičemž závisí na rychlosti mluvy a individualitě mluvčího. Obecně se uvádí, že poměr krátké samohlásky ke dlouhé se rovná hodnotě 1:2. V sérii percepčních testů, provedených vědeckým týmem Janota-Jančák v roce 1970, byl však zjištěn dostačující poměr pro rozeznání krátkých a dlouhých samohlásek rovnající se hodnotě 1:1,4. Výzkum byl prováděn systémem porovnávání minimálních slovních párů pro všechny české samohlásky (dvojice co nejkratších českých slov, kde pouhá záměna krátké samohlásky za dlouhou způsobuje změnu významu slova, např. dvojice „lek-lék, rad-rád, byt-být“). Nahrávka byla namluvena vždy týmž profesionálním mluvčím, délka samohlásky se měnila postupně od extrémně krátké po nadměrně dlouhou. Výsledek závisí na více faktorech, především je to postavení samohlásky ve slově: u slov, kde se samohláska nachází mezi dvěma souhláskami, je zapotřebí rozdílu menšího než   u slov se samohláskou na konci. Rovněž závisí na obvyklosti slova použitého k výzkumu (Palková, str. 179-180).

  Z hlediska dynamiky jsou samohlásky „i, e“ nejslabšími, naopak samohlásky   „a, o, u“ jsou na podobné dynamické úrovni, úroveň se mírně zvyšuje směrem k samohlásce „u“. Ve dvojhlásce „ou“ je počáteční „o“ zvýrazněno oproti tomu případu, kdy „o“ stojí samostatně.

 

  1.2.c.b. Souhlásky

 

  Souhláskový inventář češtiny obsahuje 24 fonémů a 31 hlásek. Na jejich artikulaci se podílí čtyři artikulační charakteristiky: místo artikulace, charakter překážky, postavení měkkého patra a činnost hlasivek. Artikulace souhlásky má tři fáze. První fází je intenze, tedy příprava k artikulaci, druhou fází je tenze, tedy realizace hlavního artikulačního pohybu, a třetí detenze, tedy uvolňování napětí artikulačního pohybu. Tenzí se přitom rozumí fáze, při které dochází k dynamickému vrcholu souhlásky.

  V češtině rozeznáváme 7 míst artikulace a podle nich rozlišujeme také typy souhlásek. Jejich výčet byl uveden již v kapitole 1c, přesto si jejich rozdělení znovu zopakujme:
1/ artikulace obou rtů proti sobě (obouretné, bilabiální)
2/ artikulace spodního rtů proti horním řezákům (retozubné, labiodentální)
3/ artikulace přední části jazyka proti přední části alveolárního výstupku (zubodásňové, alveolární přední)
4/ artikulace přední části hřbetu jazyka proti zadní části alveolárního výstupku (zadní dásňové, alveolární zadní)
5/ artikulace zadní části hřbetu jazyka proti tvrdému patru (tvrdopatrové, palatální)
6/ artikulace zadní části hřbetu jazyka proti měkkému patru (měkkopatrové, velární)
7/ artikulace hlasivkami (hrtanové, laryngální)

  Podle druhu překážky, která je artikulačními orgány kladena do cesty proudu vzduchu, rozdělujeme souhlásky na tři druhy. První způsob uskutečňujeme tak, že v intenzní fázi uzavřeme vycházejícímu zvuku přístup a ve fázi tenze se nahromaděný vzduch uvolňuje náhlým odstraněním překážky. Vzniká tak charakteristický náhlý ráz vzduchu, který nazýváme exploze, a podle toho nazýváme tyto souhlásky explozivy (závěrové, „td“, „d“). Další typ souhlásek nazýváme frikativy (třecí, úžinové, „s“, „f“). Způsob jejich artikulace se vyznačuje tím, že artikulační orgány se v intenzní fázi zcela neuzavřou, nýbrž tvoří úzkou úžinu. Proužek vzduchu, který proniká touto úžinou, tvoří charakteristický třecí šum, který vzniká ve fázi tenze. V uvolňovací, detenzní fázi se průchod vzduchu zcela uvolňuje a zvuk mizí. Poslední typ, který je kombinací předchozích jsou afrikáty (polotřené, polozávěrové, „c“, „č“). Ve fázi intenze se proudění vzduchu opět zcela přerušuje překážkou (závěr), ve fázi tenze se vzduch uvolňuje, oproti explozivním souhláskám však dochází prodloužení detenzní fáze, stejně jako u souhlásek frikativních.

  Kromě šumové složky se na zvuku souhlásek podílí také hlasivkový tón. Některé souhlásky jsou realizovatelné bez použití hlasivkového tónu (t, s, f), druhá skupina se při své realizaci bez hlasivkového tónu neobejde (m, n, l). První skupinu nazýváme souhlásky šumové (neznělé), druhou skupinu sonory (znělé). Každá šumová souhláska přitom má zvůj znělý protějšek, zatímco u sonorů tomu tak není, takže v jiných souvislostech hovoříme o souhláskách párových a nepárových. Na tvoření sonorů se podílí především měkké patro: pomocí deaktivizace měkkého patra se uvolní průchod vzduchu do dutiny nosní, takže vzduch prochází buď oběma cestami zároveň nebo jen dutinou nosní. Při tomto postavení artikulačních orgánů vzniká při rozeznění hlasivek charakteristicky zabarvený témbr, kterému v rámci použití při tvoření znělých souhlásek říkáme základní tón.

  Sonorní souhlásky dále rozdělujeme na nazální explozivy, vibranty, bokové frikativy a  approximanty. Princip tvoření nazálních exploziv jsme již popsali výše v rámci vysvětlení účasti hlasivkového tónu na tvoření souhlásek (n, m, b). Dalším typem jsou vibranty, při jejichž tvoření se rozkmitávají některé pružné části artikulačního ústrojí (špička jazyka, okraje zadní části hřbetu jazyka a měkkého patra). Při průchodu vzduchu se tyto části rozkmitají a doplňují tak zvuk hlasivek o vlastní frekvenci s nižším kmitočtem (r, ř). Souhláska „r“ obsahuje 2-3 kmity za vteřinu, souhláska „ř“ vzniká pomocí menšího průchodu vzduchu a počet kmitů se pohybuje v počtu 2-6 kmitů za vteřinu. Mezi bokové frikativy řadíme souhlásku „l“. Jejím principem je to, že oproti ostatním frikativám neumožňuje průchod vzduchu středem jazyka, ale po jeho stranách (překážka se tvoří aktivizací špičky jazyka, zatímco jeho okraje jsou uvolněné). Konečně typ approximant reprezentuje v češtině souhláska „j“. Poloha artikulačních orgánů se v tenzní fázi této souhlásky značně podobá samohlásce „i“, takže tenze musí proběhnout krátce, aby samohláska nezazněla, a prodlužuje se intenzní a detenzní fáze. Její méně výrazná varianta vzniká při plynulém přechodu ze samohlásky „i“ do jiné samohlásky (ia, ie, io, iu), existence grafického znaku a možnost existence souhlásky „j“ a „i“ v těsném sousedství (např. ve slově „vyjít“) řadí tuto souhlásku na úroveň ostatních fonémů.

  Z hlediska dynamického srovnání jsou souhlásky přirozeně slabším elementem jazyka než samohlásky. Co se týče rozlišení uvnitř skupiny souhlásek, nejsilnější jsou sonorní souhlásky, kromě slabšího „j“. Neznělá varianta párových souhlásek je intenzitou silnější než varianta znělá, kromě retných „p, b“. Hlásky retné jsou slabší oproti těm, které jsou tvořeny v oblasti alveol a tvrdého patra, problematické jsou hlásky velární.

  Porovnáním délky jednotlivých souhláskových skupin zjistíme, že nejkratších hodnot dosahují sonorní frikativy (n, l), šumové frikativy jsou delší než explozivy, s výjimkou kratšího „v“, neznělé explozivy jsou delší než znělé. Jednotlivé hodnoty se dále pohybují v závislosti na jejich pozici ve slově. Souhlásky, vyskytující se na konci slova (finální pozice), dosahují ve všech případech nejvyšších hodnot. Sonorní frikativy (r, l) jsou kratší v pozici uprostřed slova (intervokalické), než na začátku a na konci. Sonorní explozivy (d, m) jsou na konci zřetelně delší, než na začátku a uprostřed, s pozicí na konci slova však můžeme počítat pouze s neznělými variantami párových souhlásek.

  Řekli jsme si výše, že v češtině existuje 7 hlásek, pro které není grafický znak, protože svou záměnou za hlavní variantu souhlásky nemění význam sdělení. Pro některé z nich je však jejich použítí v určité souvislosti povinné. Nosové „n“, tvořené zadní částí hřbetu jazyka, které se vyskytuje před souhláskami „k, g“ v rámci jediného slova (manko, bongo), ne tak ve slovech oddělených (pan Kolář). K problematice hlásky „n“ ještě uveďme, že její plné vyznění je rovněž omezeno, pokud po ní následuje souhláska, která je tvořena podobným způsobem artikulace. Například před souhláskami „t, d“ dochází k fázi exploze vlastně až v rámci následující souhlásky (např. slovo „fanda, fanta“). K této situaci však nedojde, je-li pořadí hlásek opačné – tam je hláska „n“ vyslovena v plném znění (např. slova „tnout, dno“). Netýká se samozřejmě hlásek „k, g“, jejichž vliv na hlásku „n“ je popsán výše. Stejný problém se váže ke hlásce „m“, kde její explozivní část zaniká ve spojení s následující hláskou „p, b“, např. slovní spojení „sám být“. Tento fakt je zřejmě dán skutečností, že samotný nosový témbr je dostatečně zvukově významný a není tedy potřeba v rámci zjednodušení artikulace realizovat explozivní složku hlásky. Do oblasti hlásek, pro něž není grafický ekvivalent v české abecedě, ale jejich použití je v rámci výslovnosti závazné, dále patří hláska „ř“, které se vyskytuje na konci slova, dále před nebo po neznělé souhlásce (Mařka, křest, tvář). Znělé „c“ se používá povinně mezi dvěma znělými hláskami, např. ve slově „leckdo“. Znělé „č“ se vyskytuje za podobných podmínek jako znělé „c“, najdeme jej třeba ve slově „léčba“. U ostatních hlásek (znělé „ch“, retozubné „m“) je jejich použití ve spisovné češtině nepovinné. Tento jev je opět výsledkem asimilace; dochází zde k situaci, kdy dvě sousední samohlásky ovlivňují hlásku uprostřed nich, zvláště ve slovech s obtížnější výslovností.

  Tento jev se v mluveném jazyce projevuje rovněž v negativním slova smyslu, a to v případě, že dochází k nesprávné výslovnosti. Na principu asimilace rovněž fungují nářeční odchylky a různé druhy vyložených artikulačních vad. Druhů asimilace je mnoho a ke správné realizaci hlásky, jíž se asimilace může týkat, je proto potřeba ve výslovnosti věnovat více pozornosti, než při jejím výskytu mezi takovými hláskami, mezi nimiž její asimilace nehrozí.

  Vzhledem k mnoha typům souhlásek a různým systémům dělení si nyní udělejme podrobný přehled všech souhlásek. Jako hlavní východisko použijeme druh artikulace, další údaje obsahují místo artikulace, průměrné trvání hlásky a relativní dynamickou hodnotu souhlásek. Jako výchozí bod slouží dynamika samohlásek, která má v našem případě hodnotu 0 db. Údaje jsou převzaty z knihy Z. Palkové, pro výpočet délek byl použit průměr výsledků dvou měření (Borovičková-Maláč, Chlumský-Hála). Údaje o délce jsou v milisekundách, hodnoceny jsou pouze fonémy. Dynamické hodnoty jsou převzaty z výzkumů dvojice Borovičková-Maláč. Do výčtu nezařazujeme hlásky „x, q“ a hlásky, jejichž použití není ve spisovné češtině povinné.

 

 

Tímto jsme v rámci našich potřeb vyčerpali popis hláskového materiálu češtiny a můžeme přistoupit k popisu systému spojování hlásek ve vyšší celky, popisu suprasegmentální roviny.