Aleš Březina, Jiří Nekvasil: Zítra se bude...
Eliška Esterlová 1.5.2008
Inscenace Zítra se bude..., označovaná jako "opera-proces", která měla premiéru 9. a 10. dubna 2008 v Divadle Kolowrat, vzbuzovala pozornost již dávno před svým uvedením. Téma zinscenovaného procesu s "vedením záškodnického spiknutí Horáková a spol.", ponechané navíc díky autentickým textům z přípravy i průběhu procesu v záměrně syrové podobě, je totiž nejen strhující, ale zároveň dodnes provokativní a do jisté míry – jak svědčí historikové – stále nerozkryté.
Do podoby operního libreta se dokumenty z procesu začaly přetvářet díky záměru hudebního skladatele Aleše Březiny napsat celovečerní dílo pro českou operní legendu Soňu Červenou. Mezi velkými ženami, jejichž příběhy byly pro novou operu zvažovány, vynikal osud Milady Horákové dramatičností a sepětím s novodobou českou historií, jak uvedl skladatel pro kulturní zpravodajství iHNed. Rozhodnutí netvořit libreto jako původní text, ale použít autentický materiál, vykrystalizovalo pak díky uvědomění, že již proces sám "byl inscenován jako divadelní představení, nešlo v něm o vyšetření pravého stavu věcí." Této hořké skutečnosti dokázal Březina spolu s režisérem Jiřím Nekvasilem a autorem scény Danielem Dvořákem maximálně využít. Příznačná je už samotná úprava sálu s umístěním zrcadlové fólie mezi jeviště a hlediště: publikum se vidí přihlížet tragickému dění a přijímá tak významnou úlohu, jež byla v procesu svěřena společnosti. Podobnými momenty potvrzuje myslím opera vztah k demonstrujícímu brechtovsko - weillovskému divadlu, které zmiňuje Březina jako své východisko.
Vybrané texty jsou v opeře rozděleny mezi účinkující, aniž by kdokoli z nich ztvárňoval konkrétní postavu. Soňa Červená přednáší slova Milady Horákové i zápis o zatčení, obžalobu či dopis žádající o milost. Druhý ze sólistů, kontratenorista Jan Mikušek, představuje pak různé zástupce tehdejší moci. Oba sólové dospělé hlasy provází dívčí část sboru Canti di Praga, který komentuje děj z pozice masy pracujících či politbyra KSČ a na závěr zpívá text dopisu Milady Horákové na rozloučenou, čímž mu dle skladatelových slov dává "zmnožením hlasů obecnou platnost". Jedině děti z Kühnova dětského sboru mají neměnnou identitu, ztvárňují prokurátory a předsedu senátu.
Mezi autentické texty dokumentů vložil Aleš Březina dva texty poetické. Jako prolog a epilog je užita báseň Jana Vodňanského Oděvy levné a přitom tak divné, která má navodit atmosféru dramatických padesátých let a zároveň dílo uzavřít v jeden oblouk. Pro Soňu Červenou je to až na výjimku jediné zpívané, temně chansonové číslo, s nímž vystupuje z publika a zase se do něj vrací. Skutečně působí jako jakési shrnutí celé opery a tvoří tak jedno z nejlepších míst celého díla. Dalším poetickým textem, jenž dal navíc název celé inscenaci, je báseň Pavla Kohouta Zítra se bude tančit všude, která je dadaisticky rozstříhaná na jednotlivá slova, znovu náhodně slepená a tak zhudebněná. Jakkoli je text absurdní, je až zarážející, jak hluboce k posluchači mluví svým budovatelským pathosem, zahaleným do pohřebně pochodového doprovodu orchestru.
Dílo je rozděleno do čtrnácti uzavřených hudebních čísel, jež jsou postavená vždy na určitém rytmickém vzorci a odlišná ve způsobu zpracování (stylově se pohybují od quasi–belcantových árií přes rytmickou recitaci doprovázenou nástroji či plochy čistě instrumentální až k chansonově laděným písním). Charakteristické jsou extrémně rychle zhudebněné pasáže, které záměrně neumožňují přesnou artikulaci textu. Mají tak vyjádřit předpřipravenost scénáře obžaloby i výslechových protokolů.
Ve zmíněném rozhovoru pro iHNed se Aleš Březina vyjadřuje též k instrumentační stránce díla. Jeho záměrem bylo vytvořit komorní operu s malým počtem nástrojů, umožňujícím velkou zvukovou a výrazovou variabilitu, proto zvolil nástroje s maximálním využitelným rozsahem. Ze smyčců vybral housle a violoncello, z dechových nástrojů pak basklarinet a fagot a doplnil je širokou škálou bicích (malý bubínek, marimba, vibrafon, glockenspiel, xylofon a starý psací stroj). Významně je dále uplatněno cembalo, a to nejen pro harmonické bohatství svého zvuku, ale i pro určitou svou “objektivnost”, způsobenou tvrdým konkrétním úhozem. Díky tomuto zvukovému spektru (ke kterému je ještě nutno přičíst výhradně vysoké hlasy vokální složky), a díky přehledné, často dokonce strofické stavbě jednotlivých čísel se dílo - ač možná vzdáleně - vztahuje k nejstarším operním vzorům. Pojetí funkce sboru pak Březina přímo několikrát spojuje s komentující úlohou antického chóru.
Jednoduché uspořádání scény jako soudní síně, kde je stále na místě "poroty" přítomen sbor a za ním bez skrývání instrumentální soubor, umožňuje maximální sevření všech výrazových prostředků. K příběhu, vyprávěnému jazykem dokumentů, se přidávají jen režijní detaily, jež většinou přinášejí tragikomický náhled na celý proces: šedivá mávátka, pisoár s lahví alkoholu skrytý v řečnickém pultu, školní tabule s odškrtáváním obětí a podobně. Přestože se v nich jasně zračí režisérův interpretační záměr, mohou být vnímány jako jedna z mála slabin této inscenace. V situaci, kdy Aleš Březina zdůrazňuje snahu vyhnout se karikatuře, působí Nekvasilova režie chvílemi opravdu jako "temný kabaret", jak nazval operu podle Lidových novin dirigent Marko Ivanović. Zda je či není tato groteskní příchuť na závadu, si zřejmě musí rozhodnout každý divák sám. |
Soňa Červená v roli Milady Horákové |
---|
Co bych zde chtěla především vyzdvihnout, jsou vynikající výkony jednotlivých protagonistů. Na veřejné zkoušce představení 5. dubna i na první repríze 14. dubna 2008, které jsem měla možnost navštívit, předvedli především Jan Mikušek a sbor Canti di Praga při velmi náročných partech vyzrálý a intonačně zcela bezchybný výkon, podpořený výbornou souhrou i výrazovým bohatstvím. V charismatickém projevu Soni Červené se zase zračily všechny herecké zkušenosti i osobní zkušenost s dobou, kterou její kolegové znají jen z vyprávění. Především postavu Milady Horákové podávala s obrovským prožitkem, virtuozně vyzněla též scéna, kde je ve vysokém tempu s doprovodem orchestru recitován zápis o zatčení. Diváci proto s velkým pochopením přijali drobné textové výpadky, které kvalitu výkonu Červené nijak nezmenšily. Rovněž party orchestru a dětských sólistů byly nesmírně náročné a dobře zvládnuté, což je v případě Kühnova dětského sboru jistě i zásluhou sbormistra Jiřího Chvály. Dirigent Marko Ivanović zůstával na scéně nenápadný a zároveň velmi jistý v řízení orchestru i zpěváků, kteří ho sledovali v odrazu zrcadlové stěny. Pochvalu si zaslouží též Ondřejem Hučínem pečlivě připravený program, ve kterém lze najít odpovědi na všechny otázky, jež přináší zinscenovaná mystifikace mnohým divákům, kteří nejsou do všech okolností procesu zasvěceni.
Soňa Červená v inscenaci opery Zítra se bude... |
Tvůrcům představení Zítra se bude... se podařilo k velkému tématu přidat originální umělecké uchopení, které se nezříká interpretace z doby, kdy už se ví "kdo byl kdo". Zřetelně se tento "rozdíl světů" ukáže divákům ve chvíli, kdy je mezi hudební čísla vložen úryvek nahrávky z výslechu, při němž je Milada Horáková tlačena do výpovědi dle scénáře vyšetřovatelů. Rozhodnutím ponechat scénu z výslechu zcela bez "estetické distance" vznikl dle mého názoru snad nejsilnější okamžik celého díla. Diváci, hledící na svůj odraz v zrcadlovém skle, jsou tak postaveni před palčivou otázku, zda by i oni nepropadli nic netušícímu ztotožnění se s předkládanou iluzí. Hudba Aleše Březiny dokáže právě tento osten i při své přístupnosti velmi dobře zdůraznit, jak již skladatel dokázal v některých svých filmových kompozicích. Domnívám se, že představení, která by nás nejen esteticky upokojovala, ale též před nás stavěla podobné otázky, budeme vždycky potřebovat. |
---|