Skladba Martina Marka Orfeův labyrint (Il labyrinto d´Orfeo), uvedená 5. dubna 2008, je v podstatě třívětým koncertem pro klarinet (alternuje basklarinet) kytaru a komorní orchestr. Marek zvolil relativně malé obsazení dechových nástrojů a žesťovým se vyhnul úplně. Party smyčcových nástrojů jsou místy dělené (např. až tři sólové party violoncell) a tak autor počítá i s větším obsazením smyčcové sekce. Absence žesťů skladbě dodává zvláštní jiskřivý zvuk. Celá kompozice je v podstatě nesena v lyrické rovině. Jedná se o neustále plynoucí tok hudby bez výrazných kontrastů a větších dynamických rozdílů. V průběhu kompozice se objevuje řada citátů z Monteverdiho opery Orfeo. Ty prostupují předivem skladby od jejího počátku až k závěru a jsou různým způsobem obměňovány. Jsou však zde pasáže (a není jich málo), kdy Marek nechává znít i poměrně dlouhé úseky Monteverdiho hudby a spoléhá na svou vlastní originální instrumentaci (smyčce doplněné o sólový klarinet či kytaru). Jeden z citátů prostupující celou skladbou je exponován hned v počátku. Jedná se o táhlou homofonní sazbu ve smyčcových nástrojích. Citát přichází po kratičkém čtyřtaktovém úvodu charakteristickém smyčcovými pizzicaty, exponováním sólového klarinetu a kytary. Tento materiál se v pozměněné podobě vrací ještě v druhé půli třetí věty. Zmíněný citát nechává po chvíli Marek rozpadat volně atonální polyfonií ve dřevěných dechových nástrojích a spíše homofonní sazbou smyčcového orchestru. Nedá se však říci, že by rozpadání Monteverdiho citátu probíhalo v pravém slova smyslu uvědoměle, kontrolovaně. Jde spíše o dialog mezi dvěma světy, přičemž převládá ten Monteverdiho. Není to však koláž, jako např. ve slavné Beriově Symfonii pro 8 hlasů (tam je navíc daleko více citátů od mnoha skladatelů) a nebo konfrontaci, jakou známe z děl Marka Kopelenta. Dojem, kterým Markova skladba působí, je spíše opřádání Monteverdiho hudby volnějšími, atonálními strukturami. Při poslechu Labyrintu nás však místy napadá, co z této hudby je právě onen osobitý Marek a co jen pouhé aranžmá. Tím spíše v momentech, kdy výraznější melodické prvky v jednotlivých nástrojích do jisté míry renesanční hudbu evokují i když se nejedná zrovna o citát.

Martin Marek

Poslední věta přichází attacca, bez přerušení a přináší v úvodu pouze sólo basklarinetu. Materiál tohoto sóla je v podstatě diatonický, což vzhledem ke koncepci skladby je zcela jistě záměr. V okamžiku kdy vstupuje do hry orchestr (ve kterém je jakýsi „stínový klarinetista“, který rovněž alternuje basklarinet a koresponduje se sólovým klarinetem), exponuje autor v sólovém partu multifonika neboli vícezvuky. Následující plocha je nesena zvukovým oparem, z něhož probleskují úryvky Monteverdiho hudby, které se jakoby snaží proniknout na povrch. V taktu 20 se navrací materiál, kterým celá kompozice začala. Ačkoliv celek díla spíše volně plyne bez výraznějších formálních zakotvení, toto místo působí v podstatě jako repríza. V okamžiku, kdy v podobném místě na začátku Marek používá první citát, přicházejí nyní názvuky celotónového materiálu scherzozního charakteru. Tentokrát však již jen jako reminiscence. Pro většinu posluchačů nejvýraznější místo přichází až v taktu 30, kde vstupuje do hry elektrická kytara. Marek měl její vstup zajisté velmi promyšlený, ale podle mého názoru tento úsek vrhá skladbu do poněkud jiné roviny, než bylo zajisté zamýšleno. Elektrická kytara je použita jako melodický hlas pro citát z Monteverdiho, který však vzhledem k jeho tonálnímu charakteru a celkovému vyznění poněkud „ujíždí“ snad až do žánru populární hudby, což jistě záměr nebyl. Po tomto extempore dochází k fragmentaci citátů a celkovému odeznění skladby do závěru, kde se vrací opět kytara klasická.

Při analýze skladby jsem si uvědomil řadu skutečností, které skladbu činí sympatickou a rovněž některé věci, které jsou přinejmenším rozporuplné či vzbuzují pochybnosti. Na skladbě je sympatické to, že neexponuje sólisty jako virtuózní hráče, kteří si tzv. „musí zahrát“. To je podle mého názoru neduh mnoha koncertantních skladeb, nejen soudobých. Často i známí skladatelé píší sólistům náročné party, které jsou mnohdy pouze ekvilibristikou a hudebně nepřináší hlubší obsah či zajímavou hudební strukturu. Originálně se s nástrojovými koncerty uměl vyrovnat třeba G. Ligeti, který s úspěchem dokázal zapojil sólistu do celku hudebního dění tak, že se místy stává spíše  spoluhráčem. To je případ i tohoto Markova „koncertu“.

Další jistou výtkou, do jisté míry již v textu naznačenou, je ona absence výraznějšího Markova skladatelského podílu. Nemyslím to tak, že napsat tuto kompozici by bylo snadné. Ale nemůžu se tu zbavit dojmu, že veškerá invence pochází právě od Monteverdiho a postrádám v tomto díle výrazněji uplatněný Markův osobitý styl. Kdybych slyšel od Marka pouze tuto kompozici, nevím, zdali bych byl schopen autora výrazněji zařadit.