Close hearing

Jonáš Hájek 26.4.2008

PĚT
Známe ty stoly přes celé odpoledne.
V pět hodin je potřeba někde zjistit,
jak dál.
Lidé pijí nesvlečení,
už jdou,
jenom zjistí jak dál.
Hledí do lesku desky,
vlasy jim lezou přes límec,
pak se najednou zvednou,
jako by na něco přišli,
vycházejí ven
a jejich záda
jsou temná jak nikdy.

Petr Hruška: Auta vjíždějí do lodí, Host, Brno 2007

 

 

Vybavuji si popaměti báseň, jak jsem ji četl nedávno v nové knize a předtím ještě jinde a jak ji říkal její autor. Nejprve konec, který se do mne vryl: záda temná jak nikdy. Jak nikdy dosud, chtělo by se říci – ale my už víme, že básník slyší i další možnosti a jak nenápadně dovede podat sílu abstrakt… Jak nikdy. Záda temná jak nikdy. Nikdy. Ty můj čase. Nikdy. Stačí pětkrát si to poslechnout: nikdy neměla pouhá možnost blíž ke skutečnému.

Na internetu se dá najít o Hruškovi toto: er gilt als Dichter der Unruhe, der vor allem in alltäglichen Situationen und Beziehungen verborgene Gefahren sieht. Čím jsou však nebezpečná záda těch, kteří odcházejí? Předně – jak odejít. Je třeba se nejprve zpřítomnit aspoň trochu, definitivně přijít tam, kde už nějakou dobu civíme do stolu. Zase jsme se totiž ocitli v té skoro příslovečně závratné chvíli bez dostatku důvodů. Tentokrát se pod námi prohýbá gauč buď příliš dlouho, nebo příliš krátce. Příliš si vážíme přátel, abychom zaváděli nucenou konverzaci na rychle nahozené téma, ale zároveň se jich trochu bojíme, takže s nimi nemůžeme důvěrně mlčet. Spadly pojistky, není najednou co říct, přátelé zůstávají známí i neznámí. Gauč se prohýbá pod tíhou přemýšlení, jak to uzavřít nějak slušně, bez cizoty a okolků. Ti citlivější zaslechnou, jak rostou vlasy, vyleká je náhle zvířecí podoba. Naštěstí to netrvá dlouho. Někdo si vzpomene, kde jsou ty černé páčky, nahodí je, a může se jít, kam kdo potřebuje, jako by to mohlo být navždycky, daleko za nádražní nadchody, pár kroků. Nebezpečí, které se zvedá za zády, pak možná nevzniká z chybění, ale z přebytku.

Báseň Pět, pět hodin stejně jako pět přátel a pět nucených odcizení, mohla spadnout z Hruškovy sbírky o čase, z Měsíců. Po deseti letech tu ale přibylo lidí, jejich příchodů a odchodů. Víc jde nyní o klid i o řeč, pohled couvnul ještě o něco zpátky. Celou dobu teď na odchodu, bundu pro jistotu při sobě.